Ministerstvo záhad - 2

2.
     Ráno pustila počítač. Fungoval normálně. Oddychla si. Dopoledne proběhlo v klidu. Pracovala na úkolu, který počítač označil za urgentní. Nerozuměla tomu, proč je urgentní a bylo jí to jedno. V poledne šla jako obvykle na oběd do jídelny, která byla o tři bloky dál. Krásně svítilo slunce. Cestou zpět se ne chvíli zastavila v parčíku. Vyhřívala se na sluníčku a pozorovala bezdomovce, kteří leželi v trávě a pozorovali nebe. Smáli se a bavili se, ale neslyšela jejich řeč. Jak jsou volní, pomyslela si. Ale není to zadarmo. Jako nic na světě.
     Vrátila se z oběda zamyšlená. Jaký má kdo osud, říkala si. Volíme si ho, nebo on si volí nás. Neměla pocit, že by si něco volila. Ale u druhých ten pocit měla. „Máte zmeškaný hovor od vedoucího“, oznámil počítač. „Přestávku na oběd jste překročila minimálně o patnáct minut“, dodal ledově. „Pojď ke mně do kanceláře“, řekl šéf ustaraným hlasem. „Mám pro tebe špatnou zprávu“, oznámil jí, když dosedla. „Co se děje?“, zeptala se neklidně. „Personálním monitoringem bylo zjištěno, že hrubě porušuješ etický kodex státního zaměstnance“, řekl vážně. „Co to je, ten personální monitoring?“, zeptala se Lada. Šéf si povzdechl. „Souvisí to s digitalizací státní správy“, odpověděl. „Systém sleduje práci státních zaměstnanců podle zadaných parametrů a vyhodnocuje výsledky.“ „Aha“, řekla Lada, „počítač mě napráskal.“ „Dá se to tak říct“, řekl téměř neslyšně šéf. „A co z toho bude?“, zeptala se rezignovaně. „Zatím to neznamená snížení platu, ale budeš muset na školení o etickém kodexu státního zaměstnance. Jedná se o třítýdenní školení ve školícím centru ministerstva vnitra, se závěrečnou zkouškou, kterou musíš složit na plný počet bodů. Snažil jsem se o tom něco zjistit. Je to nový projekt v rámci zefektivňování činnosti státní správy. Alespoň poznáš nové školící centrum, řekl jí konejšivě. Na školení tam budeme muset chodit všichni, čtyřikrát ročně. Personální monitoring totiž zjistil, že většina zaměstnanců občas nedodrží nějakou tu povinnost a navrhl systém pravidelných školení. Takže bys tomu stejně neunikla,“ usmál se na ni unaveně. Lada chtěla něco říct, ale rozhodla se mlčet. Proč si na něco stěžovat. Nemusí tady přeci být. Co ji tady drží? Zvyk. „A co záhadné ztráty dobytka?“, řekla pak nevrle. „Ty budou muset počkat, řekl suše šéf.

    „Posaďte se“, řekla lékařka chladným tónem. „Podíváme se na vaše výsledky. Předepsala jsem vám léky na klouby a na cholesterol, ale vy je neberete“, řekla přísně. „Jak to mohla zjistit?“, divila se v duchu Lada. „Systém hlásí, že jste si recept nevyzvedla.“ Kruci, budu si je muset vyzvednout, a pak zahodit, pomyslela si Lada. „Rozborem krve poznám, zda léky skutečně užíváte“, řekla suše lékařka. Lada začala vzteky rudnout. „Pokud budete odmítat předepsanou léčbu, budu muset informovat vaši zdravotní pojišťovnu, která vám následně zvýší platby na zdravotní pojištění“, ušklíbla se lékařka. „Asi jste nezaznamenala, že byl vloni přijat zákon na zefektivnění zdravotní péče“, dodala s neskrývanou zlomyslností v hlase. „Díky digitalizaci ve zdravotnictví bylo zjištěno, že pacienti neužívají léky řádně. Nelze se pak divit, že je léčba čím dál dražší“, skončila monolog s vítězným výrazem.

     Školící středisko byla panelová budova kousek od konečné metra. Lada to tam měla pěkně daleko, a to jí na náladě nepřidalo. Zaregistrovala se u vchodu a vyhledala hlavní přednáškový sál. Byl plný lidí. Rozhlížela se, kde uvidí volné místo. Šla pomalu dozadu. Chtěla se posadit co nejdál vzadu, aby byla co nejdál od přednášejícího. Starý zvyk ze školních let. Míjela šeptající hloučky i přísně vypadající starší dámy a pospávající muže, když zachytila čísi úsměv. Téměř na kraji seděl muž ve středních letech. Seděl sám. Tady je volno, řekl a znovu se usmál. Do sálu v té chvíli vstoupil kostnatý muž v upnutém obleku. „Dobrý den“, řekl, když si stoupl k mikrofonu. „Jsem Ing. Rybička, a učím etiku na vysoké škole pro výchovu a vzdělávání státních zaměstnanců. Na základě personálního monitoringu státní služby jste byli nejvyšším státním tajemníkem zařazeni do programu pro normalizaci státních zaměstnanců. Vítám vás zde a doufám, že vám pobyt zde umožní zařadit se zpět do státní služby“, řekl přísným monotónním hlasem. „Jak na základní škole, že?“, pošeptala Lada muži vedle. Přikývl a usmál se.
     „Nyní k organizaci kurzu“, pokračoval muž v čele sálu. „Podle míry závažnosti vašich pochybení jste byli rozřazeni do tří skupin. Každá skupina bude mít svůj výchovně vzdělávací program. Po skončení mé úvodní přednášky vám kolegyně v předsálí dají další informace“, oznámil muž. „Jsem v té poslední“, pošeptala Lada muži. „Já taky“, odpověděl vesele. „Závidím vám vaši dobrou náladu“, povzdechla si Lada. „Nebudu se rozčilovat, řekl tiše muž. Duši jim neodevzdám“, dodal. „Ano, to je ono“, řekla si Lada. „Neodevzdat jim duši.“ „Ale jak na to? Jak to děláte?“, zeptala se zvědavě. „Nedávám jim pozornost“, odpověděl. „Maluju obrazy“, pokračoval. „Přes den si představuju, co večer namaluju. Ty nejhezčí si nechávám a ostatní prodávám.“ „A proč se tím neživíte?“, otázala se Lada. „Je to zvláštní, ale já k inspiraci potřebuji takový zvláštní druh nudy a absurdity, který jinde než ve státní správě nenajdu“, odpověděl. Lada se nad tím zamyslela. A vlastně ji to ani nepřekvapilo. Práce na ministerstvu nebyla náročná a myšlenky se jí toulaly světem. Možná by se mohla inspirovat. No uvidíme, třeba mě něco napadne, pomyslela si.
„Prosím tam vzadu ticho“, ozval se muž od pultu. Úplně na něj zapomněla. Mluvil tak monotónně, že řada posluchačů usnula. A ti zbývající si tiše povídali. Ale vzhledem k množství lidí to v sále hučelo. Slyšela paní tři řady před ní, korpulentní dámu v pestrých šatech, jak své vyzáblé sousedce v džínách rozčileně šeptá“ „Na to nemají nárok! Na to prostě nemají nárok!“ Dělají si, co chtějí, kašlou na lidi, odpověděla jí tklivě její sousedka. Podívala se na svého souseda. S výrazem Buddhy se nepřítomně usmíval. „Co namalujete dnes?“, zeptala se ho. „Ženu v modrých šatech s puntíky, jak se houpe na houpačce“, odpověděl bez váhání. Lada si uvědomila, že má právě takové šaty. „Možná mi bude trochu podobná?“, zeptala se s úsměvem. „Nejspíš ano“, přikývl muž. „Kvůli čemu jste tady?“, zeptala se pak. „Pozdní příchody“, mávl rukou. „Kvůli takové hlouposti?“, divila se Lada. „Personální monitoring zjistil, že jsem za poslední měsíc přišel do práce včas jen jednou“, řekl muž. „Řekl jsem jim, že o co přicházím dřív, o to odcházím později, ale to je nezajímalo. A že si svou práci zvládnu. Vím, že mají pravdu, ale já jsem prostě takový, jaký jsem. To jsem jim také řekl. Takže jsem ten jejich kodex porušil tím, že jsem řekl popravdě, co si myslím. Nebyl jsem dost uctivý k nadřízeným, což je závažné porušení těch jejich pravidel.“ Pokrčil rameny.
    „Když neuděláme tu jejich zkoušku, tak nás vyhodí“, řekla s obavami Lada. „Myslím, že jen tak vyhrožují“, odpověděl muž. „Kdo by jim tady dělal? Slyšel jsem, že dělají nábor už v mateřské školce, slibují dětem sladkosti, když nastoupí na základní úřednickou školu. Tak by si mohli úředníky vychovávat už od mala. Ale moc se jim to prý nedaří. Děti mají ještě zachované instinkty. Zajímalo by mě, jak nabírají takové policisty nebo vojáky? Taky už v mateřské školce?“ Muž se přestal usmívat a naklonil se k ní. „To už nejsou lidé, to jsou roboti. Jeden známý viděl dopravní nehodu, kdy auto přejelo policistu, který se jej snažil zastavit. Vysypaly se z něj součástky.“ „Tak mě napadá“, řekla zamyšleně Lada, když se dívala na přednášejícího, „že už možná pronikli i do státní správy.“ Muž pokýval hlavou. „To vůbec nelze vyloučit“, řekl pak tiše. Jak se asi pozná robot, přemýšlela Lada. Jako by jí četl myšlenky. „Budeme je pozorovat“, mrknul na ni. „Ale jak to poznáme?“, řekla nahlas. „Asi nebudou jíst a pít“, poznamenala po chvíli zamyšleně. „A chodit na záchod“, doplnil ji muž.