Mlha

     Další mrazivé ráno, které se zprvu zdálo stereotypně až omšele. Mráz je dnes až tak silný, že skleněný obal venkovního teploměru za oknem utržel miniaturní praskliny a vlhkost se dostala až ke stupnici, což značně ovlivnilo ukazatel teploty. V tuto brzkou hodinu, kdy venku panuje naprostá sibiř, je po celé ulici černočerná tma, kterou projasňovaly pouze dvě poničené a blikající lampy pouličního osvětlení, konstruované do stylu čtyřicátých let.

     Kopule lamp je tvořena čistým sklem v polokruhovitém tvaru, kterou drží jemná kovaná tyč, připomínající zakřivení lidské páteře. Lampa postrádá jakýkoliv dekor ukazující její decentnost, kterou ve skutečnosti má. Právě absence dekorativních prvků poukazuje na minimální cit pro detail a design jejího tvůrce.

     Vzhledem ke stále sílící pandemii je ulice prázdná, což tomu právě dodává tajuplnost, která se velmi blíží až k děsivosti celého výhledu na onu tmavou a dech beroucí prázdnotu. Z dálky se ale začíná přibližovat hustý, bělavý mlžný opar. Pomalu prostupuje mezi zaparkovanými auty, odpadkovými koši a malým počtem stromků. Velmi pomalým, až hlemýždím, pohybem začíná pohlcovat již třetí auto ze zorného pole. Jediné dvě blikající lampy, které dodávají situaci silnější, emoční prožitek, jsou stále mlhou nedotčené.

     Běloba již spolkla i další auto a pomalu začíná stoupat lehce vzhůru. Po střechách aut zbyly už jen velice bledé fleky, které jen vzdálené připomínaly část vozů. Mlha připomíná klimatickou obdobu černé díry ve vesmíru, také vše pohltí a nezbydou žádné stopy, efekt je však dočasný. Stále více hltá veškeré předměty na ulici, po kterých nebyla ani památka. Nevědět, že na onem místě je právě popelnice na odpadky, tak by to člověk ani neřekl. Mizející barvy automobilových střech jsou stále slabší a slabší. Po vozidlech podél silnice zbyla pouze vzpomínka, která se vytrácela při pohledu na tu nenasytnou mlhu víc a víc. 

     Základna lamp, kde jsou uloženy všechny dráty, je kompletně oděna v bílém a východ slunce, který by tuto strašidelnou scénu trochu rozjasnil, je v nedohlednu. Silný mráz se spojil s vlhkostí, kterou přinesl mlžný opar, a vytváří dokonalou ničivou symbiózu začínající devastovat skla aut. Ulicí se totiž rozlil zvuk, nejspíš praskajícího skla. V tomto spojení je tento zvuk silná auditivní vložka dodávající situaci na tajuplnosti. Zvuk by se dal přirovnat praskání, lámání a křupání zároveň. Je to těžko popsatelné, hororový akord, který okamžitě způsobuje mráz po zádech a poskočení srdce v hrudi.

     Jediné spojení se světem díky problikávajícímu světlu je stále slabší, neboť jedna lampa již nadobro vyhasla. Nebyla to prasklá žárovka, toho by si šlo povšimnout. Rychlý záblesk při prasknutí wolframové žárovky nejde nikdy přehlédnout, ani přeslechnout. Kéž by ale praskla... Poté by šlo alespoň na okamžik zahlédnout celou ulici a rozsáhlost působení strastiplné a syté mlhy. Takto by šel zahlédnout možný bezpečný prostor bez této pohlcující klimatické události. 

     Čím déle je mlha v tomto místě, tím ničivější má účinek na okolí. Hororový akord se znovu ozval. Tentokrát se jednalo o mnohem hlasitější a zřetelnější zvuk, který by každým otřásl. Nyní už to nepřipomínalo praskání skla, více se to podobalo lámání větvě, ale větev se nemůže přece sama zlomit. A v tu chvíli to bylo zcela jasné! Nebylo to zřetelné hned při prvotním náznaku, protože lockdown způsobil naprosté vylidnění všech ulic ve městě. To je právě ten důvod, proč to mohlo být až jako poslední příčina tohoto zvuku, způsobené lidským tělem.

     Najednou začal hustý opar stále stoupat a více se přibližovat k druhé a poslední lampě, která alespoň trochu problikávala a tím ukazovala autenticitu. Byla stále blíž a blíž skleněné kopuli chránící žárovku uloženou v pouliční svítilně. Situace na ulici, která se stále zhoršovala, svírala hrdlo kvůli prázdnotě, nicotě a izolaci, která přicházela. Vzdálenost od kupole se pořád zmenšuje a nyní už to nejsou ani dva palce. Vtom se ozval další zvuk, tentokrát to znělo jako zlomení něčeho tvrdého a pevného. Zlomení kosti! Ano, znělo to jako zlomení lidské kosti, ale chyběl tomu sténající zvuk z bolesti. K tomu lidi na ulici nechodí, aleco když někdo šel s odpadky, nebo pouze pro dopisy v poštovní schránce. Pokud ano, tak spojení zlomení kosti a chybějícího nářku značí na vážné poranění s poruchou vědomí, způsobené určitě z namrznutých schodů. Jenže porucha vědomí je spojena s úrazem hlavy a především mozku. Otevřít-li okno, určitě by byl cítit kovový zápach, který způsobuje lidská krev. Stejný odér způsobuje korodující železo, které po molekulách uvolňuje částečky kovu do ovzduší. Stejné je to i s krví, která je oproti vzduchu přesycena látkami. 

     Celá situace a nevědomost se už zdála nesnesitelná, myšlenka možného traumatu přímo pod okny nejde vyhnat z hlavy. Stále se dere do popředí a odsouvá racionálnější řešení těchto zvuků. Vše se už zdálo dočista ztracené a bez světla na konci tunelu, když se bílá, černá díra vyšplhala až k samotnému krytu žárovky. Smíření s koncem všeho je na dosah, mlha neustupuje a na konci tunelu je již skoro temnota.

     ANO! Tak přece jenom se něco stalo, něco dobrého. Z dály šlo zahlédnout vycházející slunce, jehož záře zvyšovala okolní teplotu. Mlha ustupovala a ulice byla jasnější, až nakonec bylo vše viditelné. Zvuk připomínající zlomení kosti, byl ve skutečnosti způsobený stromem. Na chodníku leží větev, pod starým seschlým stromem, která bohužel nezvládla sílu gravitace. Praskání skel u aut byla pouze láhev od piva, ve které zbyl nejspíš zbytek moku. Při změně skupenství se zvětšuje i hustota, rozpíná se a tím praskalo sklo.

     Je neuvěřitelné, jak děsivá může být zimní mlha i v krátkém časovém rozmezí, když člověk neví, co se během toho opravdu děje.