Dívka ze snu

Dívka ze snu

Byl to dost náročný týden, nebylo mi moc dobře. Přijel jsem domů a potřeboval jsem chvíli klid. Nalil jsem si panáka, zapálil cigaretu a jen tak jsem si sedl ke stolu. Díval jsem se z okna do tmy, byla skoro jedna hodina ráno a já měl hlavu plnou myšlenek. Ze samoty jsem na kus papíru nakreslil portrét dívky. Krásné dívky, která se nebojí čelit světu. Hrdě se usmívá, je silná, cílevědomá a ničeho se nebojí. Často se nechválím, ale ten portrét se mi opravdu povedl. Tak moc se mi ta dívka líbila, až jsem si její obrázek nalepil na zeď nad stůl.
Díval jsem se na její portrét každý večer. Bylo to zvláštní, ale tak nějak mě utěšoval.
Jako kdybych si najednou nepřipadal tak sám.

Nevím zda to bylo tím, jak často jsem se na ní díval, nebo jestli to bylo zapříčiněno horečkou, které jsem se nemohl zbavit. Možná sehráli roli i léky které jsem bral. No zkrátka se mi o ní začalo v noci zdát. Nejdřív jsem jí jen potkával na ulici, pak jsme spolu občas mluvili a nakonec jsme spolu trávili čas. Někdy jsme pili kávu, někdy jsme se šli projít, občas jsme šli na večeři nebo jeli na výlet… Každou noc vlastně trochu jiný sen, ale v každém snu jsme se sbližovali víc a víc.

Byla velmi zvláštní. Nádherná, sebejistá a cílevědomá žena, která přesně věděla co chce i jak to získat. Byla neuvěřitelná, s obdivem jsem naslouchal všemu co mi o sobě říkala, i když toho většinou nebylo moc, ale slova o jejím životě měli nějaké skryté kouzlo.

Vlastně jsem dospěl až do stádia, kdy jsem celý den jen ležel v posteli a snažil se spát, abych mohl být s ní. Teď zpětně to beru jako poblouznění z nemoci a léků, ale já se do té slečny snad doopravdy zamiloval. Vím jak bláznivě to zní. Zamiloval jsem se do snu, do dívky, která neexistuje, kterou jsem si sám vymyslel a namaloval. Ale já si vážně nemohl pomoct. Netrpělivě jsem čekal na další sen, na další setkání s tou neskutečnou.

Horečky sílily a já už ani nevstával z postele, několik dní jsem jen ležel. Skoro ani spát jsem nemohl a tím pádem jsem i méně snil. Nepřestalo se mi o ní zdát, možná mělo vyčerpání a nedostatek spánku vliv na podobu snů, ale zdát se mi o ní nepřestalo.
Jen najednou začínala být smutná. Jako kdyby měla najednou spousty problémů, jako kdyby toho na ní bylo moc a už to najednou nezvládala. Snažil jsem se tam pro ni být, vyslechnout jí, podpořit jí, nebo jí i pomoct, ale… tak nějak mi to nedovolila. Neřekla mi víc, než jsem musel vědět a vzhledem tomu, že o sobě nemluvila moc často, ani z toho co mi teď říkala jsem nepoznal téměř nic.

Nevím jestli jsem tak moc blouznil z nemoci, nebo byly ty sny natolik živé, ale trápil jsem se. Vždy když jsem byl vzhůru, přemýšlel jsem nad tím, jak v dalším snu pomoct slečně, která si na svá ramena nabrala možná víc než měla. Slečně která si myslela že všechno unese a on jí ten svět prostě začal lámat. Přemýšlel jsem, jak pomoct té slečně, kterou jsem si vysnil.

Trvalo to jen několik dní, ale v kombinaci s horečkou to bylo ještě více vysilující.
Po jedné, docela slušně prospané noci, jsem ale začal přemýšlet nad něčím jiným. Proč bylo vše tak krásné, když jsem každý den viděl její portrét a začalo být plné utrpení, když jsem ten obrázek přestal vídat. Nevydržel jsem a i když jsem sotva stál na nohou, šel jsem si prohlédnout její portrét.
Díval jsem se na něj, až jsem si toho všiml. Měla to v očích. Já sám jsem jí nakreslil do očí, že za vší tou sílou, je obrovská tíha, smutek, osamocení a zloba.
Nezlomil jí svět, ani její starosti, zlomil jsem jí já už když jsem jí tenkrát kreslil.

Prohlížel jsem si ten cár papíru snad hodiny, napadalo mě, že bych její oči přemaloval. Na to bych snad ještě měl dost sil, ale tak nějak jsem to nedokázal. Měl jsem i chvíle, kdy jsem sám sobě říkal, jestli jsem se nezbláznil. Vždyť se poslední dva týdny točí jen okolo portrétu dívky, kterou jsem sám namaloval, kterou jsem si vysnil a která neexistuje. Jako kdybych sám sobě říkal, že jsem se zbláznil…




To byla poslední myšlenka kterou jsem si i pamatoval. Pak přišel dlouhý sen, ve kterém ke mně ta dívka opět přišla. Řekla mi o sobě úplně všechno. Odpověděla mi na věci, na které jsem se bál zeptat a jen jsem čekal, jestli někdy budu mít odpovědi. Řekla mi vše o svém životě, o tom co musí nést, o svých jizvách, slzách a úsměvech. A já pochopil všechno to co se mi zdálo, všechno se dalo do souvislostí. Najednou to všechno dávalo smysl a všechno jsem chápal. Pevně jsem jí objal a ona mě taky. Bylo to přesně to objetí kdy oba mlčíte, ale zároveň cítíte tíhu toho druhého a dáváte mu pochopení.

Podíval jsem se na hodiny, byla přesně jedna hodina ráno, seděl jsem u stolu, akorát mě začala pálit cigareta do prstů. V ruce jsem měl tužku a na papíře přede mnou se rýsoval obrys ženské tváře…