Cesta labyrintem světa 6

6.
     A pak se jednoho dne stane něco, co převrátí tvůj život. Něco, co tě srazí na kolena. Něco, co tě dožene až tvé dno. Až na samé dno, odkud se můžeš odrazit, pokud to dokážeš. Je vlahý letní den. Sedíš v jedné restauraci s kamarádem, povídáte si, a ty náhle uvidíš, jak do restaurace vchází tvá žena s nějakým mužem. Ztuhneš. Tvoje srdce je náhle těžké jako kámen. Sedíš skrytý v koutě a ona tě nevidí. Ale ty dobře vidíš její pohled, který věnuje onomu muži. Pohled, který jsi u ní neviděl už mnoho let. Pohled, kterým tě kdysi dávno okouzlila. Projdou skrze restauraci na terasu. „Co se děje?“, ptá se kamarád, který si všimnul tvého výrazu. „Ale, na něco jsem si vzpomněl“, lžeš, protože tohle je příliš silné, než abys o tom teď mluvil. Navíc si nejsi jist, zda se přeci jen nemýlíš. Mohou být prostě jen dobří přátelé. Omluvíš se a spěcháš domů. A pak čekáš, kdy přijde žena domů. Dlouho nepřichází. Je ti zle na duši. Zaháníš všechny možné představy. Dáš si panáka, ale nepomáhá to. Je už pozdě večer, když přichází. „Zdržela jsem se v práci“, říká neutrálním hlasem, když vidí tvůj tázavý pohled. A je to jasné. Je to neodvratné. „Stalo se něco?, ptá se po chvíli, když na sebe mlčky zíráte. Její pohled je chladně neúčastný. Měl bys něco říct, ale mlčíš. Nakonec, po nekonečné chvíli prolomíš ticho: „Viděl jsem vás.“ „Aha“, řekne pomalu a výraz její tváře se ani nehne. „Tak to víš“, pokrčí rameny a jde se svlékat. Co bude dál, chceš se zeptat, ale slova ti váznou.

     Uplynulo pár týdnů, ale jako by to byly celé věky. Odešla. Prostě je pryč. Tvůj život je náhle prázdný. Jdeš bytem a rozhlížíš se. Vadnoucí kytka, špinavá okna, nepořádek dětí. Mechanicky uklízíš byt a v hlavě se ti točí nekonečný kolotoč myšlenek. Co jsem udělal špatně. Proč se mi to stalo. Kdy už to přestane bolet. Pořád se ti hlavou honí vzpomínka na poslední rozhovor, který zakončila slovy: „Vlastně jsem ráda, že jsi na to přišel. Chystala jsem se ti to říct. Náš vztah je dávno mrtvý, to přece musíš vědět. Čekala jsem, až budou děti dospělé. Podívej se na sebe, jen se lituješ. Vůbec o sebe nedbáš. Je mi tě líto, ale já už tě nechci dál vláčet jako batoh.“ Byl jsi zcela ohromen, že ses ani nezmohl na slovo. Ty, který ses staral o vše, ty jsi ten špatný? Také ti vyčetla spoustu věcí, tvým nízkým platem počínaje a tvou matkou konče. Prý ses jí málo věnoval. A co děti? To, že jen ty jsi byl doma s dětmi, když byli nemocní a učil se s nimi, to byla snad samozřejmost? Hořkost ti rozežírá vnitřnosti.

     Sedíš u lékaře a jsi trochu nervózní. „Co potřebujete?“, ptá se setra. Potřebuji potvrzení o zdravotní způsobilosti. Chci si udělat řidičský průkaz“, dodáváš na vysvětlenou. „Aha“, říká sestra a dívá se na tebe zkoumavě. Je jí vše jasné, říkáš si. Rodinný lékař, vědí zde o vás vše. „Ale vy máte epilepsii, že“, odpovídá sestra a dívá se na tebe upřeně. „Byl jsem již před časem vyřazen z evidence nemocných“, říkáš a podáváš jí potvrzení. Mlčky ho od tebe bere a odchází do ordinace. Je to zvláštní, říkáš si, celý život ti vadilo, že kvůli nemoci nemůžeš řídit. A když ses s tím konečně smířil, život tě k tomu donutil. Cítíš se trochu směšně, dělat si v padesáti řidičský průkaz. Ale jsi náhle zaujat představou, že se prostě sebereš a někam pojedeš. Jen tak, bez debat. Zdá se, že už jsi z nejhoršího pryč. Představa volnosti tě přímo povznáší.

    Ale ty večery o samotě tě drtí. Pustíš si televizi a tam běží jakýsi romantický film. Musíš to vypnout, protože se ti chce brečet. Pozorný čtenář by mohl poznamenat, že máš přece kolegyni, která je rozvedená a s níž si rozumíte. Ale ono se ukáže, že nejsi sám, kdo si s ní rozumí. Naštěstí to zjistíš dřív, než se do ní doopravdy zamiluješ. Jsi zmaten. Flirtovala jen tak s tebou? Nebo snad chtěla mít víc vztahů? Nebo se nemohla rozhodnout? Už to ani nechceš vědět, ztratil jsi zájem. Pocit neupřímnosti je tak silný, že se stahuješ do sebe. Ale tam ti není taky dobře. Zkusíš se potkávat s kamarády, ale taky to nepomáhá. A tak trávíš večery doma. Otevřeš si láhev vína a piješ. Po druhé skleničce bolest otupí. Po třetí se ti zamlží vědomí. Duševní anestetikum.

    „Tati, moc piješ“, budí tě dcera. Usnul jsi v obývacím pokoji. Rozhlédneš se kolem. Na zemi stojí dvě láhve od vína, na stole stojí další nedopitá. Má pravdu, říkáš si. To jsem to dopracoval, ještě ze mě bude alkoholik. No tak bude, říká ti v duchu hlas. Když se napiješ, nic tě netrápí. Být střízlivý je prostě k neunesení. Nejen, že tě opustila žena, ale ještě máš problémy v práci. Nějak tě přestává bavit a je to na ní vidět. A ty pohledy kolegů, soucitné i pohrdavé, vadí ti oboje. Včera si tě zavolal ředitel. Byl stručný: „Vzpamatuj se, nebo končíš.“ Ale ty se nevzpamatuješ. Naopak, to varování tě utvrdí v tvém přesvědčení, že jsi prohrál svůj život. Žil jsi pro rodinu a ta už tě nepotřebuje. Nějak to tu dožít, říkáš si trpce. Bože můj, co jsem to za sraba, děsíš se sám svých myšlenek. Ale upadáš do nich zase. Najít cestu ven, ale kudy? Nikoho nechceš vidět. Nic tě nezajímá. Zmizet, vysublimovat z tohoto světa. Takhle asi vypadá deprese, říkáš si. Ale na psychiatrii se ti nechce. Víš o dvou lidech, kteří skončili v péči psychiatrů. A skončili na lécích. Přibrali deset kilo a chodí po světě otupěle a bez zájmu. Možná bys mohl zajít k psychologovi, ale žádného neznáš a svěřit se úplně cizímu člověku, to se ti nechce.

    Jdeš z práce lehkým krokem. Je ti krásně. Je ti všechno jedno. To je asi tím šokem, říkáš si. Dostal jsi dnes výpověď. Ale přeci jsi s tím počítal, tak jaký šok. Proč je mi všechno jedno, přemýšlíš. Jsem na dně, není už co ztratit. Ale to přece není pravda, dokud žiješ, můžeš se propadat níž a níž, to víš dobře. A přece ti je lehko. Rozhodneš se, že nepůjdeš rovnou domů. Touláš se nazdařbůh městem. Je krásný den. Jdeš kolem jedné kavárny a cosi tě vtáhne dovnitř. Proč si nedat jen tak kávu. Jdeš na prosluněnou terasu a tam uvidíš u stolu ženu. Povědomý obličej. Tvoje láska ze střední školy. Šla pak studovat do jiného města a tím to skončilo. No ta zestárla, říkáš si. Pryč je její mladistvý půvab. Má na sobě vytahané tričko a vlasy jí splihle visí podél obličeje. Nedbá o sebe, říkáš si. Jako já, uvědomuješ si pak. Obličej má skloněný nad mobilem. „Ahoj Aneto“, oslovíš ji. Prudce vzhlédne. Oči má stále krásné, říkáš si.

    Povídáte si. Neviděli jste se tolik let. Vyprávíš jí svůj život. Nic o sobě nezamlčíš, proč taky. A pak mluví ona. Váš osud je zvláštně podobný, říkáš si s údivem, když ji posloucháš. Její muž se stal úspěšným chirurgem, ale na rodinu moc času neměl. Rodina byla na ní. S dětmi se pořád hádal. Měly ve škole špatné výsledky a dával to za vinu jí. Myslela si celý život, že by jí bylo lépe bez něj, ale když zjistila, že má milenku, sesypala se. „Teď se snažím být samostatná, ale moc mi to nejde“, řekla na závěr. „Ještě řekni, že jsi začala chlastat jako já“, zasmál se, když skončila. Zavrtěla hlavou. „Chodím k psychologovi, opravdu mi pomohl. Hodně věcí jsem pochopila. Ale šťastná nejsem.“ Zatvářil se pochybovačně. „Pomohl ti, ale šťastná nejsi? To ti moc nepomohl.“ Usmála se na něj. „Šťastným tě neudělá nikdo, to musíš sám. Víš co? Můžu zkusit tě k němu dohodit, on ti to řekne lépe než já.“

    Tohle náhodné setkání změní tvůj život. Tvé dno je již za tebou. Jsi otevřen tomu, co ti život přináší. Budeš rozmlouvat s oním psychologem a on tě přivede k tomu, co jsi někde v hloubi věděl. Co jsi nechtěl, nebo spíš nemohl vpustit do své mysli. Najednou víš, že ty sám tvoříš svůj život a vidíš, že jsi dosud žil roli oběti svého života, tedy toho, který se obětuje pro rodinu a trápí ho její nevděčnost. Toho, který se cítí bezmocný a čeká záchranu odkudsi zvenčí. Nejhorší bylo přiznat si závislost na své ženě. Porozuměl jsi konečně tomu, proč tě opustila. Váš vztah byl dávno mrtvý. Chyběla jí láska, stejně jako tobě. Jen ona ji našla a ty ne. A už dobře víš, proč ty ne. Toužíš po lásce, a co nabízíš ty? Jen svou touhu, své neštěstí, svou opuštěnost. Je to tak prosté a tak těžké: mít se rád. „Tak to fakt neumím“, říkáš s povzdechem psychologovi. „Jak se to dělá?“, dodáváš. A dostáváš jednoduchou radu: „Dělejte, co vás těší.“