Cesta labyrintem světa 5

5.
     Už nejsi mladík, před nímž byla budoucnost široce otevřená. Už máš pár vrásek, na těle i na duši. Máš ženu a dvě krásné děti, máš stálou práci a jsi zdravý, ale šťastný přesto nejsi. Může za to doba?, přemýšlíš. Pryč jsou ideály sametové revoluce, která se už ani nezdá sametová, je to prostě jen převrat. Ano, tak to je: vše se nějak převrátilo. Politika je svinstvo, tak se dnes nadává na dobu. Předtím se nadávalo na komunisty, kdysi dávno na Rakousko Uhersko, pořád je na co nadávat. Nebaví tě ty řeči, pořád dokola to samé. Ne, politika tě netrápí. A ani práce to není. Učit studenty tě docela baví. Jako středoškolský profesor se nemáš špatně. Děti jsou taky fajn, máte se rádi. Jen to manželství, to se ti moc nepovedlo, říkáš si. Tvoje žena, to je jiný vesmír. Jak sis toho mohl nevšimnout? Ničeho ale nelituješ, byl to prostě osud. Ale stejně o tom stále přemýšlíš. Jak je možné, že se opaky přitahují? Uvědomuješ si, že ti vlastně bylo vždy nejlíp, když jsi byl sám.

     Vzduch plní dým. Na černém nebi jiskří tisíce jisker. Nebe plní půlnoční ohňostroj. Stojíš se ženou a s přáteli u okna a díváte se na nebe plné obrazců a barev. Začíná nové století. Ba co víc, nové tisíciletí. Vzpomeneš si na babičku, která říkávala: „Rok dva tisíce, toho se já nedožiju.“ Dožila a nedožila. Je v léčebně s Alzheimerovou nemocí. Neví o světě. Jaké bude to nové století, říkáš si. Chováš v srdci naději, jako snad všichni lidé, že bude lépe, než bylo dosud. Zajisté ji chovali lidé i před sto lety. A čekali je dvě snad nejhorší války, jaké dějiny pamatují. Nebude lépe, Matěji. Ale člověk asi nemůže žít bez víry v lepší příští. Zdá se ti tento okamžik přelomový, ale za pár let si jej ani nevybavíš. Silvestr jako každý jiný. Kolo dějin se valí stále dál a dál. Přeci jen jsou okamžiky dějin, na které nikdy nezapomeneš. Pamatuješ, jak jsi zůstal konsternován stát, když ses dozvěděl o smrti princezny Diany. Pamatuješ, ten němý děs, když jsi v televizi viděl, jak jsou k zemi v New Yorku dvojčata. Lidstvo nezmoudřelo a jen tak nezmoudří.

     Je jarní podvečer. Děti si hrají ve svém pokoji a ty připravuješ večeři. Žena ještě není doma. Je kožní lékařkou v nemocnici. Je šikovná, všichni si ji chválí. Svou prací přímo žije. Je samý přesčas a doma ji skoro nevidíte, ale zvykli jste si. Vlastně to vyhovuje všem. Máš zkrácený úvazek a dětem se věnuješ rád. Slyšíš v zámku klíče. Letmo se rozhlédneš, zda se někde něco neválí. Nepořádek nesnáší a ty chceš mít klid. „Je něco nového?“, ptá se bez zájmu. „Ne,“, odpovídáš mechanicky. „Byl jsi s dětma venku?“, ptá se pak. „Ne,“ zní tvá odpověď. „Trochu mě bolí v krku“, dodáváš, aby ses vyhnul další otázce. Aby ti už dala pokoj, běží ti hlavou. Ale nedá: „Já jsem ti říkala, ať si bereš čepici, ale ty si nedáš říct. Víš, že na to trpíš, ale musíš frajeřit. Otevři pusu, podívám se.“ „Nic tam nevidím“, říká a zkoumavě si tě prohlíží. Děláš, že to nevnímáš a mažeš chleba. Slyšíš, jak otevírá lednici. „Koukám, že jsi nekoupil mléko. V seznamu jsi to ale měl“, říká pak. Do Prčic, říkáš si v duchu. Pokaždé na něco zapomeneš. Zato ona nikdy. Pokud tedy náhodou nakupuje. Ta její dokonalost ti už leze na nervy.

     Čas lehce poposkočil. Je zimní den. Celý den je zataženo. Obě děti jsou nemocné. Jsi s nimi doma, jako obvykle. Měli chřipku, ale už jim je lépe. Koukáš na ně, jak si hrají. Ty se ti opravdu povedly. Dvojčata, holka a kluk, jako noc a den. Syn je něžný blonďák a dcera černá čertice. Chodí do druhé třídy. Ještě mají v sobě dětské nadšení. A možná jim chvíli vydrží. Je už jiná doba a ty jsi jim vybral malou experimentální školu. Je docela daleko. Tvoje žena nebyla moc nadšená, ale nakonec uznala, že ona tam stejně moc často chodit nebude. Čteš dětem pohádku, uvaříš oběd, pak se s nimi chvíli učíš a je tu večer. Přichází tvoje žena. Všímáš si, jak je unavená. Je tak štíhlá, až je hubená. Kolem očí má jemný vějíř vrásek. „Náročný den?“, ptáš se a ona mlčky přikývne. „Ve čtvrtek už budu muset do práce, nepohlídala by děti tvoje máma? Říkala jsi, že by měly být ještě do konce týdne doma.“, zahajuješ debatu. „Proč ne tvoje?“, podívá se na tebe úkosem žena. Ví dobře, jak to je, tak proč to říká, povzdechneš si v duchu. Tvoji rodiče bydlí v jednom domě s tvojí sestrou. Sestra chodí do práce a z domu rodičů si udělala mateřskou školku. Jako vždy má sestra přednost.

     A je opět jaro, o pár let později. Je krásný den, ale ty máš v duši pošmourno. Máš pocit marnosti. Přicházíš domů z práce a všude kolem nepořádek. Synova taška, dcery triko. Lahvička od pití a drobky na lince, ani nevíš po kterém z nich. Doma máš dva puberťáky, kteří si z nikoho a ničeho nic nedělají. Sbíráš odpadky a dáváš je do koše, utíráš linku. Za chvíli přijde žena a ty chceš mít doma klid. Na její řeči typu „to je ta tvoje výchova“ jsi už dost alergický. Snažíš se je ignorovat, ale úplně se ti to nedaří. „Jak bylo ve škole?“, ptáš se syna. „A ukliď si ten bordel,“ dodáváš znechuceně, když se rozhlížíš po jeho pokoji. „Docela to jde“, říká syn, „teda až na matiku a fyziku, ty mi fakt nejdou“, krčí rameny. „Zase budou trojky na vysvědčení?“, ptáš se. „No spíš čtyřky“, odpovídá syn. „Tati, ta učitelka je fakt kráva. A k čemu mi je vůbec nějaká pitomá fyzika?“, dodává, když si všimne tvého výrazu v obličeji. „To jsem zvědavý, jak to vysvětlíš mámě“, říkáš hněvivě. Skoro jsi zapomněl, že jsi byl právě takový. „Nezdá se mi, že by ses vůbec učil.“, dodáváš po chvíli. „Tati, řekni to mámě ty, ty to s ní umíš z nás nejlíp“, říká náhle prosebným hlasem. „A řekni jí rovnou i o ségře. Jde jí to úplně stejně blbě jako mě.“, dodává. Chvíli se na sebe díváte. „No jsme prostě po tobě, tati“, říká s nevinným výrazem dcera, která se právě vynořila z kuchyně s banánem v ruce.

     Opět uplynulo pár let. Už ti bylo půl století. Poločas rozpadu, napadá tě, ani nevíš proč. Děti už jsou na vysoké škole. Dost se ti ulevilo, když je vzali oba, dokonce na stejnou školu. Tedy mělo by se ti ulevit, ale v duši je jaksi prázdno. Děti mají své přátele, syn má už rok slečnu. Mají své životy. A ty? Jaký máš život. Jsi vlastně sám. Se ženou žijete vedle sebe, každý svůj život. Možná by mi bez ní bylo lépe, říkáš si a nevíš, co tě čeká. Tvoje loďka bez vesel se nezadržitelně blíží k jezu. Ještě, že člověk neví, co ho v životě čeká za zkoušky. Zatím je klid, zdá se, že se nic neděje. Ale tvá žena je poslední dobou jiná. Moc toho nenamluví. Ty jsi rád, že nekritizuje. Ostatně v tvém zorném poli je jiná žena. Tvoje nová kolegyně, s níž sdílíš kabinet. Je úplně jiná než tvoje žena. Můžeš se s ní bavit o čemkoli. Cítíš, že tě přitahuje, ale udržuješ si odstup. Kolegyně je rozvedená, ale ty svůj život rozvrátit nechceš. Láska ti ale chybí. Důvěrnost, porozumění. Najednou si uvědomuješ, co vše doma nemáš. Studený odchov, to je to, co máš doma. Ale vždyť byla taková vždy, říkáš si a divíš se, proč sis nenašel někoho, s kým by sis rozuměl.