Prorocká směs

„Děj tohoto příběhu se odehrává pouze v ateliéru jednoho lehce nadprůměrně úspěšného malíře. Nyní se to zdá jako všední, až nudné. Ke zvláštnosti tohoto story se posléze dostanu, takže mě dobře poslouchejte, ať vám nic neuteče. Než nás hospodský pošle domů, tak to akorát dovyprávím.“ Řekl kamarádům a jemně si usrkl svého ginu s tonikem. Hluboce se nadechl a pokračoval.

„Malíř, jehož jméno je nepodstatné, maloval specifické obrazy za specifických podmínek. Každý obraz poukazoval na různé události. Vždy zosobňoval situaci, která se vždy záhadně stala i ve skutečnosti. Svoje obrazy ukázal veřejnosti pouze tehdy, když nevykazovaly žádné znaky predikce budoucnosti světa. Jednalo se především o olejomalby krajinek, zátiší a někdy portréty na zakázku. Tyto obrazy byly vždy do konce týdne prodané. Vystavoval je stále ve stejné galerii na páté Avenue na Manhattanu. Stav, navozující předtuchy, jen a pouze o klimatických pohromách ve světě, si mohl navodit pouze jednou měsíčně. Pokud by byl tento stav spuštěn dřív než za třicet dní, došlo by k téměř okamžité zástavě srdce bez možnosti resuscitace. Tento akt se odehrával vždy první den v měsíci, protože právě v první den Bůh stvořil Zemi a nebe. Myslel si, ne věděl, že díky tomuto dni má předtuchy, nebo jak sám říkal – vize, o různých živelných pohromách. Nikdy nezkoušel ten stav spustit v jiný den. Vždy se jednalo o úplný začátek měsíce. Jeho první obraz namaloval před deseti lety, tehdy bylo těžké období sucha a jeho vize značila ničivý požár pralesa v Jižní Americe. Na obrazu byly znázorněny hořící vysoké stromy, keře a i zvířata, která nestihla před devastujícím ohněm utéct. Detailně byl vyobrazen papoušek Ara, kde jsou vidět oči plné zoufalství, ztráty domova a vědomí přicházející smrti. To vše se dalo vyčíst z pohledu do těch tmavých perel uložených hluboko v ptačí lebce. Oči jsou právě ty studnice, ukazující skryté i očividné emoce. U každého živého tvora lze tuto skutečnost spatřit takřka ihned. Ale to zase odbočuji. Omlouvám se, však mě znáte. Chtěl jsem tím říct, že dokázal vyznačit sebemenší podrobnosti a především vyvolat emoční dopad svého pozorovatele.“

„Za hodinu zavíráme, tak to pomalu ukončete.“ Zavolal hostinský ke stolu s přáteli a zastavil tím vypravěče.

„Tak kde jsme to skončili. Už vím. Maloval tedy obrazy vyvolávající emoční následky u člověka, který ho pozoruje. Jeho další zásadní malbou bylo vyobrazení, které predikovalo události na mnohem delší časové období. Nejednalo se pouze o momentální dění v příštích dnech. Tentokrát se jedná o plošně velkou olejomalbu, kde na pravé straně je mořské pobřeží s rostoucí hladinou vody a na levé straně větší kra ledovce, pod ní je malá, která se evidentně rozpouští. Slunce na nebi je namalováno mnohem větším kruhem, než je to ve skutečnosti. Také jsou použity velmi jasné a syté barvy. Poukazuje to na více slunečního svitu, rostoucí průměrnou teplotu a také příval dalšího sucha, které je nevyhnutelné. Po několika měsících se poprvé v televizi objevil termín globální oteplování. Další obrazy se vyplnily, ale aspoň to nebyly tak mohutné katastrofy.“ Nyní se vypravěč zastavil, aby se mohl trochu napít, spíše dopít svůj drink. Nadechl se a pokračoval.

„Aby se malíř dostal do toho prorockého stavu, tak si musel vzít jeden prášek na spaní, zapít to RedBullem a dát si ještě šálek kávy. Nápoje potlačily tlumivý účinek léku, ale nějakým způsobem mu otevřela v mysli běžně uzavřenou část podvědomí, díky které člověk vnímá i normálně nepozorovatelné a nepostřehnutelné podněty z okolí. Jednoho dne ho napadlo zkusit použít prorockou směs v jiný den. Rozhodl se pro šestý den den v měsíci, v tento den Bůh stvořil Adama a Evu. Myslel si, že se dozví budoucnost nějaké osoby. Šestý den si tedy vzal tabletu a vypil ty nápoje. Najednou se opět dostal do povědomého transu, ze kterého si nikdy nic nepamatoval. Když se odpoledne probudil, běžel ihned k malířskému stojanu. Nemohl popadnout dech, měl silnou bolest na hrudi a v krku měl knedlík. Po spánku mu stékala kapka potu vytvořená stresem. Na obraze byl on sám, jak leží na podlaze ve svém ateliéru mrtvý. Věděl, že to přijde, ale netušil kdy a proč. Moc dobře si uvědomoval, že tuto směs může jen jednou měsíčně, ale musel se dozvědět víc. Jakmile to celé funguje na šestý den ze sedmi, tak by to celé mohlo fungovat i na dvanáctý den. Čekání celý týden bylo pro něj doslova neúnosné. Celé dny ležel v posteli, aby se mu nemohlo nic stát. Dvanáctý den si znovu vzal prorockou směs, ale tentokrát se už neprobudil v odpoledních hodinách ve své posteli. Byl nalezen mrtvý pod svým malířským stojanem, kde byl postavený obraz s jeho smrtí.“ Nyní se vypravěč zastavil a dal si ještě poslední whiskey s ledem a sklopil oči.

Z druhého konce stolu se ozvalo: „A jak tohle všechno víš? Vylíčil jsi nám to do sebemenších detailů, i když ty obrazy nevyšly na světlo světa.“ A vypravěč tichým hlasem odpověděl: „Vím to z jeho deníků, protože to byl můj syn.“ Vypil whiskey a odešel od stolu.