ZVLÁŠTNÍ PŘÍBĚH - 6

6.
     Seděli jsme pak mlčky. Profesor mi nabídl čaj. Pili jsme a mlčeli. „A co děti?“, přerušil mlčení profesor. „Nic o nich nevím“, povzdychl jsem si. „Žena utnula kontakt a já to respektoval.“ „To je škoda“, řekl tiše profesor. Přikývl jsem. „Vaše dcera není nejmladší, máte nějaká vnoučata?“, změnil jsem téma. Přikývl. „Nestýkáme se“, řekl pak a pokračoval: „Však víte, bydlel jsem ve třetím patře bez výtahu. Již jsem měl potíže vyjít po schodech a sám se o sebe starat, tak mě dcera dala sem. Má velký dům, ale vzít mě k sobě ji ani nenapadlo.“ „Slibovala mi, že tady budu mít svou knihovnu. A pak mi řekla prostě, že to nešlo.“ Bylo mi ho líto. Takový osud, dožívat v malé komůrce. „Nechcete bydlet u mě? Žiju sám“, napadlo mě náhle. Byl zaskočen. „Já nevím, vždyť vás neznám. Je to na mě příliš rychlé“, řekl omluvně. Řekl jsem mu, že to plně chápu. Že to nespěchá, může si to v klidu rozmyslet. Domluvili jsme se, že za ním znovu brzy přijdu.
     Na rozloučenou mi dal na památku stolní hodiny po otci, tedy po mém dědovi. Dojatě jsem mu děkoval. Když jsem se ubíral večerním městem domů, znovu a znovu jsem se k našemu hovoru vracel. Ta neuvěřitelná náhoda. Vlastně díky té nevraživé dceři, která svému otci prodala knihovnu, v níž byl i utajený balík dopisů, jsem poznal velké tajemství mého života, mé matky, a dvou otců. Myslel jsem na svého otce, tedy na toho, kterého jsem dosud měl za otce, a náhle jsem k němu pocítil jistý soucit. A pak mé vzpomínky zalétly k mé matce. Jak ona to měla těžké. Proč jen mi to nedokázala říct, když otec zemřel? Bála se, že to nepřijmu? Nebo opravdu tak chránila památku otce, muže, kterého nemilovala já ani ona? Ale nějak ho ráda měla, to cítím. Vím, jak o něj pečovala, když byl nemocný. A já vlastně také. Je to tak těžké pochopit lidské vztahy, pochopit sám sebe.
     Byl jsem u profesora, svého otce, ještě na dvou návštěvách. Přinesl jsem mu několik knih, o které si řekl. Dal mi také na památku pár dalších věcí po jeho rodičích a také album zažloutlých fotografií. Nastěhovat se ke mně nechtěl. Měl tu své pohodlí a já za ním pravidelně docházel. Bylo to fascinující mu naslouchat. V pečovatelském domě mě už dobře znali. Však za profesorem nikdo jiný nechodil. A pak mi odtud zavolali jednou večer, že můj otec zemřel. Zasáhlo mě to víc, než jsem čekal. Byl starý, ale zdál se zdráv. Na tolik věci jsem se ho nestačil zeptat. Zapálil jsem za něj svíčku a dlouho do noci byl vzhůru. Měl jsem zvláštní pocit, že je u mne přítomen. A že mi chce cosi sdělit. Seděl jsem dlouho nehnutě, v klidu, a pak mi to došlo. Moje děti. Musím se pokusit s nimi navázat kontakt. Jsou už dospělé. Ano, bojím se odmítnutí, tak jako dosud. Ale chci ho překonat. Mám jejich adresu. Vím, co mám udělat. Jen to udělat. Šel jsem spát s pevným odhodláním jim napsat. A ráno jsem jim napsal. Co bylo pak, už nepatří do tohoto příběhu, o tom napíši příště. Ale snad přeci jen naznačím. Nebylo to lehké, ale stálo to za to. Spojil jsem se se svými dětmi a navázal s nimi vztah. A ten trvá. Komu za to poděkovat? Panu profesorovi? Nebo spíš náhodě? Nevím.
     Tím můj zvláštní příběh končí. Děkuji vám za přečtení. Snad se ještě někdy setkáme. Mějte se krásně, mí vzácní čtenáři.