Batoh

Stádo beránků pohrávající si s kyslíkem upoutalo pozornost Apolenky. Cvak, fotografie rozšířila sbírku. Pradávná touha létat se v ní probudila, jak se vítr jal ukázat beránkům tuto fotografii z polaroidu. Kobylka pijící rosu odskočila od boty, nechtěla být plačinkou. Stěhování národů šneků také bylo zadokumentováno, což nebylo nijak těžké vzhledem k jejich rychlosti. Mít dům na zádech je jistě velmi praktické. Ale mít křídla... To by bylo teprve skvělé.  

Často doma plakala, že jí jako malé byly ustřiženy. Místo nich jí na záda dali batoh, do kterého každým dnem někdo dal kamínek, kousek svého trápení. Měla za úkol ty kameny donést svému malému já v říši za zrcadlem.  Ostatní ji pomoct nechtěli, protože poznali nesnesitelnou lehkost bytí v oblacích a nějaké kameny je nezajímaly.  

Jak tak koukala na létající beránky, jak si dovádějí, jak šimrají slunce, slzy smáčely ji tvář. Posadila se na pařez u lesa a zeptala se mravence:  

“Tobě nevadí, že nemáš křídla? Celý den jen pracuješ a nosíš těžké náklady...”  

“To je můj úděl a rád ho naplním,” odpověděl jí a pokračoval v cestě.  

Taková odpověď nebyla moc uspokojivá. Tak se ptala dál.  

“Počkejte pane, jak jste přišel k tak krásným křídlům?” ptala se motýla.  

“Pche, krásným? Podívejte se na ně, jak jsou křehká. Stačí jedna kapka vody a všechna nádhera je smyta. Líbí se mi váš batůžek. Co v něm nosíte?” 

“Kameny,” povzdechla.  

Motýlovi se rozzářily oči a zeptal se: “Rád bych si jeden vzal, ale nemám sílu na to abych unesl jen jediný kámen, natož celý batoh. Obdivuji vaši sílu” 

“Na tom nic není,” snažíc se odvrátit kompliment, “zvládl byste to levou zadní.” Utekla od motýla a přemýšlela nad jeho slovy.  

Po cestě se procházel mýval. “Nevíte, co mám dělat s mým těžkým batohem?” zeptala se ho.  

“Zahoď ho, k čemu ti je?” odpověděl.  

“To nemůžu. Víte, nemám tam jen kamení. Je tam i má rodina,” měla zase na krajíčku.  

“Rodina nemá nohy?” drze odseknul, “i kdyby neměli, tak mohou létat.” 

“Ale jak lze létat bez křídel a nohou?” zoufale na něj volala, ale mýval už byl fuč.  

Běhala lesem, loukou i polem. Zalévala květiny, zatímco bědovala nad tím, kolik jich zašlápla. Červené krvinky nestíhali a přesně u čistého jezera dali signál SOS. Dotkla se svého dvojníka – jezerní paní a zaslechla stížnost od vodoměrky.  

“Pojď ke mně, obejmu tě, zbavím tě tvých břemen a naučím tě létat,” řekl a při tom si nenápadně chystala hrníček.  

Představovala si sebe, jak létá. Jak kolem svých tváří cítí kamaráda – zloděje fotografií. Jak si vlasy hrají se vzdušnou vlhkostí. Přetáčí se na záda a cítí se tak volně. Její dech už netíží rodinné okovy, oplzlý dotek, strach.  

“Ano, už jdu,” řekla a s hlubokým nádechem propletla své prsty s prsty jezerní paní.  

Objal ji a nepustil. Táhnul ji ke dnu, a ona ve svých krásných představách ani nepostřehla, že dala ji polibek. Ryby zběsile plavaly kolem ní a snažily se jí vyzdvihnout na hladinu. Byla ale příliš těžká. Apolenka otevřela dveře říše za zrcadlem a vplula dovnitř, lehká jako pírko. Jezerní paní na dně, přepočítávala, kolik duší získala.  

Letěla a pozdravila beránky, sokola i motýla. Nic jí netížilo, vítr zpíval pohřební píseň a spustil se déšť zalévající příbytky šneků, kobylek, mývalů a mravenců. Škoda, že se s nimi už nikdy nesetká. A to ani s radostí, smutkem a vztekem. Nic už nebude chtít, jen létat a pršet.