Andělíček (1.část)

Na oslavě osmnáctin se sešli úplně všichni. Janek měl obrovskou radost, protože mu přišla poblahopřát i Josefka, jeho vyvolená, jež o jeho sympatiích neměla ani zdání. Jakmile se objevila ve dveřích, Janek zajásal, shodil ze židle svého kamaráda Maxe a přivítal Josefku vřelým objetím, na němž se podepsalo mimo jiné i několik skleniček alkoholu.
„Ahoj, jsem rád, že jsi přišla !“ hulákal přes celý byt a Max si zděšeně zacpal uši.
„Jasně, donesla jsem ti malý dáreček...“ zasmála se a podala mu malou krabičku s přáníčkem. Janek celý nedočkavý, co mu ta krásná blonďatá vlasatice věnovala, roztrhal papír, v němž byl dárek zabalený a s nejhlubším procítěním vyjevil svůj úžas:
„Jééé !!!“
„Co to je ?“ zeptal se po chvíli Max a hodil po něm vidličku, neboť měl dojem, že jeho kamarád je stále duchem nepřítomný.
„Cédéčko !“ zařval Petr, když se od Janka nedozvěděli odpověď.
„A co je to za cédéčko ?“
„Tokio Hotel !“
„Ty, Janku, ty je fakt posloucháš ? To si děláš srandu, ne ?“
Josefka si prohrábla svou světlou hřívu a vzdychla. Janek se v tom okamžiku probral z euforie a vzal ji za ruku.
„Zkusíme napodobit tu pařbu, jak měli v tom klipu ?“ otázal se ostatních, kteří hned nadšeně souhlasili. Lahve létaly vzduchem, kamarádi padali jeden po druhém na zem a celý byt se ztrácel mezi třískami. Nicméně, přestože se chlapi dobře bavili, Janek s Josefkou strávili vášnivou noc v ložnici, aniž by je něco rušilo.

„Tak který ? Růžový nebo modrý ?“ házela po Jankovi očima jeho manželka Josefka, když vybírali kočárek pro mimino, které se mělo narodit za krátký čas a které bylo pravděpodobně počato na oslavě Jankových osmnáctin.
„No, já nevim. Myslím, že se zas tak moc nestane, když koupíme jinou barvu. Proč by holka nemohla mít modré věci ?“
„A chlapeček v růžovém by se ti nelíbil ?“ zamrkala nastávající mamka na svého partnera, jenž nakonec vybral kočárek v černém, aby se vyhnul konfrontaci s rozzuřenou blondýnou. Kromě toho byl otrávený z nekonečného nakupování a vyváděl všechno možné, jen aby uprchl z obchodního domu plného obrázků miminek.
Za pár týdnů se Jankovi a Josefce narodila holčička. Měla husté černé vlasy, což byl hlavní důvod jejich dohadů, jelikož ani jeden z nich takovou barvu vlasů neměl, a tak vlastně nebylo úplně jisté, čí bylo to dítě doopravdy. Janek měl děti rád a opustit svou životní lásku by ho ani nenapadlo. Nakoupil hromadu vojáčků a autíček, ale když přišla na svět Jindřiška, dodal ještě panenky a nádobíčko po své sestře, a nezapomněl ani na zásobu plenkových kalhotek. Jen s oblečením byl trošku problém...
Když přišel Janek za Josefkou do porodnice – s kytkou v ruce a touhou pochovat si čerstvě narozené děcko – našel svou rodinku v poněkud zvláštní náladě.
„Co se děje ?“ zeptal se Josefky. „Proč tak smutně ?“
„Budeme muset vyházet všechny oblečky pro Jindřišku.“
„Proč ?“
Josefka odkryla peřinku a nahaté mimino ukázala jeho tatínkovi. Ten vzápětí pochopil obavy své manželky, neboť se ukázalo, že na zádech malinkého človíčka vyrostla dvě bílá, opeřená křidélka.
„Co to je ?!“ podivil se Janek.
„To je tvá dcera !“ rozhořčila se Josefka a schovala si novorozeně do svého náručí.
„Moje ? A víš určitě, že je moje ?!“ Janek se snažil přijít na to, kdo mohl být otcem okřídleného dítěte. Jemu by se přece něco takového vytvořit nepovedlo...
„Tak si uděláme testy DNA !“ vyslovila Josefka konečné řešení a požádala lékaře o provedení onoho testu.
„Vidíš, říkala jsem ti to. Je tvoje.“ přesvědčila nakonec svého manžela, když mu byly předloženy jasné důkazy o jeho otcovství. Nemohl ale za žádnou cenu zjistit, kde se mohla v jejich genetických informacích objevit křidélka. Lékaři se k jejich případu stavěli skepticky, i s nezájmem, a dokonce si z manželů dělali legraci, když jim pro výchovu jejich potomka doporučovali ornitologickou stanici.
Když byla Jindřiška v peřince, nevyskytl se žádný problém, protože měla svá křidélka přiložená k zádíčkům. Jakmile se však dítě rozbalilo, aby se ukázalo všem babičkám, tetičkám, sestřenkám, sousedkám, kamarádkám a jiným blízkým lidem, nastala pokaždé chvíle ticha a následovaly rozmanité citoslovce překvapení, načež se holčička rozbrečela a rozmáchla se křídly tak, že se jí úspěšně podařilo uhodit každého, kdo na ni tak hloupě civěl. Byla velmi inteligentní, i když ji kvůli výrůstkům na zádech kdekdo označil za kachnu nebo slepici. Rostla jako z vody, a když se naučila sedět, mohla se opřít i o studenou zeď, protože měla oproti normálně vyvinutým dětem výhodu. Když jí hrozil pád, zamávala křídly tak prudce, že nabrala znovu rovnováhu a vrátila se zpět do sedu. S takovouto raritou se naučila chodit již v 10. měsíci svého života a ostatní rodiče toto zázračné dítě obdivovali, a Jankovi a Josefce neskutečně záviděli.
Jednou se Jindřiška objevila v místních novinách a její rodinka se proslavila po celém městě. V práci chtěli po Jankovi jeho kolegové podpisy, zatímco Josefka doma pročítala pohlednice a nabídky na Jindřiščino účinkování v reklamě na Red Bull.
„Janku, podívej ! Naše dítě může být v televizi !!!“
„Zbláznila ses ? Už tak se nám směje celé město !“
„A to se budeš za svou dceru stydět ?“
„Já se za ni nestydím. Jen mi jde o ni. Víš, jak se bude cítit, když ji bude znát celá země a lidi si na ni budou ukazovat prstem ?“
„No jo, máš pravdu. Promiň.“
Janek chtěl ještě něco povědět, ale přerušil ho hlasitý řev vycházející z obývacího pokoje. Nepatřil ovšem Jindřišce, nýbrž zpěvákovi z Tokio Hotel, kterého malá holčička moc ráda poslouchala. Rodiče ji pozorovali, jak trsá a hopsá, a se založenýma rukama Janek prohlásil:
„Ta ženská bude slavná...“