Ministerstvo náhod - 4

4.
     Na žádosti byl uveden telefon. Rozhodl se, že tam zavolá. Tím snad nic nezkazí. Ještě ani neměl připraveno, jak se opatrně zeptá na stav věci, a už to na druhé straně někdo zvedl. „Prosím?“, ozval se vysoký hlas. „Mám dotaz ohledně čísla jednacího 737“, zeptal se opatrně Michal. S cizími úředníky bylo vždy dobré jednat opatrně. Nikdy člověk nevěděl, na koho narazí. Říkalo se, že pacienti psychiatrických léčeben, kteří nebyli příliš agresivní, byli umisťováni na některé úřady se zamřížovanými okny, aby z nich nemohli vyskočit. Za nízký plat vyřizovali jednoduché žádosti. Stát to prý vyjde levněji než léčebna. A vlastně v tom není až tak velký rozdíl. Pacienti si prý kolikrát ani nevšimnou, že už nejsou v blázinci. Jednou se jeden takový pacient nějak dostal do pracovny náměstka, a než se na to přišlo, napáchal značné škody. Schválil prý všechny žádosti o dotace, které mu ležely na stole. Shodou okolností tam byla žádost o dotaci na plavební kanál mezi Vltavou a Dunajem, což značně zatížilo státní rozpočet. Byla to opravdu nepěkná záležitost, neboť se následně ukázalo, že celá dotace odplula na Bahamy. Televize Blaf to pěkně rozmázla, nic se ale jako obvykle nepodařilo zjistit. A po volbách to už nikoho nezajímalo. Měli to však připravené v šuplíku, kdyby konkurenční televize Šťoura, placená opozicí, vytáhla něco na stranu NASRAT.
    „Řekněte mi jméno referentky“, hbitě odpověděla paní na druhém konci linky. Přečetl jí jméno. „Ta paní už tu nepracuje“, sdělil mu vzápětí hlas v telefonu. „Zavolejte si na spisovnu“, dodala a zavěsila. Michal pocítil záchvěv naděje. Za chvíli to zvedla paní na spisovně. „Nadiktujte mí čé jé“, řekla znuděným hlasem. 737, řekl. „A co je za lomítkem?“, odvětila. „Tam žádné lomítko není“, řekl zmateně. „Musí“, řekla paní nepříjemným tónem. „Bez čísla za lomítkem nemohu dopis dohledat“, řekla odměřeně a krátce na to zavěsila. Co teď? Dostal chuť spis skartovat. Ale byl evidovaný. A na archiv je ještě brzy. Pokrčil rameny a zasunul spis do skříně s odvětráváním.

     Byl krásný slunečný den a za starými, rozpadajícími se okny Ministerstva náhod pražilo slunce. Pálilo skrze zbytky rozpadajících se žaluzií a vrhalo na koberec pruhy světla. Klimatizace hučela. Lea měla to štěstí, oproti některým jiným, že se jí podařilo získat klimatizační jednotku. Ach jo, kdy už budou ty nové žaluzie, řekla si a odhodlaně zavolala asistentce ředitele. Věděla, že asistentka nemá tyto věci na starosti, ale nenapadlo jí nic lepšího. Nepodařilo se jí totiž zjistit, na koho by se mohla obrátit. Nové žaluzie měla objednané už dva roky. Věděla, že ve státní správě běží čas asi jako v čekárně u lékaře, vyjímaje ty soukromé. Trápila ji však obava, že by se její žádost mohla ztratit. O ztrácení žádostí věděla své. U letošní žádosti o požadavku na opravy bylo důrazné upozornění: „neopakujte staré požadavky, jsou již zaznamenány“. Kde jsou však zaznamenány, se jí nepodařilo zjistit. Nepodařilo se jí zjistit vůbec nic. Rozhodla se to zkusit znovu. Asistentka přislíbila, že se poptá, prý není jediná. Lea se trochu uklidnila. Za půl hodiny však obdržela od asistentky telefonát. Podařilo se jí zjistit, kdo to má na starosti, a dotyčný jí sdělil, že jsou všechny opravy krom havárií pozastaveny. Bylo totiž nutně přednostně opravit střechu ministerstva, protože do něj zatéká. Ukázalo se totiž, že některým vysoce postaveným funkcionářům teče do bot. Několika dokonce šplouchalo na maják.
Lea si povzdychla. Působení ve státní správě je tréningem trpělivosti, řekla si. Ale nenaříkala si. Měla tu chvílemi svůj klid. Klid na přemýšlení. Na svůj virtuální svět, kde byla skutečně doma. A necítila se v něm poslední dobou sama. Máme s Míšou takový virtuální duální svět, říkala si. Žijeme každý ve svém materiálním světě, ale naše duševní se prolínají. Doopravdy se prolínat nemohou, to je jasné, je to jen pocit, iluze. Ale co je skutečné? Skutečné je, co působí, jak říká Jung. Pustila si počítač. Na služebním e-mailu nebylo nic zajímavého. Na soukromém byla zpráva od Michala. Rozhodla se odpovědět hned. Co jí bavilo, to neodkládala, když to šlo.

Ahoj Míšo,
    zdravím tě a díky za milou zprávu. Není moc lidí, s nimiž bych si tak rozuměla. Říkala jsem si, že jsem Tě měla potkat dávno, že pak by byl můj život veselejší. Ale hned jsem tu myšlenku zavrhla. Žádné kdyby neexistuje, to ta zatracená mysl, bloudí v minulosti a lomí rukama, nebo staví vzdušné zámky. Neklidná mysl, jak pes utržený ze řetězu, abych ji pořád někde hledala. Říkám jí pořád, život je teď, tak nic neřeš. Jsi dnes jiný člověk, než dřív, zkušenost tě změnila. A budoucnost? Co o ní víme? Jen to, že je nepředvídatelná. A to je dobře, jinak by byl život nuda. Říkám si, proč jsme přišli na svět? Ať vidíme svůj smysl v čemkoli nebo v ničem, přišli jsme si na svět pro zkušenost, často draze nabytou. Co je vlastně zkušenost? Řekla bych, že je to poznatek, a zároveň prožitek, který nás změní. Pokud nás nezmění, je to prostě jen vzpomínka. Moje nová zkušenost jsi Ty, Míšo. Poznávám Tě, prožívám naši komunikaci a cítím, jak mě to mění, posouvá.
    S tím psaním, literární tvorbou, to jsi měl dobrý nápad. Popravdě jsem o tom dávno přemýšlela, ale chyběl mi, jak bych to řekla, podnět. Děkuji ti, že jsi mě popostrčil. Psaní mě opravdu baví a život se pak lépe snáší.
    Ještě Ti musím napsat o té velké poradě. Ona se vlastně nakonec nekonala. Sešli jsme se sice v zasedací místnosti, já tedy přišla o pět minut později, jako obvykle, ale velký šéf nedorazil vůbec a jeden kolega taky. Kolegu jsme našli spícího v kanceláři, ale velký šéf se ztratil. Malý šéf byl z toho hrozně nervózní a ten střední zase dost naštvaný. Zkoušel nejvyššímu šéfovi volat, ale ten se neozýval. Tak nám dal po půl hodině rozchod. Později jsem se dozvěděla, že příčinou problémů bylo to, že si nejvyšší šéf koupil do auta novou navigaci, a ta ho zavedla úplně jinam. Říká se, že omylem místo adresy práce zadal adresu své milenky. Vzhledem k tomu, že je to jeho asistentka, tak ji alespoň prý vzal do práce. Aby prý taky viděla, kde pracuje, když už dostává výplatu. Jedna kolegyně pak poznamenala, že ministerstvo je státem placený bordel. Musím říct, že je to zajímavý úhel pohledu. Prý je také možné, že má v tom zpoždění prsty jeho manželka. Prý se asi v navigaci dívala, kam všude jezdí, protože následující týden byla dotyčná asistentka spatřena s pěkným monoklem.
A co Ty, jak jsi dopadl s tím zrušením ministerstva? Já bych řekla, že zrušené nebude. Podle mého se ministerstva spíš množí, než ruší. Pamatuješ, jak chtěli zrušit Ministerstvo hospodářství a průmyslu? Protože Ministerstvo chaosu to prý zvládne i za něj. Nakonec se rozdělilo na Ministerstvo hospodářství a Ministerstvo průmyslu. Od té doby si prý vzájemně posílají všechny žádosti s tím, že jsou v kompetenci toho druhého. Nikdo totiž přesně neví, jaký je v nich rozdíl. Jasno v tom má jedině vládní poradní sbor odborníků, který ale nikdo neposlouchá. Ale máš pravdu, někdy někde, možné je vše.
Lea