Ministerstvo záhad - 5

5.
     Budova úřadu byla malá a nehezká. Malá šedá kostka na sídlišti n kraji města. Dům se služebními byty byl ve stejné ulici. Kancelář měli s výhledem do pěkného parku. Mohli si ji vybrat. Vybrat si kancelář, něco neuvěřitelného ve státní správě. Budova byla ještě poloprázdná. Najít vhodné zaměstnance nebylo snadné. Dokonce si mohli vybrat, zda chtějí sedět spolu či každý sám. Úkoly však měli společné, tak dali přednost společné kanceláři. Byty si také moli vybrat sami. Jsme si tak blízko, jako kdybychom spolu žili, napadlo Ladu. Vycházeli spolu výborně, ale přesto mezi nimi k ničemu nedošlo. Ladě se docela líbil, ale Martin nedával najevo žádné známky zájmu. Vlastně jí to vyhovovalo. Byla šťastně rozvedená a neměla touhu se vázat. A on? Vlastně toho o něm moc nevěděla. Mluvil hodně, ale o sobě málo. Neptala se. Sama byla ráda, že se na nic nevyptává. Ostatně stále měli co řešit. Práce bylo nad hlavu. Zvláštních událostí přibývalo.
      „Tak co máme dnes za hlášení?“, zeptala se Lada, když dopila ranní kávu. „Paní na poště za přepážkou odmítla někomu vrátit občanský průkaz s tvrzením, že chce mít sbírku občanských průkazů. Pak se o něj prala s vedoucím pošty a nakonec se rozbrečela a volala maminku.“, četl Martin z monitoru. „A pak ji převezli na psychiatrii, kde zjistili, že se jedná o androida, že?“, řekla Lada neúčastným tónem. Martin přikývl. „Nemají ty androidy kam dávat. Psychiatrie jsou jich plné. Bez řízení Globálním systémem jsou úplně zmatení.“ Lada se ušklíbla: „Proč je ekologicky nezlikvidují? Státní dluh sahá až někam do nebe, ale my budeme platit psychoterapii robotům.“ „Ale Lado, jsou to humanoidi, jak tohle můžeš říkat?“, podíval se na ni smutně. Bohužel nemá smysl pro humor, povzdechla si. „Vždyť víš, že žertuji“, řekla nahlas. „Přece víš, že Mezinárodní společenství pro záchranu hledá způsob, jak je přeprogramovat. Ale není to snadné.“, odpověděl trpělivě. Lada se na něj usmála: „Dalo by se říct, že jsou Globálním systémem prolezlí až do posledního šroubečku.“ Odpověděl jí shovívavým úsměvem.
    My to máme lehké, říkala si Lada. My si tady sedíme v klidu a monitorujeme hlášení zvláštních událostí. Jejich počítače nebyly napojeny na internet, aby byly mimo dosah Globálního systému. Nejtěžší práci měli počítačoví experti, kteří se jako hackeři nabourávali do útrob Globálního systému. Získávali tak cenné údaje. Globální systém o nich proto věděl. Bylo tak zapotřebí jejich maximálního utajení. Lada věděla dobře, co by se stalo. Úřad disponoval několika androidy, speciálně naprogramovanými pro boj s Globálním systémem. Byli nasazováni na nebezpečné akce. Globální systém jich několik odhalil a pěkně s nimi zatočil. Lada nevěděla, co se s nimi vlastně stalo. Zeptala se na to Martina. „Neví se to do všech detailů“, pokrčil rameny. „Ale vzhledem k tomu, že většina policistů jsou androidi, má Globální systém široké pole působnosti.“ Ladu zamrazilo. „Naštěstí ale“, pokračoval Martin, jak Globální systém kolabuje, ztrácí na své nebezpečnosti. Minulý týden chtěl nějaký policista zatknout našeho agenta androida, ale zapomněl, kde má služebnu. A tak prý spolu chodili po městě, až policista najednou prohlásil, že má konec pracovní doby a našeho androida pustil.
    „Konec pracovní doby“, zvolal veselým hlasem Ladin mobil. „Že tě to baví“, zakroutil hlavou Martin. Lada se jen usmála. Doma byla za pár minut. U večeře si pustila televizi. No nazdar, řekla si, když začaly zprávy. „Zdá se, že hackeři zaútočili na hlavní světové burzy,“ oznámila vážným tónem hlasatelka. „Byly vyřazeny z provozu všechny důležité servery. Světový obchod s akciemi je vážně narušen.“ Útoky počítačových pirátů na velké světové instituce se v poslední době množí. Proto jsme si pozvali ředitele Úřadu pro informační systémy, Ing. Kobzu.“ Lada zaznamenala, že vedle hlasatelky sedí drobný muž. Hlasatelka se nyní obrátila směrem k němu: „Pane řediteli, můžete se nám k věci vyjádřit?“ Malý muž nervózně zamrkal očima. Lada ho znala. Občas ho vídala na chodbách úřadu. Zajisté byl o situaci dobře informován. Byla zvědavá, co odpoví. „Je opravdu těžké říct, kdo za útoky stojí. Vše je v dnešním světě propojeno. Vše je na jedné síti. Útok může být veden prakticky odkudkoliv.“, povzdechl si. „Ale tahle situace trvá již desetiletí a nikdy nebyla tak vážná jako dnes. Zdá se, že je jen otázkou času, kdy nějaký vážný útok zasáhne i naši republiku. Jste na takovou situaci připraveni?“, zeptala se poněkud ostrým tónem. Malý muž jako by se ještě zmenšil. „Jsme si vědomi vážnosti situace. Byl zřízen Zvláštní úřad, který monitoruje mimořádné události. Sbírá informace o hackerských útocích a předává je nám. My je pak předáváme Mezinárodnímu úřadu pro ochranu Globálního systému, který s nimi dále pracuje. Pracují v přísném utajení, a tak ani my nemáme přesné informace“, pokrčil na závěr rameny. Hlasatelka se na muže podívala s novým zájmem: „O tomto úřadu jsem ještě neslyšela a o Globálním systému také ne. Můžete nám o tom něco říct?“ Ladě bylo malého muže líto. Nechtěla by být v jeho kůži. Muž však reagoval bez zaváhání. „Úřad byl zřízen v souvislosti s množícími se hackerskými útoky před necelými dvěma lety. A Globálním systémem se prostě rozumí internet a veškerá technika, která je na něj napojena, jednoduše řečeno. Globální systém je třeba chránit před hackery jako celek“, řekl na závěr.“ Hlasatelka nebyla s odpovědí zcela spokojena. „Chcete tím říct, že zručný hacker dokáže provést hackerský útok pomocí chytré lednice?“, ušklíbla se. „I pomocí chytrého teploměru“, povzdechl si muž. „Bohužel“, dodal na závěr.

     Bylo pošmourné ráno. Ráno jako mnohá jiná, a přece ne. Ráno dne, na který Lada nikdy nezapomene. A nejen Lada. Lada se loudala pomalu k budově úřadu a měla zvláštní tísnivý pocit. Něco se dnes stane, cítila to ve vzduchu. Budova úřadu se jí zdála jaksi tmavá. Nejde snad elektřina? Blackout byla věc, která by ji vůbec nepřekvapila. Prý se toho nemá bát, říkalo se po budově úřadu. Kolabování Globálního systému už bylo veřejným tajemstvím, jen o příčinách se spekulovalo. Oficiální prohlášení trvala na neznámých hackerech a na usilovné záchraně systému. Vlastně je to napůl pravda, ušklíbla se pro sebe Lada. Konec konců nejhorší lži jsou k nerozeznání od pravdy. Taková vylepšená pravda, prohlásil onehdy Martin. Vstoupila do budovy. Vše se zdálo v pořádku. Prošla dlouhou chodbou a vstoupila do kanceláře. Martin už byl uvnitř.
     „Co se stalo?“, zeptala se bez pozdravu, když uviděla jeho výraz v obličeji. „Přestal fungovat internet“, řekl prostě. „Ještě se neví, co se přesně stalo, ani rozsah škod.“ „Z ničeho nic? Vždyť včera fungoval normálně. Žádné hlášené výpadky.“, divila se Lada. Ale čekat se to dalo, uvědomila si. Ostatně i na to má být údajně svět připraven. „To jsem zvědavá, jak to bude dál. Máme vůbec nějaké informace, když nejde internet?“ „Pracuje v nouzovém režimu, bez podpory Globálního systému. Vždyť víš, že se o tom v poslední době mluvilo na poradách, že se buduje záchranný systém.“, odpověděl Martin. To Lada věděla. Čekala ale, že začnou selhávat vyhledávače nebo se budou dít jiné věci, ale že spadne najednou celý internet, to nečekala. „Počkej, chceš mi říct, že přestal fungovat jen u nás? Nebo snad i v jiných zemích?“ Martin se nadechl: „Ty mě pořádně neposloucháš. Říkal jsem před chvílí, že zkolaboval celý internet. Takže asi všude na světě. Tedy podle informace, co říkal ráno šéf. Kdybys byla včas v práci, byla bys u toho.“ Lada se zamračila. Poslední dobou jí Martin lezl trochu na nervy. „Ptal jsem se ho, jestli o tom ví něco víc a on říkal, že je dobře možné, že za ten kolaps můžou hackeři. Možná i s tichou podporou mezinárodního úřadu. Globální systém prý začal dělat už takové chyby, že byl nebezpečný. Prý jak spadlo před měsícem to velké dopravní letadlo, to způsobil on. A málem prý způsobil výbuch nějaké atomové elektrárny. Bylo třeba jej asi za každou cenu odstavit.“

     Lada přišla domů pozdě večer. Byla hrozně unavená. Musela v práci zůstat dlouho přesčas. Byl vyhlášen nouzový stav. Kolaps internetu ochromil celý svět. Celý den sledovala zprávy ze všech zdrojů, až jí šla hlava kolem. Zprávy byly jen kusé. Ze světa jen útržkovité. Většinou kolabovala veřejná doprava. Výpadky proudu nebyly časté, na to byla země připravena. Ve městech nastal chaos. Nefungovalo nic. Přestaly fungovat platební karty i mobilní telefony. Obchody i restaurace měly zavřeno. Hladoví lidé se vyvalili do ulic. Obrázek ve světě všude stejný. Některé země to postihlo víc a jiné méně. U nás to zdaleka není nejhorší, řekla si, když si dělala večeři. Měla pocit, že o tom už nebude chtít nic slyšet, ale nakonec si pustila hlavní zprávy. Byla zvědavá, co řeknou lidem. Nestihla začátek, ale pustila televizi právě včas.
     „Pane premiére, jak nám vysvětlíte nastalou situaci?“, zeptala se právě hlasatelka. „Doufám, že nebudete hovořit o neznámé skupině hackerů. Tato obvyklá odpověď nemůže naše diváky v nastalé situaci uspokojit. To, co se děje, přesahuje všechny myslitelné meze.“ Hlasatelka pohledem propichovala premiéra, který se choulil v křesle. Nastala chvíle ticha. Lada si uvědomila, že v televizních zprávách normálně někdo neustále mluví. Ticho bylo jaksi nepatřičné. „Je to katastrofa, řekl ztichlým hlasem premiér.“ Opět nastalo ticho. Hlasatelka jej napjatě sledovala a pak velmi pomalu řekla: „Víc nám k tomu opravdu neřeknete?“ „Zdá se, že zkolaboval Globální systém. Zdá se, že útokům hackerů nakonec podlehl“, dodal a opět zmlkl. Lada si všimla, že má jakýsi skelný pohled. Věděl něco víc než ona. Nebo naopak? „Podle našich informací, pane premiére, zde byly známky toho, že se postupně hroutí. Proč jste na tu situaci nebyli připraveni? Proč nebyli občané informováni?“ Její hlas byl ostrý jako žiletka. Premiér neměl na obličeji žádný výraz. Jak jinak se tvářit ve chvíli, kdy se starý svět hroutí, napadlo Ladu. „Ano, byly tu jisté známky, že má potíže. Byl proto zpracován krizový plán a postupujeme podle něj. Nebýt tohoto plánu, tak vůbec nefungujete, nejde elektřina, nefungovalo by vůbec nic.“ Na chvíli se odmlčel. „Na takový kolaps se nelze dostatečně připravit.“
    Lada vypla televizi. Zase řekli jen půl pravdy. A i kdyby řekli celou, co to změní. Vlastně se to muselo stát. Přeci je to tak vždy, že povolí nejslabší článek. Naše civilizace je plně závislá na počítačových systémech. Člověk jim odevzdal veškerou moc. Teď si ji bude muset vzít zpět, ať chce anebo nechce. Nebo nebude muset? Lidstvo je nepoučitelné. Možná vybuduje tak dokonalý Globální systém, který bude nezničitelný. Tomu Lada nevěří. Není možné, aby se vývoj lidstva zastavil. Jen se bude ubírat směrem, který nikdo netuší.