Cesta labyrintem světa 4

4.
      Vyjmenovaná slova jsi nakonec zvládl na výtečnou a čeština tě dokonce začíná bavit. A je tu další velká změna. A hned dvě. Stěhujete se do většího bytu, a také rodiče pořídili chatu. To je najednou krásný život. Máš svůj pokojík. A víkendy trávíš na chatě. Musíš sice s lecčím pomáhat, ale pak můžeš za kamarády. Dole pod strání je potok, kde si stavíte hráze z kamení. Celý zmoklý a šťastný se v podvečer vracíváš domů. Jednou budeš chtít tuhle hru ukázat svým dětem, ale ty potok vůbec nebude zajímat. Jak velmi se změní zájmy dětí. A nejen dětí. Jak úžasnou věcí je pro tebe barevná televize. Ani si nedokážeš přestavit, jaké všechny vymoženosti budou mít tvoje děti. Svět ale lepším nebude ani o kousíček. Dokonce se ti bude zdát chvílemi mnohem horší. Ach ty růžové brýle mládí. Svět je tak krásný, když je člověk bezstarostný. Ale dospělost se pomalu blíží. Základní škola končí a ty se hlásíš na gymnázium. Doopravdy se učíš. Sám a bez donucení. Kam jinam bys šel? Chceš být vzdělaný člověk. Nevíš ještě přesně co to je, ale zní to zajímavě. Navíc rodiče i babička mají vysokou školu a ty je nechceš zklamat.

     Krásná léta gymnázia, tak na ně budeš vzpomínat. Ale vrátit bys to nechtěl. To napětí, když profesor s pohledem upřeným do svých poznámek pomalu říká: „K tabuli půjde…“. Známky nemáš nic moc. Kdo se má učit každý den, říkáš mámě, která se na tebe každou chvíli zlobí. Tátovi jsou tvoje známky jedno. Je málo doma. „Na žádnou vysokou tě s trojkama nevezmou, a co budeš dělat?“, říká máma, když jí předáváš vysvědčení. Vysoká škola? To je ještě za dva roky, říkáš si. Je tolik zajímavých věcí, co se dá dělat. Učení počká. Zkoušíš hrát na kytaru, už sis také vyzkoušel, co s člověkem dokáže alkohol. Pěkné i nepěkné věci. A ty holky. Tolik hezkých holek. Ale nějak to s nimi neumíš. Proč ti to s nimi nejde? Tvůj nejlepší kamarád je střídá jednu za druhou. Díváš se do zrcadla. No ramena nic moc, možná ten nos je příliš velký? „Podle nosa poznáš kosa“, řekla onehdy babička a zatvářila se nějak divně. Styděl ses zeptat, co to má znamenat. A ještě ke všemu se ti začíná posmívat sestra. Pořád si něco s mámou šuškají. Nerozumíš těm věcem, co spolu řeší, ani tě to nezajímá, nějaké šminky a tyhle věci. Ale pak to přijde, ani skoro nevíš jak. Jdete s klukama na diskotéku, a ty pak doprovázíš jednu dívku domů. Před domem ti dá pusu. A od druhého dne spolu chodíte. Nevydrží to příliš dlouho, ale už víš, jak na to.

     Maturita se pomalinku blíží. Snažíš se trochu učit, ale ty počty. Chemie ti taky moc nejde, ale profesor je laskavý a umí dělat legraci. Na jeho oblíbené rčení, že se nespárovaný elektron chová jako neprovdaná ženská, nikdy nezapomeneš. Až po mnoha letech si řekneš, tak tohle by mu dnes neprošlo. Korektnost, tak se tomu bude jednou říkat. Jak ti tehdy vadilo, že se nesmí nahlas nadávat na komunisty. Ani ve snu tě nenapadlo, že v éře svobody slova bude nástrah mnohem více. Ale ta profesorka matematiky, ta ti dává zabrat. Zakomplexovaná kráva, říkáš mámě. Máma krčí rameny: „Musíš se prostě snažit. Musíš jí dát najevo zájem.“ To se to mámě říká, ale lhaní prostě nesnášíš. Jakou má jeden člověk moc nad životem druhého, říkáš si po letech, když vzpomínáš, jak jsi jako zázrakem udělal maturitu, ale tvůj kamarád ji kvůli té učitelce neudělal ani napodruhé a celý život se mu převrátil.

     Jsi na vysoké škole, to je krásný pocit. Rodina ale moc nadšená není. K čemu ti bude filosofie, ptali se tě. Měli vlastně pravdu, sám nevíš, co s tím budeš dělat. Prostě tě to zajímá. Ono se uvidí, říkáš si. „Skončíš jako učitel“, ušklíbne se babička. „V lepším případě, dodává po chvíli.“ A má pravdu. Učitel občanské výchovy a angličtiny. Filosofií by ses opravdu neuživil, ale naštěstí máš talent na jazyky. A za pár let bude angličtina v kurzu. Zatím vládne ruština. Se Sovětským svazem na věčné časy, tohle heslo tvoje generace nikdy nezapomene. Pro tvé děti bude první máj prostě jen dnem volna, v lepším případě lásky časem. Ale po celé tvé mládí je první máj dnem, kdy stojíš na pražské Letné tísněn v davu. Smysl nejdřív nechápeš a později tě to prostě nezajímá. Prostě povinnost jako mnohá jiná.

     Sedíš v lavici a posloucháš profesora, jak mluví o staré řecké filosofii. Krásný, úplně jiný svět, říkáš si. Tehdy lidé ještě poslouchali filosofy. Sokrates prý kazil mládež. Dnes by se mu to podařilo jen stěží. K čemu vlastně je filosofie, jak dlouho by ho bavilo odpovídat mládeži na tenhle hloupý dotaz. Za chvíli přednáška končí a následuje úplně jiná. Jiný profesor bude vyprávět cosi o dialektickém materialismu. Za necelý rok tento vyučovací předmět zmizí. A profesor taky. Kolo dějin, zdánlivě stojící, se dá do pohybu. Ale ono se vskutku stále hýbe. Cítíš, že se cosi děje. Lidé už se tolik nebojí. V televizi vidíš, že se i v okolních zemích cosi děje.

    Jsou okamžiky, na které nikdy nezapomeneš. Stojíš před pražskou fakultou filosofie a zíráš na nápis: okupační stávka. A pak se začnou dít věci. Škola najednou patří studentům a všem svobodomyslným. Měl jsi opravdu štěstí, zažít tu dobu jako student. Bylo to velké opojení myšlenkou svobody, ideály demokracie. Dávno tomu, Matěji. Všechny ideály tě opustily s mládím. Neměl sis přeci jen nějaké nechat? Ale ty se k nim přeci jen vrátíš. Nějaké ideály by přeci člověk měl mít, čím by jinak žil. Teď jsi ale ještě mladý a nadšený. Chodíš na demonstrace a máš pocit, že svět je náhle přátelské místo pro život. A nechodíš na ně sám. Máš dívku, s níž spojíš svůj život. Studuje medicínu. Stále se učí. Obdivuješ její sebekázeň a píli. Rodina je jí nadšena. Když už nebudeš lékařem ty, alespoň přivedeš lékařku do rodiny.

    Uplynulo deset let. Dost věcí se změnilo. Tvoje vlast, už tak malá, se ještě zmenšila. Revoluční nadšení tě už dávno opustilo. Věří vůbec někdo ještě na ideály demokracie, nebo nám to cpou jen v televizi? Zdá se ti, že česká politika je jen parodií té západní. Proč by se levice měla přetahovat s pravicí? Nazvou to opoziční smlouva a vládnou spolu. Hašek by se bavil. Jako by jeho Strana mírného pokroku v mezích zákona byla přímou inspirací politické reality doby. Už nebudu chodit k volbám, říkáš si. Nebudu ze sebe dělat pitomce. Ale nakonec jdeš. Hitler byl také zvolen, říkáš si. Snad ho prý volili i Židé. Ještě nevěděli, s kým mají tu čest. A víme to my, co nám hrozí? Pokaždé se u voleb zjeví nějaký zaříkávač deště, nějaký kouzelník se slovy, který slíbí cokoli. A tak pokaždé jdeš a volíš to, co máš za nejmenší zlo. Nemají to ti politici náhodou domluvené? Nejsou jako smečka lvic, co loví antilopu? Jedna ji vyplaší a ona pak vběhne do náruče jiné. Demagog jako plašič laxních voličů? Asi pěkný nesmysl, říkáš si. Vlastně ani nechceš vědět, jak to je. Proč se zabývat něčím, co nezměním. Ale co vlastně dokáže člověk ve svém životě změnit? Ty sám jsi unášen proudem života jako loďka bez vesel. Zdá se ti, že se ti život děje.