Ministerstvo náhod - 6

6.
     Ministerstvo je stát ve státě, o tom na ministerstvu nikdo nepochybuje. Systém vnitřních předpisů je bohatý a dobře promyšlený. Není prakticky žádná záležitost, která by nebyla upravena alespoň dvěma předpisy. Většinou v každém jinak, což je výhodné, protože si každý může vybrat, co se mu hodí. Celé to řídí právní odbor, což je krycí název, protože s právem to tu nemá nic společného. Pravý název je odbor pro organizovaný chaos. Krycí název doporučil používat odbor pro utajování důležitých informací, který patří na ministerstvu k těm nejdůležitějším. Nejdůležitějším je samozřejmě odbor pro čerpání prostředků státního rozpočtu, který ovšem z pochopitelných důvodů pracuje v přísném utajení a neposkytuje žádné informace.
     Každý odbor si může napsat vnitřní předpis podle chuti. Musí ovšem přes svého náměstka přesvědčit ministra, aby jej podepsal. Ministři jsou ovšem někdy podezíraví. Stalo se, že jednomu dal jeden vypečený náměstek podepsat nařízení, kterým se zaměstnancům přikazovalo odevzdat půlku odměny jejich vedoucímu zaměstnanci. Nějaký rozhořčený zaměstnanec se tehdy obrátil na média a ministra to málem stálo místo. Od té doby má ministr ve své kanceláři univerzálního dobře placeného odborníka, který čte vše, co má ministr podepsat. Od té chvíle nastaly náměstkům těžké časy. Musejí si předcházet nejen ministra, ale i univerzálního odborníka. Univerzální odborník nestíhal všechny ty nesmysly číst, a tak ministrovi doporučil, ať to nejdřív přečte a schválí odbor pro organizovaný chaos. Ředitel odboru pro organizovaný chaos se pokoušel bránit, že na takovou práci nemá odborníky. S tím tedy musela Lea souhlasit. Ale těch je všeobecně na ministerstvu málo, a proto na takové výmluvy nikdo nebere ohled. Ředitel odboru pro organizovaný chaos byl v úzkých. Nakonec to ale vymyslel. Prý schválí předpis, až ho schválí všichni náměstci. Prý ho ta finta napadla, když četl dceři pohádku O slepičce a kohoutkovi.
A tak po ministerstvu kolují v připomínkovém řízení různé podivuhodné návrhy vnitřních předpisů. Každý si k tomu připadá nějaký vlastní nápad. Na ministerstvu by kohoutek umřel žízní, říkala si Lea, když otevírala spis. Jednalo se o připomínkové řízení k nařízení o hledání viníka. Lea se začetla do dokumentu. Zarazil ji článek číslo pět o odpovědnosti vedoucích zaměstnanců. Byla tam uprostřed textu jedna zajímavá věta: Vedoucí zaměstnanci za nic neodpovídají. A o kus dál: podřízení vyjádří svůj názor jen tehdy, jsou-li na něj tázáni. Už zase, řekla si Lea znechuceně a odložila spis. To počká na zítra, řekla si. Dnes na to nemám náladu. Budu muset napsat zásadní námitku. Budu muset popsat všechny zákony, které se chystá předpis porušit. Tentokrát to vypadá i na ústavu, řekla si s povzdechem. Teď napíšu Michalovi, na to ještě sílu mám. Na to mám sílu vždy, řekla si a usmála se pro sebe. Chvíli se dívala z okna, aby se naladila, a pak šla psát. Psala dlouho.

     Michal přišel do práce o něco dřív. Rozhodl se, že dnes s prací opravdu pohne. Věděl, že takový pracovní elán nepřichází často. Sedl k počítači a začal bušit do klávesnice, až se z něj začalo kouřit. Staly se pak dvě věci. Počítač nebyl úplně nejnovější, a byl spíš pomalejší a nebyl na takové tempo zvyklý, takže zamrzl. A druhá věc, kouř v kanceláři spustil požární poplach, což ovšem Michal nevěděl. A tak se stalo, že zatímco se pokoušel různými metodami přemluvit počítač k práci, objevili se v kanceláři hasiči a místnost byla za chvíli plná hasící pěny. Bleskově se ukryl pod stůl, ale spisy sušil ještě dva dny.
     To máš z toho, vyčítal si pak, že se nedržíš starých úřednických zásad: co nemusíš udělat hned, odlož na zítřek a spis, který se nevyřídí sám, není hoden tvé pozornosti. Měl bych se řídit starým římským pravidlem, festina lente, spěchej pomalu. Takže se v klidu nasnídal a přečetl si zprávu Ley. A rozhodl se hned odpovědět.

Milá Leo,
    děkuji ti zprávu, moc mě potěšila. Snažím se taky psát, ale s tím časem je to špatné, snad později. Doma mám spoustu práce a tady taky. Chtěl jsem se trochu zrychlit, ale jak se za mě začalo kouřit, hned se spustil požární poplach a spisy ještě suším. A k tomu se mi zasekl počítač a od té doby trucuje. Ráno jsem ho pustil a na obrazovce se objevil nápis ČEKEJ. Tak čekám. A pak se objevil nápis VYDRŽ. A nedělo se nic. To už jsem se naštval a praštil do něj. A objevil se nápis AU! Chápeš to? A za chvíli mi napsal TOHLE NEDĚLEJ! Rozumíš tomu? On mi snad vyhrožuje. No musím s ním teď opatrně, než se na to přijde někdo podívat. Možná by mi měli dát nový počítač. Tenhle je nejen líný, ale taky zlomyslný. Musím si dávat pozor. Ráno jsem napsal šéfovi zprávu a najednou se před odesláním na konci objevil text: TRHNI SI NOHOU. Naštěstí jsem to stihl smazat. A víš, co chtěl propašovat do e-mailu tobě? Místo Milá Leo – Milá kozo. Úplně jsem se orosil, když jsem to v poslední chvíli zachytil. Měj se zatím pěkně,
Michal

    Lea mu odpověděla hned druhý den, ale Michal neměl pár dní vůbec čas psát, tak alespoň Lee zavolal. Právě šla z oběda parčíkem u ministerstva, když jí zazvonil mobil. „Ahoj Míšo, jak se máš“, řekla a sedla si na lavičku. „Mám hrozný fofr a nemám čas psát“, ozvalo se ze sluchátka, „tak tě chci alespoň slyšet. Dva dny jsem makal v jednom kuse, že jsem stěží stihnul vypít kafe.“ „Jak je to možné?“, divila se Lea. To se mi už několik let nestalo. „Mně se to děje docela často“, povzdechl si Michal. „To víš, podivné náhody, těch je čím dl víc. A máme na odboru několik neobsazených míst. To víš, k nám se nikdo nehrne. Od té doby, co podivnou náhodou zmizel vlivný lobbista Jaroušek na adrenalinovém zájezdu mezi lidojedy a kolega, který to byl na místě vyšetřovat, se vrátil v zinkové rakvi, pečený a ohlodaný na kost, má náš odbor špatné renomé. Ale nemusíš se o mě bát, státní rozpočet stál ten výlet tolik peněž, že už se žádné vyšetřování na místě nekoná. A co děláš ty, Leo?“ „Sedím na lavičce, dívám se na obrovský nádherný platan přede mnou, a poslouchám tě“, řekla Lea. „Stromy jsou úžasné bytosti, mám je taky moc rád“, řekl Michal, a po chvilce pokračoval. „Dlouho jsme se neviděli, že. Co takhle zajít po práci na kávu, třeba do kavárny Srdíčko. Není to daleko a je to tam moc příjemné.“ „Na tebe si udělám čas vždycky“, odpověděla.