Ministerstvo náhod - 3

3.
    Michal měl pěkný den. Jednak na modrém nebi zářilo slunce, a pak tu dnes nebyl jeho ředitel. Měl dnes důležité jednání. Vůbec mu to nezáviděl. Chystal se mazat med kolem úst jednomu z mnoha náměstků Ministerstva náhod. No je to ředitel, má to v popisu práce, řekl si nakonec. Tohle by ho nebavilo, říkal si, být celý zapatlaný od medu. Měl na stole pěknou hromádku spisů. Zamyslel se, jestli je mezi nimi nějaký, který by musel zcela nutně vyřídit dnes. Paky si řekl, že to raději promyslí až po obědě. Neměl prostě po ránu náladu se jimi zabývat. Zejména, když je tu takový klid. V klidu dojedl snídani, uvařil si zelený čaj, a pak napsal Lee odpověď.

Ahoj Leo,
    Tvoje zpráva mně udělala radost. Povídka, co jsi mi poslala, se mi fakt líbí. Já si také pro sebe píšu. Jen tak, pro radost. Jen kdybych měl víc času. Máš pravdu, je třeba sytit naši duši. Prací vyděláváme peníze, bez nichž bychom nemohli žít. Ale naši duši to nenaplňuje. Potřebuje víc.
    S tou politikou máš pravdu, člověk se na to nemůže dívat, co se děje. A taky mě baví strana NIKDY, která skončila jako druhá a je s NASRAT v koalici. Jejich heslo „Zabráníme všemu“ vede k tomu, že se vládní politici nemůžou dohodnout ani na tom, kdo bude mít jaké ministerské křeslo. A tak se po týdnu střídají. Člověk, když přijde do práce, se musí nejdřív podívat na intranet, kdo je dnes ministr, aby věděl. I když na druhou stranu, pro nás je to úplně jedno. Důležité je to pro náměstky, aby věděli, na koho mají ten den skládat oslavné básně. Týmy básníků prý pracují ve dne v noci. Musejí být schopni podle potřeby báseň okamžitě upravit. Já mám básně moc rád, ale to bych byl raději šel zametat ulice, než psát takové básně. Zatím se měj,
Michal

Michal odeslal zprávu a pomalu přešel k hromadě spisů. Nabral vzduch do nosu. Zdálo se mu, že cítí syrečky. No některé věci jsou už pěkně uleželé, řekl si. Opatrně očichával jeden spis za druhým. Ano, tento tak nelibě zapáchá. Byla to žádost o objasnění neuvěřitelné náhody, k níž došlo v souvislosti s návštěvou Františka Josefa II. v Praze. Ukázalo se, že žádost naštěstí není evidována, takže ji mohl v klidu skartovat. Stejně to nebylo nic důležitého, řekl si. Jinak by to přeci někdo urgoval. Věděl dobře, jak to funguje. Byl zkušeným úředníkem, stejně jako Lea. Každý spis bylo potřeba nechat trochu uležet. Ve sklepě byla velká lednice. Některé věci se rovnou dávaly k ledu. Obecně bylo dobré počkat, až to šéf podruhé zaurguje. Potom bylo třeba se na spis lehce podívat, pro případ třetí urgence. Někdy se stalo, že šéf na spis zapomněl. Pro takové případy měl Michal připraven speciální skříň s odvětráváním toho zatuchlého pachu. Když byla skříň plná, vytáhl opatrně pár spisů zespodu a poslal je do archivu. Neměl představu, kde ten archiv je, ale říkalo se, že hned vedle spalovny v Malešicích. Zajímavé, že v onom městě v oné zemi byla taky spalovna Malešice, úplně stejně jako v Praze.
     Stál nad skartovačkou, které dunivě chroustala starodávný spis, a přemýšlel. Teď by opravdu měl jít pracovat. Opravdu se mu nechtělo, měl rozečtenou napínavou knihu a nebyl tu nikdo, kdo by rušil. Měl bych vyřídit alespoň jeden spis, říkal si. Pro případ, kdyby se šéf zítra zeptal, co jsem dnes dělal. Je pravda, že jeho šéf neměl tyhle záludné otázky ve zvyku, ale občas ho tím překvapil. Michal obvykle říkal „uklízím si v počítači“, nebo „studuji dokumentaci, založenou tady ve spisu“. Jednou se ale šéf zajímal, o čem ten spis je, a Michal měl v těch deskách jako na potvoru vytištěné e-maily od Ley. Naštěstí zrovna vtrhla do kanceláře kolegyně s tím, že hledá podprsenku. Byl to samozřejmě vtip, čemuž se kolegyně i Michal srdečně zasmáli. Šéf se tolik nesmál, protože s dotyčnou udržoval úzké vztahy, a tak začal přemýšlet, kdo mu leze do zelí. Michal jakoby vytušil jeho myšlenky a povídá jen tak, já vůbec do zelí nechodím, natož do cizího. Raději mu neřekl, že někdy chodí zelí za ním. Musí pak manželce vysvětlovat, proč mají doma pořád tolik zelí. Naštěstí je Michal výřečný. Skoro tak výřečný jako Lea, ta ho ale málokdy pustí ke slovu. Vyřešil to tak, že ji nechá chvíli mluvit, a pak jí nabídne nějakou dobrůtku. A zatímco Lea chroustá, Michal může mluvit.
     Vzal do ruky jeden starší spis a otevřel ho. Byla to žádost Nejvyššího úřadu pro prověřování různých věcí. Stálo tam: „Doložte existenci náhody, jinak bude Ministerstvo náhod 15 dnem po doručení tohoto dopisu zrušeno.“ Trochu se vyděsil. Podíval se na datum doručení. Dopis tu ležel dva měsíce. Nebýt té protivné lhůty, byl ještě docela čerstvý. Lehce voněl novotou. Proč to šéf neurgoval?, zamyslel se Michal. Nelíbilo se mu to. Napadlo ho zavolat Lee. Třeba se už s něčím takovým setkala. A tak ji hned zavolal. Potěšilo ho, že slyšel její hlas. A poradila mu dobře. „Musíš se toho zbavit. Tohle přeci není ve vaší gesci. Rozumíš?“, řekla a zasmála se. No jasně, svitlo mu. Tohle je opravdu výborná věc, ta gesce. To byl nejdůležitější ministerský pojem. Když dorazil nějaký dopis, zejména nějaká dotěrná žádost, bylo třeba dospět k závěru, že to má vyřizovat úplně jiný konec ministerstva, který má danou záležitost v působnosti, čili v gesci. Základním úkolem každého dobrého úředníka bylo dospět k názoru, že daná věc rozhodně nespadá do gesce jeho odboru. Jeho druhým, méně významným úkolem, bylo najít nějaký vhodný odbor, kam by bylo možno žádost předat k vyřízení. Všechna ministerstva jsou veliká, a čím dál tím větší, a proto se obyčejný úředník může v jeho stovkách odborů jen stěží vyznat. Nemusí si však zoufat. Odedávna byl nejdůležitějším dokumentem všech ministerstev Chaotický řád, který má krycí název Organizační řád, ale každý ví, o co jde. Píše se tu, co má který odbor v gesci. Činnosti jsou popsány tak rafinovaně, že si úředník může vybírat. Postižený odbor zase může dopis zase posunout dál. Obvykle se takový dotěrný dopis časem ztratí. Je-li však žadatel neodbytný, a svou žádost opakuje, je pak rovnou zasílána na odbor pro vyřizování neodkladných věcí, kde už si s dotěrou poradí. Mají tam na to dobře placené specialisty.
    Vzal spis do ruky a zarazil se. Ta patnáctidenní lhůta byla dávno pryč. Není už ministerstvo náhodou zrušeno? Možná jsme si toho ještě nevšimli, zalekl se. Třeba mu nepřijde výplata. Nebo přijde v pondělí do práce a bude tu hodinový hotel pro vládní poradce. Nebo nové obchodní centrum. Je to tu pěkně v centru. Předešlá vláda měla s budovou velkolepé plány. Naštěstí je nestihla realizovat. Strana Hurá do toho prohrála volby. Heslo „Dobře to zvažte“ je dostalo. Občané to zvážili. A z těch osmi set občanů, kteří dorazili k volbám, stranu zvolilo jen šedesát jedna. Byli to členové strany. Po prohraných volbách zůstalo ve straně jen devět členů. Předsednictvo a jedna paní, která buď už nevěděla, že je členkou strany, nebo jí to v domově důchodců už nezajímalo. Šuškalo se, že předseda představenstva chce stranu vést do příštích voleb pod heslem „Malí, ale šikovní“. Michalovi to bylo úplně jedno. Říkal si, že to tak jako tak bude stát za hovno. Ale otázka se zrušeným ministerstvem ho zneklidňovala. Věděl, že ve státní správě je možné vše. Dalo by se říct, že nemožné je zde o něco pravděpodobnější, než to možné. To ho vlastně na státní správě fascinovalo.