Radikální řez II.

II.

Radní budova je největší stavbou osady, okolo níž se rozprostírají rozeseté domky drvoštěpů, pila na zpracování dřeva, stáje, modlitebna, lázně, sklad zásob a jídelna, která zároveň splňuje účel místní putyky. Uvnitř kruhové dvoupatrové budovy musí při první návštěvě snad každého zaujmout řešení podlahy v přízemí. Žádná tu totiž není, tedy alespoň ne v klasickém slova smyslu. Radní budova vyrostla na nízkém pařezu mohutného tisovce. Jeho tvrdé, nesmírně odolné dřevo je ceněné pro své zarudlé zbarvení a trvanlivost. Kdysi prvořadý vývozní artikl. Ve druhém patře uprostřed se nachází prostorná místnost, kde vedení osady řeší pracovní plánování, pořádání oslav, sousedské spory i jiné, méně či více vážné záležitosti. Předmětem dnešní, narychlo svolané schůze je násilná smrt. Šest židlí rozmístěných okolo kulatého stolu bylo zabráno těmi, kteří mimořádnou událost museli prodiskutovat a pokud možno - vyřešit. Správce Třískoviště Kostěj Strnad, zástupce nastupující dřevařské společnosti Bořivoj Polný, ještě pobledlý drvoštěp Jan Patrych, nositelka světla Ramada, mistr všech drvoštěpů Lignum a fořt Ruměj Blatný. Znalec zdejší fauny, ruka zákona a majitel jediné palné zbraně v osadě.

Po krátkém uvítání otevřel diskusi správce Kostěj Strnad. „Dnes, časně z rána, objevil zde přítomný Jan Patrych zohavenou mrtvolu muže ve svém kurníku za domem. Jelikož nešlo o žádného z obyvatel Třískoviště, byl na místo přizván Bořivoj Polný, zástupce společnosti Kleret. I přes rozsáhlou devastaci těla, byl tento muž panem Polným identifikován jako Lumír Vávra. Třicetiletý zaměstnanec společnosti Kleret, která se nachází na okraji Veltrudského lesa, necelých sedm kilometrů od Třískoviště. Asi nemusím dodávat, o jak šokující událost se v atmosféře našeho mírumilovného společenství jedná. Další detaily nám už ochotně popíše Ruměj Blatný.“

Fořt si stoupl a prohlížel si přísedící jako kantor před důležitou přednáškou. Urovnal si límec mechově zeleného kabátce a započal výklad. „Vypadá to na útok divokého zvířete. Oběť měla rozervanou břišní dutinu, ve které chybělo několik orgánů. Játra, jedna ledvina a žaludek. Kromě toho měl nebožtík utrženou pravou ruku v rameni a chybělo mu přirození.“ Bořivoj Polný se po této větě zavrtěl ve své židli. „Mohlo jít o útok rypatce,“ pokračoval fořt. „Ti jsou mimo jiné známí tím, že si pochutnávají na varlatech poražených samců. V přilehlém okolí nenalezla má pátrací skupina žádné zbytky orgánů ani chybějící ruku. Rozervané hrdlo je však dalším znakem svědčícím o útoku rypatce. Zpravidla jde o první místo, na které se tato divoká šelma zaměří, neboť tím velmi rychle uspíší smrt napadené kořisti.“ Fořt pohledem přelétl místnost, aby se ujistil, že jeho bezchybná dedukce dopadla na úrodnou půdu a po krátké odmlce pokračoval.

„Je tu ovšem několik sporných bodů, které celou situaci přinejmenším komplikují. Absence stop se dá přičíst dlouhodobému suchu, což v tomto období není nic neobvyklého. Zem je tvrdá. Rypatec má talířové tlapy, které zanechají otisk jen v deštěm narušeném terénu. Tohle se tedy ještě dá pochopit, narozdíl od dalších nejasností. Tou největší je paradoxně samotný rypatec. Poslední exemplář se chytil do pasti před pěti lety. Dnes obývají hluboké, nezmapované části lesa, neboť vědí, co je tady čeká. Dejme tomu, že šlo o zatoulaného samce samotáře, hnaného hladem. Jenže.“ Ruměj Blatný si odkašlal a dokončil tu ožehavou myšlenku, která doposud plula vzduchem. „Proč by se to zvíře táhlo sedm kilometrů, až na samotný kraj lesa, tam ulovilo kořist a vláčelo ji zase sedm kilometrů zpět? Třískoviště není žádná opevněná tvrz. Je daleko snazší lovit přímo zde. Hotová spižírna s dveřmi otevřenými dokořán.“

Nastalé ticho prořízl Bořivoj Polný, jež nahozenou udici okamžitě popadl. „Přesně tak vážený fořte. Uhodil jste hřebíček na hlavičku. Všichni v této místnosti moc dobře vědí, co společnost Kleret pro vaše společenství představuje. Pokrok, vývoj, pohled do budoucna. Jinými slovy zánik starých časů. Docela klidně ten ohavný čin mohl spáchat kdokoliv ze zdejších obyvatel jako výstrahu, nebo to byl možná pokus o vyvolání domnělé hrozby v podobě krvelačného zvířete, které se tu celou řadu let nevyskytuje. My se však nezalekneme.“ Po dokončené větě zalétl zástupce pohledem k Janovi. Ten okamžitě vstal. „Co tím naznačujete, pane? Myslíte, že jsem se uprostřed noci zvedl z postele, trmácel se sedm kilometrů temným lesem, pak zabil jednoho z vašich mužů, naložil si ho na záda a zase se s ním belhal zpět, abych ho nakonec vhodil do svého kurníku, povraždil slepice a ráno poslušně celou událost nahlásil?“ „Nenaznačuji nic,“ řekl pan Polný pomalu. „Pouze zvažuji i další alternativy.“

Široká ramena Lignuma se ani nepohnula. Namodralý kouř z jeho dýmky líně stoupal ke stropním trámům, kde pronikal do štěrbin a táhlých prasklin. Po nepatrném gestu mohutné ruky, se Jan okamžitě posadil. Lignum přitom neztrácel tvrdý oční kontakt s panem Polným. Hluboký baryton záhy opanoval celou místnost. „Važte slova, vznešený pane. Moji muži nejsou na odpis. Je mi upřímně líto vaší ztráty, ale nemůžete a nebudete zde házet ničím, co by jen vzdáleně připomínalo obvinění. Tohle je mírová diskuse postavená na užitečných návrzích, nikoliv hon na čarodějnice.“

„Nebojím se vás,“ zahájil pan Polný ostrou ofenzívu. „Víte, co jste? Mlčíte? Samozřejmě, že mlčíte. Tak já vám to povím, Lignume. Jste relikt dávných časů, poslední mohykán, starodávná vykopávka, kterou zanedlouho pohřbí nástup výdobytků civilizovaného světa.“ Pan Polný pomalu obcházel stůl a nepřestával přitom útočit. „Klidně se dál modlete ke svému zelenému božstvu, ale před budoucností nemůžete jen tak zavřít dveře. Půjdete ke koním nebo dolů do stok, kde budete čistit velká města od sraček. Města, kterých se tak bojíte, Lignume!“ Vousatá tvář puklá podivným úsměvem si se zaujetím prohlížela zástupce společnosti Kleret, který stál hned vedle.

Lignum vstal. Pan Polný náhle vypadal, jako nezodpovědné dítě, které z nory vylákalo skalního obra. „Ti, co tak rádi hovoří o budoucnosti, pane Polný, si obvykle nevidí ani na špičku svého nosu.“
„A dost!“ Fořt práskl dlaní do leštěného povrchu ebenového stolu. „Okamžitě se posaďte pánové. Takové chování nepatří do prostor naší radní budovy. Vy, pane Polný, laskavě přestaňte s těmi provokacemi a vy, Lignume, si energii šetřete na pracoviště, kam patří.“ Oba sokové se vrátili zpět na svá místa. Kolibřík zaplul do svého hnízda a obr zalezl do skalní průrvy. Fořt si urovnal límec kabátce a pokračoval. „Žádám správce pana Strnada, aby nám urychleně předložil nějaké konstruktivní řešení. Začíná se tu totiž nebezpečně zvedat teplota.“

Kostěj Strnad si chvilku prohlížel dlaně svých rukou, jako by se tam snad skrýval vepsaný klíč, pro vyřešení této zapeklité situace. Pak zvedl svou lysou hlavu a spustil. „Za dva dny odpluje loď s plným nákladem cedrovcových prken,“ započal správce s řečí. „Jediná alchymistická laboratoř, která by prokázala přítomnost zvířecích slin v těle, se nachází v Rubmanově. Nicméně, plavba na kontinent Celceus zabírá zhruba týden. Tělo toho nebohého muže nemáme jak zaledovat a i kdyby jsme jej uložili do podpalubí a obložili žulovými deskami, obávám se, že do města nedorazí v požadované kondici. Proto bych vycházel z toho, co doposud víme. Pan Blatný nechá promazat staré pasti na rypatce a strategicky je rozmístí okolo i uvnitř Třískoviště. U každé pasti chci mít tabulku s důrazným varováním. Předpokládám, že znalost písma je rypatcům zapovězena.“ Ironická poznámka zmírnila napětí v místnosti. „Lignume, vy pověříte zástupce pracovních skupin, aby u svých mužů pro jistotu prověřili včerejší alibi. To platí i pro vás, pane Polný.“ Dlouhý vztyčený prst mířil přímo do tváře zástupce společnosti Kleret. „Po desáté hodině bude v Třískovicích platit přísný zákaz vycházení. Nějaké otázky?“

Nositelka světla Ramada, oděná do rudého pláště, po celou dobu pozorně poslouchala hašteření a dohady všech přítomných v místnosti. Její klidný, neutrální výraz ani v nejmenším neprozrazoval, co si myslí. Po závěrečné řeči Kostěje Strnada však nečekaně vstoupila do dění. „Vážení pánové, ráda bych nyní vyjádřila svůj pohled na věc.“ Sametový hlas byl sladký jako med a zelený diamant, který se zaleskl na jejím bílém krku, si hned zajistil pozornost všech přísedících. „Pan Polný má pravdu. Je potřeba zvážit všechny možné alternativy. Nikdo nemůže popřít skutečnost, že byl předešlou noc měsíc v úplňku a drvoštěp Jan Patrych zase moc dobře ví, co ve svém kurníku na vlastní oči spatřil.“ Bořivoj Polný už se začal nadechovat, ale Lignum jej okamžitě zmrazil pohledem. „Ctihodná nositelko světla,“ začal ze sebe soukat Kostěj Strnad a nevěřícně při tom na tu ženu hleděl. „Narážíte teď na téměř dvou set letou, prachem zavátou minulost. Na něco tak archaického a vzdáleného, že to již pomalu zavání mýtem.“

Ramada se usmála. „Každé vyřčené slovo, sluneční svit, noční vítr nebo fyzická činnost je zdrojem jisté energie. Takovou energii sice nelze zvážit ani chytit do rukou, ale nemůžeme ji ignorovat, neboť za sebou vždy něco zanechá. Je stále přítomná, existuje, létá vzduchem a zaslouží si náš respekt. Dostatečná energie dokáže například postavit dům a my takovou stavbu můžeme objektivně posoudit. Jak moc je ten komín křivý, funkčnost okenic, rovinu podlahy a tak dále. Souhlasíte?“ Jelikož nikdo nevydal ani hlásku, Ramada pokračovala. „Jak jsem řekla, i vyřčené slovo je zdrojem energie, tudíž si zaslouží náš zájem a ochotu o něm popřemýšlet, byť by mělo jít o tak zvláštní, hříšné a neuvěřitelné slovo, jakým je vlkodlak.“