Jób a ten druhý

Pomalu stoupal vzhůru. Hora se zdála nekonečně vysoká, byl to spíš jen vyšší kopec. Převyšoval však okolní krajinu, a vyhlížel proto majestátně. Každou chvíli zastavoval. Cítil se unavený. Připadal si starý, ale skráně mu teprve pokrýval první sníh. Vítr z něho rval šat, jako by se jej snažil odradit. Slunko nemilosrdně žhnulo. Kamenitý svah vydechoval horko. Stoupal po prašné stezce, která se klikatila mezi kameny a křovinami. Každou chvíli vzhlížel vzhůru. Dolů se neotáčel. Celou myslí se upíral k vrcholku hory. Věděl, že se tam setkají. Cítil to. Měl bych cítit strach, říkal si. Ale necítil nic. Neměl co ztratit, snad jen svou duši. A o tu se nebál.

Ke konci cesty se mu již šlo lehce. Návrší hory tvořila planina mírně se zvedající ve svém středu. Býval tam kdysi oltář, kde dávní lidé vzývali božstva hory. Dávno je však lidé přestali uctívat, a tak si vrcholek hory vzala příroda zpět. Vzala i nevzala. Božská přítomnost nezmizela. Hora zůstala posvátným místem i v době, kdy se lid klaněl Hospodinu v jeho chrámech. Jób došel k onomu místu, které tvořilo vrchol hory, a zastavil se. Vítr ustal. Slunce bylo právě v nadhlavníku. Výhled do všech stran byl úchvatný, Jób ho však nevnímal. Celou svou duší se ponořil do hloubky své nekonečné bolesti, rozepjal ruce a zakřičel se vší silou svého zoufalství: „Bože!“ A v té chvíli ucítil, jak se země zachvěla. Poznal, že Bůh přichází. Nepohnul se. Stál a vzhlížel k nebi.

Bůh shlédl na zem. Cosi ucítil, jakési nepatrné hutí ve své nekonečné mysli. Jakýsi malý osten. Byl překvapen. Co se stalo? Aha, támhle to je. Zaměřil svou pozornost jedním směrem. Dole pod ním se tyčila nad kraj hora. Malá postavička stála se vzpaženýma rukama zpříma na jejím vrcholu a hleděla vzhůru. Ten osten směřoval proti němu. Bůh se zachmuřil. Co si myslí ten malý, nicotný, nevděčný tvor? Jednou ranou ho mohu proměnit v hromádku popela. Stvořil jsem jej a jeho svět. A on? Proč neklečí? Satan měl přeci jen pravdu, Jób ve zkoušce neobstál. Věrolomní jsou ti lidé. Uctívat jej, když se jim daří, to ano. Ale jak přijde zkouška, obrátí se proti němu.

Země se třásla a slunce potemnělo. Ze všech stran znělo dunění a zvedl se prudký vítr, který jej srážel k zemi. Jób svěsil paže podíl těla a sklonil hlavu. Jeho hlas byl však pevný. „Bože“, řekl opět, ale jeho hlas nebylo ve vichru téměř slyšet. Bůh však slyšel dobře. Jób nemusel ani promluvit, aby Bůh věděl, aby rozuměl. I Jób to věděl. Znal přece svého Boha, který vidí do duší lidí a zná každá hnutí jejich mysli. Znal anebo neznal? Vlastně ho již dlouho nepoznával. Jeho Bůh, Hospodin, přísný, ale spravedlivý Bůh vyvoleného národa, kterého celý život ctil, jako by se změnil. Nerozuměl tomu.

Býval ctěným a váženým mužem. Měl se dobře a měl velkou rodinu. Cosi se však stalo a najednou začal být stíhán jednou ranou osudu za druhou. Ano, Bůh lidi zkouší. Dlouho snášel rány osudu trpělivě. Pokojně je snášel jako zkoušky pevnosti své víry, ačkoli přicházely další a další. Ne, v Hospodina nepřestane věřit nikdy. Čím by byl svět bez Boha? Nebem bez slunce, sluncem bez nebe, ničím. A modly? Ne, on je přece jedním z těch, které si Hospodin vyvolil. Jeho Bůh je Hospodin, o tom ani v nejtemnější chvíli nepochyboval. Ale proč? Proč to činí? Dlouho se té myšlence vzpíral, ale nakonec si musel přiznat hroznou pravdu. Hospodin již není spravedlivý. Avšak jako by nestačilo, že přišel o vše, co měl, o majetek, úctu mezi lidmi, a nakonec i o své děti. Když byl již zcela na dně, přišla další rána. Náhle se celé jeho tělo pokrylo hnisavými vředy. Připadal si v té chvíli jako mizerný, odporný červ. A v té chvíli se v něm cosi zlomilo. Nekonečná hořkost naplnila jeho duši. On, spravedlivý a bohabojný Jób, je terčem božího hněvu.

Dnes v noci se mu zdál sen. Viděl v tom snu svůj dům i své děti. Radostně se k nim rozběhl, ale náhle přišel poryv vichru, v němž uviděl obrovskou ruku, která vše jedním mávnutím smetla. Probudil se a prudce se posadil. Zároveň ucítil bolest v celém těle. Díval se do ranního šera a věděl: už nemůže dál. Bůh nekonečně trestá spravedlivého? On, spravedlivý? Bůh tedy neví, co činí. Co s tím mohu dělat, zeptal se sám sebe, ale hned věděl. Musí mu to říct. Je ale přece nemožné, aby Bůh nevěděl, co činí, namítal jeho vnitřní hlas. Vždyť je vševědoucí. Ano, odpovídal mu. Ale přeci jen, co mohu dělat? Co jiného mohu dělat, než mu to říct. Komu jinému, než jemu? Děj se vůle boží, pravil na závěr jeho vnitřní hlas a zmlknul. V naprosté tichosti se oblékl a vyšel z domu. Všichni ještě spali, když se vydal na cestu. A teď byl u cíle. Bůh byl zde.

Hřmění neustávalo. Vzduch byl plný neviditelného napětí. Dříve by Jób, a snad i každý jiný smrtelník, padl tváří k zemi, ale Jób zůstal stát. Hrůza ho jímala, ale jakási vnitřní síla byla silnější než jeho strach. Pozdvihl ruce a promluvil: „Bože, co jsem ti učinil? Tvé ruce mě stvořily a udělaly se vším všudy, a teď mě najednou hubíš? Zač mne spravedlivého trestáš? Volám k tobě o pomoc, a ty neodpovídáš. Změnil ses mi v krutého protivníka. Strojíš mi úklady mocnou rukou. K čemu je ti dobé, že mě týráš? Stojím tu před tebou, měj pro mne pochopení.“ Jeho hlas zanikal v poryvech větru, a přece se ostře zařezával do nekonečné mysli boží.

Vichr se mírně ztišil a odněkud, jako by ze všech stran, se ozval hlas. Bůh promluvil. „Kdo mluví k Bohu neuváženými slovy? Nuže, opásej svá bedra jako muž. Budu se tě ptát a poučíš mne. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz mi o tom. Kdo sevřel moře, když se valilo zemí? Zdalipak ty jsi někdy dal příkaz jitru, aby vzešel nový den? Víš, jaké jsou řády nebes? Vyvedeš ty snad hvězdy obratníku v pravý čas?“ Na chvíli se rozhostilo ticho. Jób stál a mlčel. Bůh pokračoval: „Smí se člověk přít s Všemocným? Smí ho kárat? Kdo Boha obvinil, ať odpovídá.“

Hlas utichl a nastalo ticho. Jób se pomalu nadechoval na odpověď. Byl klidný. Tváří v tvář zuřícímu Bohu zůstal nehnutě stát a hledal správná slova. „Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si ruku na ústa“, zvolal pak. „Již jsem promluvil. A nevím, co odpovědět“, dodal po chvíli. Vichr opět zesílil. Věděl, že se Bohu jeho odpověď nebude vůbec líbit, ale jinak nemohl. Nemohl prostě jinak. Po chvíli opět zaburácel boží hlas: „Opásej se jako muž, a já se budu dále ptát. Chceš se vskutku vzepřít božímu úsudku a sám zůstat spravedlivý? Zdalipak máš sílu jako Bůh a hřímáš jeho hlasem? Sraž pyšné k zemi, a pak vzdám chválu tvé síle.“ Boží hlas zmlknul a Jób cítil, jak je vzduch plný napjatého očekávání. Co odpovědět? Co lze odpovědět zuřícímu Bohu? Jaká odpověď může vůbec proniknout skrze jeho hněv k jeho mysli?

Jób sklonil hlavu a odpověděl: „Uznávám, že všechno můžeš, a že žádný záměr ti není neproveditelný. Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď jsem tě však spatřil. Proto odvolávám a lituji všeho, v prachu a popelu.“ Chvíli se nedělo nic, vítr hučel dál a země se chvěla. Ale přeci jen se cosi změnilo. Jób pocítil úlevu. Uvědomil si, že napětí zmizelo. Vítr vytvářel kolem něj jakýsi vír, ale on byl v jeho středu, kde po chvíli nastal klid. Vítr se pomalu vzdaloval a hučení ustávalo. Vše se vracelo do původních kolejí. A přece ne. Jób ucítil v duši neuvěřitelnou lehkost. A najednou věděl: Bůh porozuměl. Lehkým krokem začal sestupovat dolů. Cítil, jak ho rány přestávají bolet. Šlo se mu krásně. Teď už bude vše jinak, o tom nepochyboval. Hospodin bude opět spravedlivým Bohem svého vyvoleného národa.

Bůh sledoval, jak malá postavička sestupuje dolů. Člověk, nicotný tvor, a jak mu dokázal vzdorovat. Ta odvaha. Ta síla. Jak to bylo s tou sázkou? Bůh si vzpomněl na Satana a zachmuřil se. Ten Satan. Jak on zná mé slabé stránky. Lépe než já jeho, uvědomil si Bůh. Opět se zahleděl dolů. Jób už byl téměř u svého domu. Vzdorovat Bohu, to se ani Satan neodváží, uvědomil si Bůh. Jaké je to vlastně být v kůži člověka? Jaké je to být nicotný smrtelník, vydaný napospas osudu? Jaké je to vzývat Boha? Jaké je to, narodit se a zemřít? Vždyť jsou to moje děti. Co já ze svých výšin vím o jejich údělu.

Tak přemítal Bůh a země se točila dál a dál. A staletí ubíhala a v boží mysli pomalu uzrával nápad. Není jiné cesty, řekl si po nekonečném přemítání Bůh. Nemohu porozumět člověku, pokud si jeho osud nevyzkouším. Snesl se níž nad vyprahlou krajinu a rozhlížel se. Cosi hledal. Sám nevěděl co, ale v jediném okamžiku to celé uviděl. Věděl, jak to bude. Zachvěl se. Musí se to stát, povzdech si. Jeho božský zrak pozoroval dívku kráčející po cestě. Měla kouzelný zamyšlený úsměv. Ach, Marie, zašeptal do vesmírného ticha Bůh.