S celebritou na hřbitově

Jak se seznámit s celebritou? No, asi bude více způsobů. Můžete
být neodbytný slídil, hrabat se v popelnicích hvězd a potloukat se
okolo jejich domu. Zkrátka slídit. Můžete zkusit napsat dopis, hezky
po staru a modlit se, že si ho vámi vybraná osobnost vůbec přečte.
Taky se může stát neskutečná náhoda, půjdete si koupit pár rohlíků
a sáhnete po těch samých, jako váš oblíbený herec nebo herečka. Já
na to šel přes báseň a sociální síť.
   Nevím, kde se vzalo období, že někdo jako já, začal psát básničky.
Ani ve škole jsem je holkám nepsal, nikdy mě to nelákalo a pak
přišlo období, že bych je psal pořád. Komukoliv, o čemkoliv. No, vlastně
abych byl upřímný, začal jsem je psát po propuštění z psychiatrie. Ale to
není až tak podstatné. Blázen jsem v podstatě byl už od narození. A tak
jsem si jednou u své kamarádky řekl o téma. Byl jsem samozřejmě
velký machr, neznal jsem hranic, nic mě nemohlo překvapit. Prostě
klasické chlapské neohrožené ego. Však to znáte. A tak mi kamarádka
zadala téma o jedné její oblíbené herečce. "Napiš o ní báseň," říká mi
s úsměvem, zatímco mě moc do smíchu nebylo. Měl jsem tu herečku
rád, ale jak o ní mám napsat báseň, říkal jsem si pro sebe.
   Nenechám své ego přeci padnout, půjdu do toho, povzbuzoval jsem
sám sebe. Několik nočních hodin jsem se s tím trápil, zjišťoval o ní
informace a hodně pomalu vše skládal do veršů. Nakonec jsem
vypotil celkem dlouhou báseň a s pocitem úlevy ji poslal své kamarádce.
Úkol splněn. Následnou odpověď jsem však nečekal. " O co, že jí to
nepošleš na Instagram!!!" Přiznám se, že mě polilo horko. Bylo
to psáno jen pro zábavu. Samozřejmě tam nebylo nic vulgárního,
nevhodného. Ale připadal jsem si dost trapně. Ale co, když blbec,
tak pořádný. Poslal jsem to a šel spát. Stejně si to nikdy nepřečte.
   Ráno jsem se nestačil divit. Zpráva. Vážně jsem dostal odpověď
od herečky. "Děkuji, potěšil jste mě," stálo ve zprávě. I já měl radost.
Nečekal jsem vůbec žádnou odpověď. Tím jsem samozřejmě myslel,
že moje konverzace s celebritou končí. Mýlil jsem se.
   Už ten den večer mi přišla další zpráva. A konverzace se rozjela.
   "Chtěla jsem vám znovu poděkovat za báseň. Podělila jsem se o ni
s kolegyní v divadle a líbila se. Omlouvám se, že vás tím otravuji, ale
myslíte, že byste byl schopen napsat jednu i pro ni?"
   "Tedy, to jste mě zaskočila. Mám radost, že se vám báseň líbila a
pokusím se napsat jednu i pro vaši kolegyni. Rád přijímám výzvy."
......
   Následovalo pár nezajímavých zdvořilostních zpráv, kdy jeden
děkuje druhému a div se navzájem neklanějí. Prostě nuda. Ovšem
já byl u vytržení. Slavná herečka si mi napíše o báseň a děkuje mi
za pár pitomých řádek. Cenil jsem si toho, proto jsem neváhal a
pustil se do psaní.
   Druhý den přišlo poděkování a údajně i druhá herečka byla
spokojena s mým výtvorem. No vida, pomyslel jsem si. Stal se ze mě
básník pro celebrity. A k velkému překvapení ani tentokrát konverzace
neustala.
   " Jste opravdu nadaný. Nečekala bych, že budete psát téměř na počkání.
Čím se vlastně živíte? "
   A bylo to tady. Mám lhát? Nebo mluvit pravdu a přiznat se, že píšu jen pár
týdnů a to od propuštění z psychiatrie? Že jsem se vlastně pokusil zabít
a teď hledám nějaký smysl života? Ale co? Nechci lhát nebo si tady honit triko
a dělat ze sebe něco, co nejsem. Napíšu pravdu.
   "Budu k vám upřímný. Básně píšu jen pár týdnů a to od doby, co mě propustili
z psychiatrie. Sáhl jsem si na život. Takže momentálně jsem na nemocenské a
snažím se vrátit zpět do života. Po pravdě jsem si teď vše pohnojil. Dříve jsem
dokonce pracoval jako programátor, i když na to nemám školy. Mám jen gympl
s maturitou, ale na vysokou jsem se nedostal. Přišel jsem o byt, opustila mě
přítelkyně a poslední práce stála tak za prd, že jsem ji zkrátka nezvládal ani
psychicky ani fyzicky. Je mi jasné, že touhle zprávou asi naše konverzace končí
a já to chápu. Je těžké takové věci pochopit a rozumět jim. Ale i tak vám děkuji
za vaše zprávy. Moc mě to potěšilo. Děkuji."
   Odeslal jsem a raději Instagram i celý tablet hned zavřel. Nechtělo se mi jen
tupě zírat na displej a vidět pod mojí zprávou Zobrazeno a marně čekat odpověď.
Byl by to zázrak, kdyby napsala cokoliv. Vyčítal jsem si, že jsem to napsal všechno.
Ale na druhou stranu proč lhát. Nemám to rád. Jsem raději upřímný.
   Jen tak jsem civěl do prázdna, myšlenky všude možně, když se mi na klíně
rozvibroval tablet. Ona vážně odepsala. Zapnul jsem ho a začetl se do zprávy.
   "Moc mě mrzí, co jste mi napsal. Cením si, že místo lží jste se odhodlal napsat
pravdu. Ani si neumím představit, jak těžké muselo být to odeslat. Děkuji
za upřímnost. Určitě to pro mě neznamená, abych už vám více nepsala. Máte
zkrátka těžké období a to může potkat každého. Znám i pár svých kolegů, co
měli obdobné problémy a nikdy jsem se od nich neodvrátila. Víte co, pojďme
si tykat."
   A bylo to. Čekal jsem, že napíše....... že vlastně vůbec nic nenapíše. A najednou
jsem si s ní mohl tykat. Psali jsme si skoro do rána. Úplně o všem. Jako kdybych
našel své duševní dvojče. Jen jedním směrem naše konverzace nevedla. Až když
napsala, že kdyby nebyla vdaná, určitě by se mnou vyrazila na rande, mi došlo, jaké
téma jsme opominuli. Vůbec jsem na to nemyslel, bavilo mě to psaní, jako takové.
Ale najednou tu předemnou byla stopka. Něco, co nesmím. Vždycky chcete nejvíc
to, co nelze dostat. Jako když dítěti řeknete: " Hraj si s čím chceš, jen na ten červený
míček nesahej". A můžete hádat, co se asi tak bude dít. A stejný efekt to mělo u mě.
Psaní tím začalo trochu váznout, ale abych to zahrál do autu a nedal na sobě nic znát,
předstíral jsem únavu a zdvořile se rozloučil. Chvíli jsem ještě koukal do tmy před sebou
a bylo mi z toho smutno. Nedá se nic dělat. Vyspím se z toho a zase bude dobře.
   Ráno mi bylo opravdu lépe. Smál jsem se nad myšlenkou, že bych randil s celebritou.
Nevím, co mě to napadlo. Spíš to bylo zraněné chlapské ego. Proč se s holkou bavit,
když z toho nic nebude? Vždyť už to přeci znám. Holky mě mají spíš za kamaráda
než za potenciálního přítele. Jsem na to zvyklý.
   Naše konverzace pokračovala zhruba týden, když vše nabralo trochu nečekaný směr.
   " Budu teď mít týden práci kousek od tebe. Co kdybychom se sešli? Jestli víš o nějakém
místě, kde můžeme v klidu mluvit nebo se projít, tak s tebou ráda strávím pár chvil."
   No vida, osobní setkání. Ale kde najít v jednom z největších měst naší republiky tiché
místo? Bylo jen jedno takové,  co mě napadlo. Hřbitov. Přímo v centru, hezký park, málo
lidí. A co na takové místo řekne ona? Myslela, že si dělám legraci, ale pak jsem ji
přesvědčil, že to opravdu není špatný nápad. Souhlasila.
   Už o dva dny později jsem čekal u brány hřbitova až se objeví taxík a ona v něm bude.
Přijela. Úsměv na rtech, pozitivní nálada z ní přímo sršela. Nevěděl jsem, jak ji přivítat,
ale ona vše vyřešila za mě. Přihnala se ke mě, objala mě a dala mi pusu na tvář. Rychle
jsme vstoupili na hřbitov a ruch velkoměsta vystřídal klid a ticho.
   "Mám bohužel jen hodinu," zahájila náš rozhovor. Pomalu jsme kráčeli parkem směrem
k malému kostelíku.
   "To je v pořádku. Vážím si, že sis na mě našla čas. Neměla jsi strach sejít se s neznámým
člověkem v cizím městě? A ještě k tomu na hřbitově?"
   "Ty už pro mě nejsi neznámý. Napsal jsi toho o sobě hodně. A nevím proč, ale mám z tebe
pocit, že si nic nevymýšlíš. Na nic si nehraješ. A proto z tebe nemám strach. Ale výběrem
místa jsi mě překvapil, to je pravda," rozesmála se a v očích měla upřímný výraz. Byla
vážně tady, se mnou. Mohla být jinde, s jinými lidmi, ale vážně byla tady. Její úsměv byl
tak milý, tak krásný. Žádné hraní si na celebritu, žádné manýry nafoukaných hereček.
Mluvila o své práci, o svých filmech. Ptal jsem se jí na všechny možné herce či režiséry,
se kterými spolupracovala. Zahrnoval jsem ji spoustou otázek.
   "Ale já pořád mluvím o sobě. A co ty? Jak ty se cítíš?"
   " Já tě rád poslouchám. Zajímá mě tvá práce a vůbec vše kolem filmu. Nemám moc
možností se zeptat jiných hereček. Nejsem tolik zajímavý jako ty."
   "Ale mě zajímá tvůj život. Já přeci nejsem něco extra."
   Chvíli jsem se odmlčel. Usmíval jsem se a připadal si trochu hloupě. Vlastně hodně
hloupě a nezajímavě. Kráčeli jsme mezi starými náhrobky, všude byl klid a ticho. Z rušné
ulice sem doléhal jen matně hluk z městské dopravy. Měl jsem jí tu teď sám pro sebe.
Chtěl jsem jí toho tolik říct, ale přesto to nešlo.
   "Myslím, že to nejdůležitější jsem ti už napsal a řekl. A chci ti poděkovat.
Málokdo to přijme jako ty. Spoustu lidí mě kvůli mým hospitalizacim odkoplo. "
   "Musíš se obklopit těmi správnými lidmi. Kdo tě vnímá, jaký jsi, bude tě naopak
podporovat," řekla tím svým klidným tónem a dodala úsměv, kterému nešlo odolat.
Tak jsem se rozpovídal. O svém životě. O všem. V ničem jsem nelhal. Ona
poslouchala, občas něco komentovala a nešetřila vtípky či popichováním. Už
mě prokoukla natolik, že věděla, že se neurazím. Naopak. Smáli jsme se oba.
A hodina utekla jako voda. Šel jsem ji doprovodit zpět k taxíku a cítil jsem smutek.
Nechtěl jsem se s ní rozloučit.Objala mě, políbila na tvář a já jí pošeptal: "Tvůj
manžel má velké štěstí, že tě má." Pohladil jsem ji po zádech a na konec i po tváři.
Věnovala mi ten svůj úžasný úsměv. Pak nasedlado auta, naposledy zamávala a
odjela. To jsem ještě netušil, jak moc zafungovala ta moje poslední věta.
   Později ten den večer jsem pořád kontroloval tablet. Doufal jsem, že mi napíše.
Ano, představoval jsem si všechny ty scénáře, jak se do mě zamilovala a pořád
na mě myslí a podobné věci, které fungují ve filmech či románech, ale realita
je jiná. Zpráva ale opravdu přišla.
   "Ahoj. Chtěla jsem ti poděkovat za dnešek. Moc jsem si to užila. Myslíš, že
bychom se mohli sejít i zítra? Budu mít k večeru volno, tak bychom se mohli
zase vidět."
   Ani neumím popsat, jak tahle zpráva na mě zafungovala. Chce mě vážně
znovu vidět. Byl jsem nadšený. Ale na druhou stranu, byla vdaná. To byl
prostě fakt. Chce se jen sejít, povídat si. Ale stejně, byl jsem šťastný.
   "Rád tě znovu uvidím, sejdeme se opět na hřbitově?"
   "Ano, ale už bude tma, snad se nebudu bát."
   "Neboj, dám na tebe pozor. Přeci nenechám přední českou herečku sežrat
nějakými bubáky."
   A pak už přišel jen smajlík.
   Druhý den jsem opět před hřbitovní branou vyhlížel taxi. Přijela, ale na první
pohled vypadala trochu smutně. Ustaraně. Ke mě však přišla už s úsměvem
a hned mě objala. Vešli jsme do parku a v šeru se procházeli mezi náhrobky
a celým parkem až ke kostelíku.
   "Stalo se něco? Vypadáš trochu utrápená."
   "Jsem v pořádku, vážně. Jen ...... " nervózně se usmívala a bylo vidět, že
chce něco říct,  ale zároveň se toho bojí. Zastavil jsem se, podíval se jí do očí
a hledal v nich odpověď. "Co se děje? Mě to přeci můžeš říct. Nepoběžím s tím
hned do bulváru, neboj," snažil jsem se jí rozesmát. A povedlo se. Nasadila
úsměv a z výrazu tváře se jí dala vyčíst jakási úleva.
   "To jen, že doma je to celkem špatné. Nechtěla jsem o tom mluvit, ale už nám to
delší dobu neklape. Jenže jsem se pořád tvářila, že to je v pořádku, že je to jen zlé
období, takový černý mrak, co se zase přežene a bude to fajn. Ale ......" opět se
objevil ten nervózní výraz. Jakoby každou větou jen oddalovala to, co chce opravdu
říct. Bylo chvíli ticho. Nechtěl jsem na ni tlačit. Pak se zastavila, podívala se na mě
a oči měla zalité slzami. "Včera jsem si to vše uvědomila. To, že se trápím
v manželství. Ve vztahu, který nikam nepokračuje. A došlo mi to jen kvůli tobě........
Tím, co jsi včera řekl na konci.... Že má můj manžel štěstí, že mě má... Pořádmi ta
věta zněla v hlavě...... Já už tohle prostě neznám. Že by mě někdo poslouchal,
smál se se mnou, povídal si. Občas nechápu, že ani nepoužíváš žádné sexuální
narážky. Jakobys ani nebyl chlap."
   Po poslední větě bylo chvíli ticho a pak jsme se začali oba smát. Ona byla
smutná a já sobecky cítil štěstí. Vždyť ona mi chce určitě říct , že ke mě něco
cítí. Že by mezi námi něco mohlo být. Visel jsem na každém jejím slově.
   "Prostě jsem teď zmatená. Díky tobě vidím, že ten vztah by měl být o něčem
jiném. Vážně jsi mi otevřel oči," pohladila mě při těch slovech po ruce. Nechtěl
jsem nic uspěchat. Tolik jsem ji chtěl obejmout, ale pocit, že bych vše jen zkazil,
mi to nedovolil.
   Chvíli jsme tak mlčky stáli proti sobě. V její tváři bylo nemožné cokoliv vyčíst.
Bál jsem se něco říct, bál jsem se i jejích slov. "Volala jsem dnes manželovi,
že si musíme vážně promluvit. A asi mu došlo o čem. Takže dnes večer přijede
sem za mnou do divadla. Bojím se, co mu mám říct."
   Procházeli jsme se parkem a ona se připravovala na večerní hovor. Přiznám se,
že jsem občas její slova nevnímal. V hlavě jsem si přehrával, že se rozejdou a já
vstoupím do jejího života. Bylo to sobecké, já vím. Ale v tu chvíli bych udělal vše,
abych s ní mohl být. Cítil jsem mnohem víc než přátelství. A když nastal čas se
rozloučit, byla to tentokrát ona, kdo pronesl větu, co rezonovala v hlavě mě. "Tak já
se jdu nejspíš rozejít s manželem a pak ti napíšu, jak to dopadlo." Čekal jsem dlouho
do noci a zpráva nepřišla. Usnul jsem s tabletem na hrudi.
   Jako malý kluk dychtící po vánočních dárcích jsem se ráno vrhnul na tablet a čekal,
co tam bude.Upřímně, moc rád bych řekl, že tam stálo třeba: "S manželem je konec,
můžeme začít my dva," nebo nějaká podobná pitomost. Tolik jsem v to doufal. Tolik
jsem si to přál. Ale nežiji v žádném romantickém filmu nebo milostném románu. Tohle
je realita. A já jsem rozený smolař. Takže žádná zpráva, prostě nic. Až odpoledne.
   "Ahoj, promiň, že jsem nenapsala dřív. Bylo to včera náročné. Nechce se mi o tom
psát. Můžeme se zítra vidět? V pět na hřbitově?"
   Nenabízela se mi jiná odpověď než Ano.
.........
   Druhý den už jsem opět vyhlížel taxík. Vyšla z něj úplně jiná, než minule. Usmívala
se, zářila, byla šťastná. Vrhla se mi kolem krku. Dala mi ruku na tvář. A já už vše viděl
růžově a zamilovaně. Vstoupili jsme do parku a opět jsme byli v našem světě. Pomalu
a jistě se mi před očima stavěl nádherný dům z karet. Prolomil jsem smůlu a budu randit
s herečkou.S úžasnou, krásnou a milou ženou , kterou jsem si vysnil.
   "Promluvila jsem si s manželem a on to pochopil a dokonce uznal, že nám to vážně
nefunguje. Po dlouhé době jsme spolu mluvili upřímně, dokonce jsme si i trochu pobrečeli..
....... A v klidu se rozešli....." Ten můj domek z karet v mé mysli přibíral další patra. "Bylo to
svým způsobem osvobozující. Můžu začít znovu. Jsem ti vážně vděčná, že jsi mi otevřel
oči....... Těžko bych našla lepšího kamaráda....." Stavba mého domku rázem ustala a začal
se trochu otřásat.Vážně řekla kamaráda? Snažil jsem se udržet klidný výraz a uvnitř mě se
vše hroutilo."Po včerejším rozhovoru s manželem jsem byla dost mimo, ale kolega mě
vzal na večeři.Prošel si nedávno taky rozchodem....... Rozuměli jsme si......" Už jsem pomalu
přestával poslouchat. Z mého domku z karet se pomalu, ale jistě stávali ruiny. Byla
unešená ze svého kolegy. Byla ráda, jak jsem jí pomohl postavit se na nohy a vlastně ji
vehnat do postele a do náruče jiného. Mluvila o tom, jak spolu strávili noc a přímo zářila
a já už změnil svou vizi. Žádný domek z karet, ale vykopaná jáma mezi těmi náhrobky. Díra
přímo pro mě. S mým vlastním náhrobkem. Zde leží ten hlupák, co žije v nesmyslných
snech. Byl jsem v pekle. Ona zářila a já uvnitř brečel a křičel. Nenáviděl jsem se. Tím, že
jsem to na sobě nedal znát, jsem si možná dokázal, že bych se uplatnil v divadle. Byl jsem
lepší herec než ona....... Ne, byl jsem idiot.
   Tohle setkání bylo skoro nekonečné. Když odjela, vrátil jsem se do parku a zhroutil se
na lavičku. Bylo mi jedno, jestli tam někdo je nebo ne. Brečel jsem.
   Večer mi napsala, že zítra odjíždí zpátky domů. Ale byla by ráda, kdybychom se viděli
ještě jednou. Jen by se zastavila před hřbitovem a rozloučili bychom se. A v tu chvíli mě
to napadlo. Vyznám se jí. Řeknu, co cítím. Třeba to s tím kolegou byl jen úlet. Ještě to
nemůže být vážné. Otevřu se jí a .... Musí to dobře dopadnout.
.....
   Nervózně jsem čekal na taxík. Dodával jsem si odvahu. Bude to jako ve filmu. Vždyť
je herečka. Určitě takové gesto ocení. Viděl jsem to ve své hlavě, jako na plátně.
Vyjde to. Podaří se .... A byla tady. Vystoupila z taxíku a já k ní vyrazil. Řeknu to hned.
Objala mě a než jsem se dostal ke slovu, vystoupil z auta ještě někdo.
   "Chtěla bych ti někoho představit. To je můj kolega, o kterém jsem ti vyprávěla. A
já mu říkala o tobě. Chtěl tě poznat."
   Kdyby mi někdo v tu chvíli viděl do hlavy, viděl by jen trosky, spoušť a prázdno. Nasadil
jsem lehký úsměv, podal mu ruku, potřásl mu s ní. A v duchu jsem si říkal Proč????
Proč mě tam nahoře tak nesnášíte???
   "Rád tě poznávám. Teda, klobouk dolů, že umíš být s holkama tak dobrý kamarád.
Na tvém místě bych po ní asi vyjel sám. Ale ty jsi vážně dobrej kluk. Vlastně bych
ti měl poděkovat."
   Přikyvoval jsem, usmíval se a uvnitř jsem umřel. Rozloučil jsem se s oběma. Zamával
jim a šel si koupit flašku vodky. Přišel jsem domů, svalil se na zem v kuchyni, opíral se
o lednici, pil a brečel.
   Vážně jste čekali milostný příběh? Já a herečka? Ale no tak......