Balada o vlkovi

Narodil se uprostřed divočiny v tmavém vlčím doupěti, jak se na pořádného vlka sluší a patří. Na jeho rodince ale přece jen bylo cosi nezvyklého. Jeho matka byla pes. Tedy, lépe řečeno, zdivočelá fena. Otec byl velký a silný vlk, v dobách nouze neporazitelný vůdce smečky.

Počáteční léta svého dětství prožíval vlček šťastně. Zimy byly neobvykle mírné a otec vlk zásoboval rodinu dostatkem jídla. Jelikož většinu času trávil na lovu, měla hlavní vliv na vlčkovu výchovu matka. A ta chápala zákony divočiny po svém. Sama vyrůstala u lidí a morálku měla psí. Otec svého syna miloval, byl černý a silný po něm, často však chmuřil čelo, když zaslechl útržky rozhovorů, které se synem vedla matka...

„Já jsem prožila mládí v lásce k člověku a v úctě ke všem živým tvorům. Ty ses narodil k tomu, abys zabíjel. V divočině vládne zákon silnějšího a jediným argumentem jsou bílé tesáky a strach. Trápí mě, že nemůžeš poznat nic jiného.“

„Kuš, ženo,“ zavrčel starý vlk. „Žila jsi uvázaná u boudy a žrala zkažené zbytky masa, které ti člověk milostivě předhodil. Tomu říkáš důstojné živobytí? Když tě vyhnali klackem, málem jsi pošla hlady, nebýt toho, že jsem se tě ujal. To byla ta tvoje úcta k živým tvorům?“

„Kdyby nezemřel můj pán, nikdy bych do lesů neutekla,“ ohradila se fena. „Nevyhnala mě hůl, ale stesk po dobrém člověku. Něco takového vy vlci neznáte. Klidně požíráte jeden druhého a v hladu zapomínáte i na vlastního bratra.“

Starý vlk se naježil vzteky. Měl chuť jí vyprášit kožich. Od té doby, co vlček začal dospívat, nemohl tu zatracenou fenu ani cítit. Sílu a mrštnost vlček má, jen co je pravda. Co to je ale za vlka, který chodí zasněně po lese a mazlí se s každým ptáčkem vypadlým z hnízda? Přemohl se a raději utekl do lesa.

Vlček ležel zaraženě před norou a v myšlenkách se vracel ke všemu, co mu otec vtloukal do hlavy o zákonech divočiny. V duchu dával otci za pravdu. Přesto se po tvrdém výcviku s ním těšil na zasněné a milé chvíle, které prožíval s matkou. Její citlivý a tvořivý pohled na svět mu byl bližší. V otci ctil sílu spravedlivé šelmy a lásku ke svobodě. Zákon vlkům přikazoval zabíjet vše slabé a neduživé. Věděl, že by otec nikdy nevedl smečku k tomu, aby skolila zdravého srnce. Krvelačnost a zákeřnost jeho vrstevníků se mu však hnusila. Proto se jim vyhýbal. Ne ze strachu, ale z pocitu odporu a smutku, jaký cítil v jejich přítomnosti, dal nejednomu drzému chvastounovi za vyučenou pro jeho nevraživou prohnanost. Doma si stále častěji připadal jako ve dvou ohních. Spory otce s matkou nesl s lítostí. Nejlépe mu bylo, když se mohl prohánět po osamělých stezkách lesem. Ohlédl se po matce. Nikde poblíž ji neviděl. Napnul běhy, prudce se vymrštil a vystřelil lesem jako vítr.

S každým únikem se pouštěl dál a dál od domova. Tentokrát ho cesta dovedla až do míst, kde hluboký les prosvítal rozlehlou plání polí a vzdálených lidských obydlí. Kraj lesa dělila od otevřeného prostoru hluboká průrva potoka. Zastavil se na jejím okraji a přivřel oči v přemíře jasu proudícího zlatými klasy obilného lánu. Projel jím nečekaný pocit rozkoše a zároveň strachu ze světa, který znal z vyprávění matky, světa, kde ztrácí význam vše, s čím se až dosud setkal. Lákal ho ten nezměrný prostor neznámých vůní a kontaktu s jemným lidským dotykem, (představoval si ho jako něco úžasně slastného a naplňujícího), bez rvaček a zuřivého zabíjení. Zároveň si uvědomil, jak nade vše miluje stinnou rozlehlost a divokou nespoutanost volné přírody. Něco mu říkalo, že není opravdovým vlkem. Na druhou stranu jako vlk cítil rozkoš z nepokořené převahy a divokého lovu. Přikrčil se a odrazil zpět do lesa vstříc světu, ve kterém se narodil. Utajený vnitřní hlas vlčkovi napovídal, že existuje něco víc, než urvat tučné sousto krvavého masa a oddat se spánku nasycené šelmy. Přesto věřil, že jeho pravé místo je v divočině.

Toho roku se však měl přesvědčit, že vlk vlkovi vždycky zůstane vlkem. Jednoho dne otec odešel na lov a už se nevrátil. Bylo to na počátku zimy, která jako by si chtěla vynahradit všechna předchozí hubená léta, udeřila do kraje s největší krutostí, jaké byla schopna. Na vlky dopadla bída...

Vlček držel otcovu stopu s nejvyšším vypětím své ostražitosti. Tušil něco hrozného. Otec se už dva dny neukázal. To se ještě nikdy nestalo. Vydal se po jeho stopě s nadějí, že třeba uvázl v nějaké jámě nebo zavedl smečku příliš daleko a teď unaven vláčí kořist obtěžován nepřejícnými vlky. Všechno, jen ne smrt. Pak ho spatřil. Zadní běh měl vklíněný do zkrvavených želez a tělo roztrhané na kusy. S pocitem zuřivé bezmocnosti si představil kruh plíživých čenichů zužující se okolo vůdce čerstvě seskupené smečky, který marně zápasil s nemilosrdným sevřením železných okovů. Taková podlost! Když ho napadli, byl při síle. Jen ta zatracená železa mu nedovolila ubránit se. Vlček se roztřásl po celém těle. Snad bylo otci souzeno zemřít. Zákon praví, že smrtelně poraněný vlk může v hladu nasytit ostatní.  Dobrá, mají ho mít, ale on, vlček, nikdy do smečky nevstoupí. Bude lovit sám s matkou, i kdyby měli oba pojít hlady. Tak si řekl, a tak i udělal.

Valnou část zimy se nehnul od své matky ani na krok. Spolu lovili, spolu spali, přimknuti jeden k druhému ve snaze uchránit alespoň trochu živočišného tepla před krutým mrazem. Spolu snášeli trýznivý hlad, když se jim za celé dny nepodařilo sehnat nic do žaludku. A drželi se celou polovinu dlouhé zimy dobře, až přišel den, kdy si tentýž nelítostný osud vybral další daň. Na jedné z vyčerpávajících poutí sněhem za potravou se ubohá fena zřítila z malé skalní vyvýšeniny tak nešťastně, že si zlomila běh. Od té chvíle musel vlček vydat za dva. A dokázal by snad ještě víc, kdyby se nestalo to, co se stalo, kdyby zlo nedopadalo s nejhorším účinkem na toho, kdo se mu snaží nejvíce vzepřít.

Po několika dnech nuzného živobytí, ale přece živobytí, vykoupeného chvílemi neskonalého vyčerpání, se vlčkovi dostalo utěšujícího zadostiučinění: Matka se znovu spolu s ním vydala na lov. Vlček s dojetím sledoval její úpornou snahu nahradit zhojený, ale zchromlý běh, zbývajícími třemi zdravými. Bylo jasné, že v pronásledování kořisti mu nemůže stačit. Její zkušenost mu však byla více než cenným přínosem. Ve vyhledávání kořisti byla nenahraditelná. Navedení na správnou stopu a pár taktických rad obvykle vlčkovi stačilo, aby se k matce nevrátil s prázdnou. Onoho dne pronásledoval králíka, který zmateně kličkoval mezi stromy, když zaslechl od místa, kde opustil matku, zuřivý štěkot. Nechal králíka králíkem a s pocitem úzkosti uháněl tryskem nazpět. Doběhl příliš pozdě. Teplá krev těžce poraněné feny se vpíjela do zdupaného sněhu. Vlčka přepadl zoufalý pocit prázdnoty a beznaděje. Viděl před sebou umírat svou matku, část svého vlastního těla, svého druhého já, a byl připraven zemřít s ní. Ulehl vedle znetvořeného těla a odevzdal se osudu.

Byl by snad zmrzl, kdyby jeho tuhnoucími údy nepohnula síla mocnější než smrt – nenávist. Tohle přece nemá se zákony divočiny nic společného! Nic, co by našlo ospravedlnění i v těch nejtvrdších podmínkách přežití, opakoval si stále dokola, až jeho mysl uzrála v jediné a horoucí myšlence pomsty. To ráno bylo jasné a mrazivě průzračné. S vypětím všech sil rozhýbal polozmrzlé tělo a vydal se po stopách vlčí smečky.

Nervalo dlouho a doběhl k malému zamrzlému jezírku, na jehož břehu pod skálou zahlédl houf naježených kožichů okružující šedivého vlka s planoucíma očima a zjizveným hřbetem. Vlček v něm poznal svého úhlavního nepřítele. Jizva s vyrvanými chlupy byla památka na tesáky vlčkova otce, který mladého ctižádostivce usměrnil do svých mezí, ještě když byl schopen hájit své prvenství a vůdčí slovo. Vlček se nepozorovaně vplížil do kruhu netrpělivých hladovců.

„Musíme jelena uštvat dřív, než dorazí k velké mýtině. Tam to pro nás začne být nebezpečné,“ dokončil šedivý vlk svůj plán.

„Houby uštvete,“ vyštěkl vlček, „s tímhle požíračem zdechlin v čele se můžete odvážit akorát tak na starou kulhavou vlčici.“

Šedivý vlk vycenil na vlčka zuby: „Sklapni, ty toulavý pse, nebo tě zakousnu jako králíka. Tvá matka nebyla vlčice, ale mizerná psí fena v posledním tažení. Škoda nechat takové sousto červům.“

„Neměl jsi na to právo!“ zařval vlček a skokem se vrhl doprostřed kruhu. Všichni vlci stáhli ocasy a přikrčeni ustoupili stranou, aby udělali prostor očekávanému zápasu o moc. A bylo jim souzeno dočkat se již třetího vůdce v této kruté zimě. Poslední smrtelný skok šedivého vlka směřoval vně kruhu přímo před chřtány jeho bývalých nohsledů.

 „A teď za mnou,“ zavelel vlček, když se do sytosti svého odporu vynadíval, jak se krví rozdivočelí vlci málem porvaly o zbytky svého druha, „dneska budete mít hody, na jaké dlouho nezapomenete“ a vyrazil mezi stromy. Celá smečka se jako jeden supící chumel těl a rozevlátých ohonů vyřítila za ním. Ráno, když stopoval vrahy svých rodičů, narazil na křižující stopu stáda zubrů. Tehdy se mu v hlavě zrodil nápad. Jako vůdce smečky neváhal ani na chvíli.

Stádo nebylo daleko, hnal proto vlky hned od začátku ostrým tempem. Věděl, že ve chtivém opojení z honičky zapomenou, jaký je jejich skutečný cíl, a začnou se štvát navzájem. Jakmile spatřil v dálce na mýtině prvního zubra, napjal všechny síly, aby zrychlil běh na maximum. Smečka vyplazených jazyků slepě supěla nad každým ztraceným metrem. Vlček tryskem prolétl pod nohama mohutných zvířat a na druhém konci stáda začal na zubry divoce dorážet. Překvapené stádo se obrátilo k lesu a s těžkým dusotem si to namířilo proti opožděné vlčí smečce. Střetli se přesně na hranici lesa a mýtiny. To, co následovalo, vnímal vlček už jako pouhý dopad spravedlivého osudu. Rozeštvaní vlci se jako beze smyslů vrhali proti skloněným hlavám zubrů. Jejich břicha rozevíraná ostrými rohy a drcená kopyty zdivočelých kolosů poskvrňovala dosud běloskvoucí sníh svým ubohým obsahem. Málo vlků se spasilo v houštinách bez větší úhony. Pak vše utichlo. Jen přidušené bučení stáda z dáli rozeznívalo hlubiny temného lesa.

Vlček osaměl uprostřed mýtiny pohlcován tmavě modrým odstínem večera. Nad zubatými hroty smrků vycházel jasně zlatý kotouč měsíce. Znaveně ulehl na rozložitý kmen padlého stromu a nechal se unášet vlnami snění do teskných a přemítavých dálek noci. Každou chvilkou neklidného procitnutí se mu z hrdla vydralo táhlé zavytí. Věděl, že jeho hra je u konce, že jeho čin byl posledním ve společenství vlků. Další bude muset zaplatit vlastním životem.

Když poprvé spatřil několik párů světélkujících očí v houští na okraji mýtiny, byl již připraven přijmout poslední rozhodnutí. Tiché a plíživé stíny zbytku smečky slídily v bezpečném odstupu a čekaly na prvního odvážlivce, který zahájí nevyhnutelný útok smrtelné odplaty. Vlček se dál nerozmýšlel. Seskočil z kmene a pomalu se loudal sněhem, zatímco vyhlížel nejvhodnější směr úniku. Vyrazil přímo do středu dosud rozptýlené skupiny nepřátel a prolétl jejich prořídlým a překvapeným šikem dřív, než se stačili semknout k soustředěnému úderu. Pak už stačilo pouze kontrolovat vzdálenost, která ho dělila od jeho pronásledovatelů.

Po krátkém a bezcílném úprku zamířil k místům, kde lesní houštiny řídly v majestátném a vyrovnaném zástupu rozložitých smrků. Mezi řadami kmenů prosvítala nedohledná pláň zasněžených polností. Vlček se opřel do běhů a stupňoval tempo. Temné siluety stromů se míhaly okolo ve stále řidším sledu. Konečně se ocitl tváří v tvář černě zející hlubině hraniční rokle. Na jejím břehu se vymrštil do mohutného skoku.

Připadalo mu, že letí nekonečně dlouho prostorem, než se jeho přední běhy dotkly okraje pláně. Poté, co spočinul na rovné zemi, ještě chvíli pozoroval zmatené stíny starého světa, jak pobíhají na druhé straně rokle a větří do propasti. Pak pomalu a odevzdaně vykročil po ztvrdlém povrchu sněhové plochy vstříc nepoznané dálce a své nejisté budoucnosti.

Bílá pláň se podmanivě leskla lasturnatým odrazem měsíce...