Vodník

Pamatuji si vozku ze sousední vsi, byl to stále veselý chlapík. Pokaždé vyprávěl nějaké veselé historky, které se mu na cestách staly.
Jednou vyprávěl, jak koně ve vsi tak vyděsily slepice, až jedna na kraji cesty lehla nohama nahoru, a půl hodiny jim trvalo, než ji přesvědčili, že je ještě živá.
Jindy zase o tom, jak v noci nejspíš pomohl loupežníkům, když chtěl svézt dva tuláky. Jen si v té tmě nevšiml, že mezi sebou, každý z jedné strany, nesou truhlu.
Byl to fajnový chlapík. Měj svůj povoz, dva páry koní a odvezl každému co kdo chtěl.

Jednou za čas, když právě neměl druhý den kšeft, zašel za námi do šenku a po pár korbelých vyprávěl právě ty veselé a zajímavé příhody.
Byl to takový lidový vypravěč, že pokaždé když vešel, krčma ztichla a všichni se těšili na jeho pohádky. Nikdo jim moc nevěřil, ale každého bavilo je poslouchat.
Sice občas přeháněl, ale promyšlené je měl opravdu dobře. Člověk by tomu málem pravdu věřil.

Jednou nám dokonce vyprávěl, jak vezl císaře pána, prý ho potkal v noci, těsně před vsí a musel ho odvézt až do jeho letního sídla. Samozřejmě to byla úžasná výmluva, proč zmeškal čtvrteční mariáš.
Ale jeho výmysly a vyprávění byly barvitější a promyšlenější a jeho povídání dokonalejší než dřív, až se z toho stal takový komický výstup k pivu a kořale.

Pamatuji si ale, že jednou bylo jeho vyprávění už přes čáru. Nevěděl jsem, jestli už nevěděl co si vymyslet, nebo byl opilý už když přišel… Zkrátka večer, už za tmy, vtrhl do krčmy, přišel k šenkýři a poručil si slivovici. Pak si poručil další a další… Byl bledý jak stěna, krčma ztichla a všichni čekali, až začne nějakou další historku. On ale jen dál lil jednu kořalu za druhou. Ve stoje a bez slova.

Vypil čtyři nebo pět slivovic a pak to z něj začalo padat. „Já vezl Vodníka.“ Celý výčep se začal smát. „Já vezl vodníka!“
Šenkýř první zareagoval a povídal mu: „Prosím tě, uvěřili jsme ti lupiče i císaře pána, ale vodníka? Nepřeháníš už to trochu, aby ti chlapi dali nějakej korbel k dobru?“
Celá krčma si z něj chvíli dělala srandu, až pak začal vyprávět…

„Jel jsem teď právě v noci z Hradce, vezl jsem tam do pivovaru sládkovi čerstvé sudy. Když jsem se vracel zpátky, tři vesnice odsud, těsně za Lhotou, jsem viděl chlapíka. Zastavil jsem jako vždycky a nabídl mu, že ho svezu. Nasedl na kozlík, ale koně jako by najednou nedokázali utáhnout vůz.
Snažili se, funěli, měli pěnu u huby, ale jeli jsme pomaličku, krokem bych šel rychejc.
Koně se potili až v tom odraze úplňku, vypadaly, jako kdyby to byli bělouši.
Nic takového jsem jaktěživ nezažil. Dojeli jsme před ves, tam dolů na mostek. Chlap seskočil z kozlíku, položil na něj dvě zlatky, skočil z mostku do potoka a zmizel.
Díval jsem se dolů, ale už jsem ho neviděl.“

Celá krčma se vozkovi smála, i já se tenkrát smál. Až teď, po letech mi došlo, že měl možná pravdu.
Občas se chodívám k večeru projít na ten mostek. A občas, jako kdybych z dáli viděl, jak na něm někdo stojí a dívá se dolů. Je i pravda, že v našem rybníce (v tom před potokem) se pár lidí utopilo.
Samozřejmě že nešťastnou náhodou, ale kdo ví…