Ministerstvo náhod - 2

2.
     Někdy píše Lea odpovědi na cizí dopisy, jindy zase někdo odpoví na její dopis. Je to taková hra. Rozhodně je třeba na každý dopis odpovědět. A když dlouho nikdo nic nepíše, je třeba někomu něco napsat. Je totiž třeba vykazovat činnost, jinak by se mohlo stát, že by byl její odbor v rámci pravidelných ročních organizačních změn zrušen, jako se to stalo s odborem pro náhody zásadního charakteru. Dopisy putují napříč celým ministerstvem. Občas přichází některý dopis z jiného ministerstva. Zcela výjimečně přijde také dopis od nějakého zvědavého občana. Jednou se jeden občan zeptal, kolik je na ministerstvu zaměstnanců. Po měsíci mu přišla informace, že to nelze přesně zjistit, protože se to každý den mění. Jindy se jiný občan zeptal, jaký je plat náměstka pro podezřelé náhody. Přišla mu úplně stejná odpověď jako tomu předešlému občanovi. Protože si ani jeden občan nestěžoval, vytvořili z odpovědi na odboru pro zvědavost univerzální formulář.
     Do kanceláře Ley vkročil šéf. Lea nacvičeným gestem rozsvítila monitor počítače a obrátila obličej k přicházejícímu. Všimla si, jak zabodl pohled do obrazovky. Byla však na to připravena. Na obrazovce byla hustě popsaná strana s hlavičkou odboru pro namátkovou kontrolu. Tázavě na ni pohlédl. „Mám to připravené“, řekla. „Jen mi chybí závěr. Mám jim napsat jako obvykle, že jim nevyhovíme ani náhodou?“ „To nemůžeme“, řekl zachmuřeně šéf. „Náměstkyně pro podstatné záležitosti je bývalou sekretářkou pana ministra. S tou musí být náš náměstek zadobře.“ „Já vím“, odpověděla „říká se, že se pod naším náměstkem kýve židle. Prý ji musí mít v koutě, aby z ní nespadl. Uklízečka ho dokonce viděla sedět na konferenčním stolku.“ Šéf její poznámku přešel mlčením. „Napiš jim, že si musí vyžádat odborné stanovisko.“ „A jaké?“, zajímala se Lea. „To jim nepiš. Ať na to přijdou sami. Alespoň je to trochu zdrží, než znovu napíšou. Ostatně paní náměstkyně je prý v jiném stavu. Než obstarají to stanovisko, bude tam jiný náměstek.“ Šéf v tom uměl chodit. Byl na ministerstvu ještě dřív, než vzniklo. A bude ještě dlouho po něm.
    Když šéf odešel, podívala se Lea na soukromou e-mailovou poštu. Bylo tam pár reklamních sdělení. A mezi nimi dopis od Michala. Rozzářila se. Psal jí, že se mu jeho povídka líbila. Říkal jsem ti, že máš literární talent, psal dále. Poznala se s Michalem před pár měsíci. Přišel do její kanceláře pro jakýsi spis. Pracoval na odboru pro správu podivných náhod. Nemohla tehdy spis najít, tak jí ho pomáhal hledat. Docela se přitom sblížili. Lea mu vyprávěla a vyprávěla a Michal byl pozorným posluchačem. Zeptal se jí, zda někdy zkoušela něco napsat. „V mládí jsem psala, ale pak už ne. To víš, rodina, práce a tak.“, pokrčila rameny. „Nechceš tedy něco napsat? Myslím, že máš na psaní talent.“, řekl pak. „Nevím. Kdo by to tak četl?“, zasmála se. „No přeci já“, mrknul na ni. „To je zajímavý nápad“, odpověděla. „Víš co, piš mi do e-mailu, co tě napadne, ano?“, řekl po chvíli. Za týden si Michal pustil počítač a našel tam tuto zprávu.

Ahoj Míšo,
     dnes jsem se cestou do práce zahleděla na nebe. Bylo ještě potemnělé, ale celý širý obzor byl zalit září vycházejícího slunce. Bylo to nádherné. Pocítila jsem tu majestátnost slunce, přírody, proti níž je člověk ničím. Slunce se vylouplo nad obzorem a svět se náhle rozjasnil. Postavila jsem se čelem slunci a přivřela oči. Bylo po ránu ještě takové čerstvé a hřálo něžně. Pak zavál lehký větřík, jako by mne pohladil po tváři. Pocítila jsem, že svět je božský. Nasála jsem ten pocit všemi smysly a vkročila do budovy ministerstva. Chci si ten pocit podržet celý den. Nevím ovšem, jestli mi to vydrží. Máme dnes poradu. Velkou poradu. Bude tam malý šéf, větší šéf a ještě větší šéf. Ten největší šéf, ministr náhod, ten se neukáže ani náhodou. Šeptá se o něm, že na ministerstvo vůbec nechodí. Říká se, že sem chodí, jen když se dostaví zahraniční delegace nebo televizní štáb televize Blaf. Já to nesleduji, ale kolega říkal, že tahle povedená televizní stanice patří milence premiéra a je dotovaná z prostředků strany NASRAT, která vyhrála poslední volby s povedeným heslem „Polibte nám všichni prdel.“ Mnozí voliči prý ocenili upřímnost volební kampaně. Taky říkal, že další heslo „Nebojte se, ve státní pokladně po nás něco zbude“, s nímž přišli měsíc před volbami, jim zajistilo drtivé vítězství.
    Lepší se tím nezabývat, že Míšo. Co můžeme dělat v tomhle nesmyslném světě jiného, než pečovat o svou duši. Já teď čtu sebrané spisy K. G. Junga, to je úžasné čtení pro pochopení lidské duše, pro pochopení lidského světa jako hry lidských duší. Pro pochopení sebe. Je zajímavé, že se už od mala ve škole učíme seznamy nesmyslných čísel, jmen a názvů, které najdeme během dvou minut na Wikipedii. Ale o skutečném fungování světa a o lidské duši se tam dozvíme jen málo. Liská duše, i naše vlastní duše, je pro nás tajemstvím. Tak velkým, že o něm ani nevíme. Až pak, když je nám na duši zle, zjistíme, že se v duši něco děje a začneme o tom přemýšlet. Tedy někteří. Jiní stále hledají kolem sebe, kdo jim to udělal, že jim je zle. Jako by někdo jiný odpovídal za jejich štěstí, že. No takový je už svět.
Přemýšlela jsem taky o tom, co jsi říkal o tom psaní, a napsala krátkou povídku. Máš ji v příloze. Jsem zvědavá, zda se ti bude líbit.
Měj se pěkně,
Lea
     Michala ta zpráva potěšila. Byla pro něj v šedi pracovního dne jako motýl na květině. Na odboru pro správu podivných náhod řešili občas velmi podivné věci. Tak podivné, že se podivoval i on. Občas řešili opravdu ožehavé věci. Pro takové věci si musel chodit na podatelnu s ochrannými rukavicemi. Jeho předchůdce se jednou pěkně spálil, a už ho nikdo nikdy neviděl. Říká se o něm, že si oholil hlavu a odešel do Tibetu. Ale není to jisté, protože jeho manželka je občas vídána, jak jezdí ve velkém Mercedesu. Někdo ovšem říkal, že ten Mercedes patří řediteli Úřadu pro utajování organizovaného zločinu, čímž by se vše krásně vysvětlilo.