hlubinná temnota

Slunce svítí , ptáčci zpívají……. je prostě jeden z těch ideálních krásných dnů, co každému zvedne náladu. V tak krásný den se přeci nemůže nic stát a ani se na něj nemůžeme mračit. Každého koho potkám se jen směje. Ta nálada mě nějak nakazila.
Když sem konečně přetrpěla ten nesnesitelný páteční den ve škole, sedla sem si k počítači a zapnula icq. Ou-ou. Otevřu okno a tam mi píše Jana , „Ahoj, když je tak hezky nechtěla bys jet na chatu? Vezmeme pár lidí a bude sranda.“ „Proč ne?:)“ ,okamžitě jí odpovídám. Hned jsem taky napsala pár mým dobrým kamarádům bez kterých by se to nikdy neobešlo, naštěstí většina nic v plánu nemá a radostně souhlasí s pozváním. „Super uvidíme se za hodinku na nádraží“ odepíši všem a rychlostí blesku si se sebou sbalím ty nejdůležitější věci. Mamku jsem uprosila na nějaké kapesné, a táta když mě odvážel, mi také něco přihodil.
Když přijedu, už tu jsou s úsměvem na rtech a celý natěšení na náš společný víkend. Super. Autobus už dorazil tak jsme na sedli a vydali se na cestu. Cesta ubíhala rychle, ani jsme se nenadáli a byli jsme na místě. Ještě chvíli pěšky a jsme tam. Konečně jsme dorazili. Během pěti minut už každý věděl, kde bude spát. Museli jsme si zabrat ty nejlepší místa, a taky hlavně vedle koho, a s kým, kdo bude spát. Byla jsem spokojená se svým místem, myslím že jsem si ani lepši vybrat nemohla.
Když jsme si sedli do kuchyně po naší výtečné večeři, topinkami, přineslo se pití a už to jelo. Bylo to rychlé. Potom už jsme se smáli každé blbině a vyváděli jsem psí kusy. Ještě že někde poblíž nikdo nebyl, nebo nevím jak by to dopadlo. Kolem druhé hodiny ranní, už jsme však odpadávali jak hrušky, tak jsme se shodli , že by bylo nejlepší jít spát. Jen co jsme si lehli , byli jsme tuhý.
Ráno bylo asi pro každého těžký, ale statečně jsme se tomu postavili a ráno přežili. Myslím, že nejvíc nás zachránila ta česnečka, po který nikdo nemohl skoro mluvit.
Všichni po náročném obědě ležíme vyčerpaní na gauči, a už asi půl hodiny čučíme jenom tak do stropu. „Nepůjdeme něco dělat?“ zeptám se troufale, protože už ten strop znám zpaměti. „Mám nápad, kousek je takový jezero , co si vzít tu loď co máme ve sklepě a jít jí vyzkoušet?“ řekla Jana. „Proč ne, to je dobrej nápad!“ ozve se z Romanových úst a tak jsme skočili do plavek a už stáli s lodí před jezerem. „Docela velký a hluboký co?“ řekla Lucka. „Ale prosim tě!“ „To neřeš a pojď!“ a jak malý děti s chutí skáčeme do vody. „Loď“ vzpomene si Jindra. „No jo, dobrej postřeh“ odpovím a všichni se začneme smát. Loď je velká, takže se tam v pohodě vejdeme. Už si to šineme až doprostřed jezera. Nikde nikdo a tak si tak vyřváváme…. „Ach Jacku Jacku….. „ řve Lucka jak blázen a Jindra jí s úsměvem odpovídá „Ach Rose!!!“ tak se jim jenom smějeme, ale najednou opravdu loď zadrhne? „Co je to?“ zeptám se „Nevím, ale teče sem!“ vykřikne Jana. „Musíme ke břehu a hned!“ vykřikne Roman. Všichni jsme zmatení a nevíme co dělat. Lucka řve jak na lesy. Jana s Jindrou se snaží vylévat vodu z lodi, ale moc se jim to nedaří. „Vyskočte!“ někdo zařve a všichni, aniž bychom nad něčím přemýšleli, skáčeme do vody. Je studená. Ještě se nestihla zahřát. A tady v té hloubce je to o to hrůznější. „Au!“ zařvu, mám křeč! Pomoc!!“ Nejsem jediná i Janu to chytlo a tak obě jen tak lapáme po dechu a snažíme se nenalokat tý hnusný vody. „No tak nám sakra pomozte!!!!“ Chytnu rychle Janu za ruku byla blízko. Topíme se. Obě. Ale všichni se snaží dostat k lodi, aby se měli čeho chytit. Jen mi se tam topíme. Už mám tu vodu všude. Nechci už!!! Jenže se za žádnou cenu nemůžu vzpamatovat. Noha me pořád neposlouchá. Jana se snaží nadechnout, ale asi jí moc nevadí, že mi leze na hlavu a potápí mě. Už jsem několik minut pod vodou! Najednou Jana začne klesat hlouběji dolů. Držím jí. Ale stahuje mě se sebou. Ne. Nemůžu. Ale ta noha pořád neposlouchá. Co teď. Nějak se mi povedlo nadskočit nad hladinu. „POMOOOC!!!“ Nic. Plavou si jen tak u lodi a nehybně se koukají, jak se topíme. Hlavu mám už pod hladinou. Cítím, jak mě něco tahá dolů. A s Janou za ruku je to ještě horší. Docházejí mi síly, ale stále se snažím něco vymyslet. Nejde to. Potom se začnu ponořovat hlouběji a hlouběji……Oči se mi přivírají, síly ubývají., ale přesto stále Janu držím za ruku. Neopustím tě. Nikdy… slábnu…. Kéž by teď , jako v těch filmech, někdo sem skočil a zachránil nás. Uvidíme. K-d-e—-k-u-a-—j-s-t-e-e-e-e…….. padám………