Diktátor

     Otevírám oči. V místnosti je šero. Cosi vrzne. Otočím se prudce na lůžku, ale nikde nic. To se mi muselo zdát, místnost je přeci dobře hlídaná. Je ale opravdu dobře hlídaná? Nikomu nelze věřit, nikomu. Zrádci jsou všude. Včera, ten malý nenápadný muž, ani nevím, co vlastně dělá, pomocník hlavního správce snad, udeřil jsem na něj a on zbledl. Měl jsem dávno podezření, že pracuje pro nepřítele. Výraz v jeho obličeji ho prozradil. Však mám dobré informace od tajných, i když ani jim věřit nelze. Jim už vůbec ne. Je to už hodně let, ale nikdy na to nezapomenu, jak se mě pokusili zabít. Zachránila mě moje osobní hlídka. Musel jsem se jich bohužel také zbavit. To mě opravdu mrzí, ale viděli mě ve slabé chvíli. Plakal jsem jako malé děcko a dokonce jsem se, no ani se mi o tom nechce psát.  Nebyl na mě pěkný pohled, musel jsem je odstranit. Vládce musí zůstat silný, za každou cenu.

    Sedám si a podívám se z okna. V mlžném jitřním oparu se rýsují siluety mého města. Ano, je to moje město, veliké a krásné, srdce mojí říše, krásné velké říše mého velkého národa. Moje říše, moje veliké dílo, to je velký dar mému národu. Můj lid to dobře ví, miluje mne. Jásá, když se někde ukážu. Ale dobře vím, že mnozí jásají jen ze strachu. Ano, strach je drží pěkně při zemi. Jedině strach udrží zemi v míru. Když jsem byl dítě, dobře si pamatuji na ten chaos a zmatek. Kdo vlastně vládl? Hádali se mezi sebou a přeli. Prý vláda lidu, chacha. Rozhořčeně jsem promluvil před skupinkou přátel a oni mě s obdivem poslouchali. Tehdy jsem pochopil, že mám dar dát lidem ideu, ukázat jim cestu.

    Ano, jsem dobrý řečník, to musím přiznat. Dokážu vystihnout to podstatné. To, co lid chce slyšet, spojím s tím, co chci já. Vždyť jsou to jen hloupé ovce, potřebují vůdce. Tak proč se toho neujmout. Měl jsem ideu. Od začátku jsem měl silnou ideu. Věděl jsem, že jsem vyvolený, ale nemohl jsem o tom otevřeně mluvit, zalekli by se. Věděl jsem, že velké cíle si žádají velké oběti. A ti malí, ti se zaleknou. Musí se nejdřív nadchnout. Velká idea, to je něco, pro co musí být člověk připraven obětovat život. Jistě, i já jsem připraven obětovat pro svůj národ život, můj život je však cenný. Kdo by vedl můj národ beze mne? Není tu nikdo mně rovný. Ano, nejsem věčný. Ta myšlenka mě trochu trápí: nemám následovníka. Jak si zvolit nástupce, aniž by mě ohrozil? Ano, měl jsem děti. Těžko o tom mluvit, ale ohrožovali mě. Ta neuvěřitelná nevděčnost. Ti nejbližší člověka zradí. Tak těžký je úděl vládce. Zavit se každého, kdo jej ohrožuje. Samota. Nikdo není tak sám, jako vládce.

    Pocítil jsem hlad a zvonkem přivolal služebnou. Přinesla jídlo a přede mnou ho ochutnala. Chvíli jsem ji pozoroval. Vím dobře, že některé jedy působí za delší dobu. Nic se však nedělo, a tak jsem se pustil do jídla. Opravdu jsem si pochutnal. Po snídani jsem si musel chvíli odpočinout. Přichází ke mně má oblíbená milenka a masíruje mě. Dnes se na sex úplně necítím, trochu mě bolí hlava. Možná bych měl zavolat některého lékaře, ale kterého? Jak najít spolehlivého člověka, to kdybych věděl. Milenka mi pěkně masíruje celé tělo a já se dívám na její krásné tělo. Nemluví, má to zakázáno. Nechci být rušen. A také, popravdě, chci si ji držet trochu od těla. Moje bývalá žena se mě pokoušela svým ženským způsobem ovládnout. Moji tajní zjistili, co za tím vězí. Bylo mi pak hodně zle, než jsem se s její smrtí smířil. Nesmím se už nikdy zamilovat, žádná slabost nemá místo v duši vládce.

   V obvyklý čas jsem přijal velení armády. Všichni generálové sedí u velkého dubového stolu a já si je pozorně prohlížím. Každý pohled stranou je podezřelý. Přinášejí špatné zprávy. Rudnu hněvem. „Máte problémy? Tak je řešte!“ Prý, že nepřítel je silný a útočí z několika směrů. Nepřítel? Nepřátelé. Spojili se proti mně, proti mé říši. Ale já s tím přeci počítal, moje armáda je ta nejsilnější na světě. „Chcete říct, že naše armáda je slabá?“, ptám se temným hlasem. Mlčí. Srabi to jsou, klopí oči do země. Slaboši, mizerní vojevůdci. „Vložil jsem do vašich rukou osud národa!“, křičím na ně a buším pěstí do stolu. Po chvíli ticha se přeci jen rozhovoří. Položí přede mne plány. „Tady a tady zaútočíme.“ Nemohu se v těch jejich proklatých plánech vyznat. Nezbývá mi, než to nechat na nich. „Jděte“, vyháním je mávnutím ruky.

   Jsem rozhněván. Cítím, jak se mnou lomcuje vztek. Tolik sil jsem dal do vybudování mé říše a ona je ohrožena? Co dělají ti zatracení vojáci? Je svatou povinností každého z nich položit život za svou vlast. Nepřátelé jsou přece obyčejní žoldáci všech možných pronárodů. Tolik nadějí jsem vkládal do mé armády a ona je samý slaboch a zrádce. Zrádce? Ano, moji tajní to musí znovu prověřit. Neklidně přecházím po místnosti, když tu náhle ucítím, že ztrácím rovnováhu a padám na zem. Co se to děje? Že by přeci jen nějaký jed? Ležím na zemi a nemohu se zvednout. Hrůza. Po čtyřech se plazím ke zvonku na stolku. Zdá se to nekonečně dlouho, než zazvoním. Do místnosti vchází služebná a vykřikne. Vzápětí mizí za dveřmi. Čas se vleče a nikdo nepřichází. Snažím se křičet, ale z hrdla mi vychází jen chrčení. Tak ksakru, kde všichni jsou? Po chvíli se objevuje komorník s lékařem. Lékař ke mně přistupuje a prohlíží mne. Chci promluvit, ale nedostanu ze sebe ani slovo. Jsem ochrnutý, chci křičet, ale sám slyším jen nelidské chrčení. Lékař s komorníkem si vymění pohledy a odchází.

    Ležím a zírám ke stropu. Jsem sám. Dlouho nikdo nepřicházel, až mi to konečně došlo. Nechávají mne tu umřít. Jako dobytek. Jako psa. Jistě mě otrávili, všichni se na mě spikli, tušil jsem to, ach já to tušil. Ale co jsem mohl dělat? Ale možná mě zradilo samo tělo, však můj otec zemřel na mrtvici. Dobře si to pamatuji, jak jsem se na něj díval, když jej bezvládného nesli do postele. Ulevilo se mi, když umřel. Byl to tvrdý a zlý člověk. Nikdo ho neměl rád. Tak jako nikdo nemá rád mě. Ale on nedokázal nic, jen to své mizerné řemeslo a řvát na lidi kolem sebe. On si nezasloužil nic lepšího. Ale já? Tvůrce říše? Moje jméno nikdo nezapomene. Je vytesáno do kamene. Moje sochy zdobí mnohá náměstí a lidé k nim nosí květiny. Jsem jejich bůh. Náboženství jsou mrtvá, je třeba živého boha. A ten teď umírá.

    Ležím a cítím, jak se mi zamlžuje vidění. Tak takhle vypadá konec. Co bude teď? Nevěřím v nic. Je to tedy úplný konec? Snad ano. Proč říkám snad? Mám se snad čeho obávat? Kdyby se tu zjevil kněz, kdyby se sem odvážil, co bych mu řekl? Vyzpovídal bych se ze svých hříchů? To je nesmysl, už mluvím z cesty. Proč bych se já měl někomu obyčejnému zpovídat? A co když přeci jen je nebe a peklo? Mohu doufat v nebe? Cítím, že se ve mně směje ďábel. „Ne, hochu, do nebe fakt ne“, říká. „Ale peklo, tam už tě čekají.“ Nesmysl, už blázním. Nikdo neudělal pro svou zemi tolik, co já. Oběti byly nutné. „A co tvoje děti?“, tne mě do živého, ten ničemný duch. „Neměl jsi žádný důkaz, že tě chtějí svrhnout. Jen jsi dal na řeči. Vždy jsi dal na řeči. Vražda pro pomluvu. Jsi vrah. Ničemný vrah a srab.“ Zírám na něj, jak mi roste před očima. Rudý ďábel. Vrhá se na mě. Zkouším ho odehnat, ale marně.

    Když konečně nastal klid, komorník otevřel dveře. „To byl příšerný řev“, říká služebná. Dívala jsem se klíčovou dírkou. Svíjel se, jako by se s někým pral.“ Vstoupili dovnitř. Na zemi ležel mrtvý muž ve zkroucené poloze s očima vytřeštěnýma, pohled upřený do neznáma. „Mrtvice, jak jsem říkal“, řekl tiše lékař. „Moje babička umřela také na mrtvici a odešla pokojně“, poznamenala pokojská. „Tak to většinou bývá“, pokýval hlavou lékař. „Špatné svědomí“, ušklíbl se komorník. „Taky na něj došlo“, dodal. „Zavolám stráže, aby ho uklidili“, řekl pak s odporem. „Národ si oddychne“, pokýval hlavou lékař. „Na chvíli“, odfrkl si komorník a šel otevřít okno.