Splněné přání

„Co by sis teď nejvíc přála?“
„Rozpustit se.“
„Rozpustit se?“
„Jo.“
A tak to udělala. Rozpustila se. Nejdřív se jí roztekly nehty na rukou a na nohou, jako plastové lžičky ve vroucí kávě. Zkroutily se a začaly odkapávat na zem. Tam tvořily skvrny, jako kdyby její prsty byly nakloněné svíčky a nehty vosk, který se rozpleskne o podlahu.
Jako další byly prsty. Nejdřív se mírně protáhly jak povolily svaly, kosti změkly a články se arytmicky roztřásly v důsledku působení vnějších sil. A začaly se roztékat. Trochu jako sýr v troubě, bublaly a rozpínaly se. Postupně zprůhledněly. Nejdřív zmizely špičky prostředníčků. Roztály. A s nimi i čas. Když už neměla prsty, nemělo smysl řešit, jestli bude někde včas. Z prstů u nohou zbyla jen louže, do které postupně přibývaly zbytky chodidel.
Skupenství změnil i její dech. Když vydechla, to, co v sobě měla nahromaděno, odcházelo v podobě drobných kapiček a bublinek. Všechny pocity se zhmotnily, aby pominuly. Tak jaký byl jejich smysl?
Z vlasů nejdřív jen kapalo, než se postupně přeměnily na vodopád, který silou udeřil o zem, tak dramaticky, a tak pomíjivě.
Celé její tělo se roztékalo, a to, co se rozteklo, taky zmizelo. Její oblečení zůstalo ležet na podlaze, suché, jak i ty zbytky její osobnosti, které by se mohly ve formě tekutiny udržet na vláknech jejího trička Grateful Dead, se vypařily.
Jako poslední se roztekly její oči. Nejdřív to vypadalo jen jako kdyby plakala. Tiše a nehnutě. V koutcích se nahromadily slzy, ale než stihly skanout po tvářích a spadnout na zem, vypařily se. Prostě někde mezi její kůží a podlahou zmizely. Oči se zavodňovaly víc a víc, ale už to nebyly slzy, byla to tkáň, která se měnila na vodu a vylévala se pomalu z očních důlků a mizela stejně tak, jako slzy. Řasy už ji nezachytily, protože taky nebyly. Čočky zůstaly na konec, do poslední chvíle, a po přeměně na vodu explodovaly, jako malé vodní bomby. Asi proto, aby o ten proces nepřišla.
Nezůstalo nic. Ani fleky na podlaze. Pohozené oblečení spíš nezúčastněnému vstoupivšímu naznačovalo, že se tu někdo překotně svlékl a svršky nechal pohozené uprostřed místnosti. Nezbylo po ní vůbec nic.
…
Po dvou dnech vyhlásili pátrání. Ale neměli, čím ho orámovat. Jeho tvrzení, že se před ním rozpustila, nemohli brát vážně. Ale bez těla, jen s neponičenými kusy oděvu, nemohli nic dokázat. Poslali ho na psychiatrické vyšetření. Znalec uvedl, že je orientovaný v čase a prostoru, že je ve zjevném šoku, ale události předcházející jejímu zmizení nemohl dovodit. Hospitalizovali ho, ale ani nucený pobyt v Bohnicích nic nezměnil. Podle něj se prostě rozpustila.
Její matka se pořád držela naděje. Nechala její pokoj tak, jak byl. Opatrně tam utírala prach a luxovala koberec, a to bylo vše.
Uspořádalo se několik akcí. Jedna skupina vzala její zmizení jako ukázkový příklad femicidy, zapalovala za ni a další s (dle nich) jejím osudem svíčky, mlčela před ministerstvem vnitra, organizovala pochody. Jejich znakem se stala černá lebka vkreslená do červeného zrcátka bohyně Venuše, znaku příslušnosti k ženskému genderu. Druhá skupina se omezila na online projevy. Typicky konzervativní poslanci a senátoři se na svém twitteru vyjádřili tak, že celá záležitost musí být řádně prošetřena a nelze činit unáhlené závěry. Opoziční politici toho využili jako možnost rýpnout si do vládnoucí garnitury, jako by její nevysvětlitelné zmizení mělo souvislost s ekonomickými opatřeními, která byla zaváděna. Populární osobnosti vyzdvihly rozporuplné detaily zveřejněné bulvárními či konspiračními weby. A armáda internetových trollů zcela nepokrytě na všech koutech sítí tvrdila, že to na něj narafičila, aby mu zavařila, a to máte z toho #metoo, Gone girl irl.
Postupně téma z veřejného prostoru vyšumělo. Nikdo neudělal nic. Policie případ tiše odložila. Její matka ještě párkrát zoufale promluvila do médií, ale doba expirace nastala, každá kauza má svůj deadline. Osmého března občas někdo vytáhl samolepky a placky s lebkou uvnitř ženského symbolu, ale spíš proto, aby se zbavil zásob nebo zaplnil oděv vyjádřením, než že by usilovně doufal v její nalezení a rozluštění záhady. Její případ se vytáhl při výročí, a čas od času byl zmíněn v posledním odstavci článku pojednávajícího o femicidě. V očích veřejnosti se (příznačně) rozplynula.
…
Nikdy se z toho nevzpamatoval. Předepsali mu léky. Farmakologicky navozená otupělost mu nijak nepřekážela, naopak vítal emoční vzduchoprázdno, do kterého se s každým navýšením dávky dostával. Ale nevěděli si s ním rady. Nakonec se nechal hospitalizovat dobrovolně. K ničemu to nevedlo. Nemohl pracovat, nemohl fungovat, nemohl existovat. A přesto musel, nikdo ho z toho polovičatého bytí nevysvobodil, a on byl příliš slabý, příliš mimo sebe, aby si pomohl sám.
Sociální pracovnice mu pomohla požádat o invalidní důchod a sehnala mu chráněné bydlení. Byl tím méně problémovým, byl tichý, zachmuřený a všem se stranil. Bál se. Že ho někdo pozná; vždyť jeho fotka proběhla médii tolikrát, byla vždy u každé zmínky o ní a o jejím zmizení, notoricky známá. Nezáleželo na tom, že nebyl ani obžalován, veřejnost svůj verdikt řekla, on už bude navždy vinen.
A vina se mu vkrádala do života. Místo aby nastoupila razantně, byla spíš vedlejším pozorovatelem. A sem tam se zeptala. Ťukla mu na rameno a úkosem zašeptala otázku, která byla i obviněním. Proč jsi jí nepomohl? Ale jak? Jak jí měl pomoct? Kdybys jí v tom zabránil, nemuselo se nic z toho dít. Ale jak jí v tom měl zabránit? Měl ji chytit za roztékající se paže a doufat, že mu neprotečou mezi prsty? Měl pod ní dát kýbl a snažit se zachytit všechny částice jejího bytí, ať už se nacházely v jakémkoliv skupenství? Kdyby sis toho všiml dřív… Ale kdy? Kdy si měl všimnout? Kdy si měl uvědomit, že se něco takového doopravdy může stát? Tohle se přece lidem nestává… ne?
…
Po obědě si udělala kafe. Hned jak dojedla, do bílého jednoduchého hrníčku s oblým ouškem. Zatímco se voda v rychlovarné konvici dostávala k bodu varu, nandala si na talíř koláč. Makový. Byl čtvrtek. Mírná odchylka od pravidla, mák má být ve středu, ale měli vyprodáno. Musela si tedy dát tvarohový šáteček a makový dezert pro jistotu koupila rovnou. Je to jen malá změna. Představila si, jak by asi její dcera reagovala. Zacukal by jí koutek, rozčílila by se a pak by to zakamuflovala jako srandu. Haha mami, to víš, moje OCD, haha. Pak si představila, co by řekla na její kávu v jejím hrníčku. Mami, víš, že tohle je můj hrníček, víš, že kafe si dělám jen do něj, zejména to poobědový! Hahaha. Její dcera. Její nezvěstná dcera. Její… mrtvá… dcera. Zalila rozemletá zrnka vroucí vodou a hlavu natočila do mírného úklonu. Pak ještě trochu vody přilila, aby mezi tmavou hladinou a bílým okrajem bylo méně než pět milimetrů místa. Odnesla hrnek ke stolu. Pošta chodila okolo poledne, mohla si pak u stolu prohlížet prodejní katalogy, než ji přemůže únava. Vydala se ke schránce. Cestou se rozhlédla po sousedních zahradách. Vyndala ze schránky jeden stočený katalog, pár letáků a obálku. Nebyla to tradiční podlouhlá obálka s oknem pro adresu, ve kterých se posílaly složenky, žádosti a upomínky. Byla užší a vyšší. Její adresa byla napsána ručně. Bez odesílatele. Zamračila se, než jí došlo, že se blíží Velikonoce. To její matka jí posílá přání. Jediná, kdo to ještě dělá. I když si spolu obden volají. I když jsou známky tak drahé (při nejbližším telefonátu o tom bude dlouhá rozprava). Obálku roztrhne až když za sebou zavře dveře. Velikonoční přání to ale není. Rozloží dopis a usedne s ním ke kávě.

Paní Slováková,

vím, že o mně nechcete slyšet. Chápu Vás. Chci, abyste věděla, že mi to konečně došlo. Všechno, co jsem řekl, byla pravda. Byla to moje vina. Mrzí mě to.

Petr