Zklamání

Bolí mě hlava a v uších mi zní melodie včerejška. Stále dokola.

Jsem vlak jedoucí v protisměru

Na obloze blikají hvězdy a někdy jejich proud světla křižuje světélkující letadlo.Jsem nějak mimo, otupělost mi stoupá do hlavy.
Je to tím vínem?

Jsem kapička na ústech umělce

Ležím v rozkvetlé a létem bzučící trávě a marně se snažím vypudit tu včerejší melodii.Točím se v kruhu.
Modrá, růžová, zelená.
Někde ve výšce bouchají otevřená okna a kousek ode mne se válí milenci.

Jsem papírová růže na pouti

Příjemný záchvěv chladu mě opojil od kořínků vlasů až po studené malíčky u nohou.
A to je léto?
Noc divů.
Co se to děje?
Je možné, že jsem přízrak se svítáním měnící se v obyčejnou holku?
Polní žínky tančí svůj motýlí tanec, jsou osvětlené reflektory měsíce, který mě lechtá na špičce nosu.

Jsem blázen uprostřed pouště

Letím a padám do díry, vstříc tmavému nebi a zhasnutým hvězdám.
Dole dopadnu do těžké peřiny. Zase dole. To už bude po svítání.
Je možné, že člověk je ve dne člověkem a v noci přízrakem?
Odkdy myslím takhle?

,,Zvedni se a pořádně se vyspi. Není jiné východisko a tvé tělo ničeho jiného nežádá. Vstaň a pořádně si propleskni tváře!“

Ale...Odkud se berou ty barevné kruhy? Není ve mně něco...Něco přízračného?

,,Co to plácáš?“

Jsem víla utopená v oceánu

,,Jsi normální člověk, který to trochu přehnal s alkoholem. Tak nefilosofuj a koukej se vzpamatovat!“

Červená, modrá, oranžová. Kruhy, čtverce, obdélníky.
Přes měsíc se ženou mraky a hvězdy pohasínají. Tančící princezny nemají reflektor, střevíčky se jim skutálely z jeviště. Jejich jemná chodidla rve ostružiník a do krve drásá neúprosnými a zlými trny. Víly se rozutekly, vítr je vzal na svou loď.

,,Probuď se! Jsi opilá maturantka, nic víc...“

Nic víc...

Jsem opilá maturantka
.
.
.
Nic víc?