Oběť lidského živočišna

Na autobusové zastávce stála skupinka šesti lidí. Vévodila jim podsaditá žena s pronikavým hlasem a kaštanovými vlasy. 

„Zdeňku,” povídá, „máš tu tašku? Né abys jí tady nechal. To by se bezdomovci sakra poměli!”

Zdeněk pokývl hlavou, odfoukl dým z cigarety, oklepl popel a ujistil se, že tašku má u nohy. Kouř se vodorovně odvlnil pod nos čekající dívce ve slamáku, s červenými rukavičkami.

“Kampak jedete?” Ptala se zvědavě žena s kaštanovými vlasy čekajících. 

Lidé neochotně cosi bručeli, kromě jedné dámy v lodičkách. Ta se pronikavě smála, očima hltala vysokého muže s kapucí, pohledem hladila jeho zadek. Netušila, že to samé potkalo Zdeňka. Nemohl spustit oči z její zadnice. Boky se masitě vlnily v úzké sukni, půlky se nezávisle na sobě klepaly jako sulc unisono se smíchem.

Konečně přijel autobus. Zastávka se vyprázdnila za zvučného hlasu smějící se ženy. A když se konečně rozhostilo ticho, opřelo se o zářivě zelenou tašku na zemi. Oběti lidského živočišna.