Anotace: Povídka na přání, věnovaná kamarádce, co chtěla příběh o putování dívky a jejího psa.
Bylo už skoro poledne, slunce žhnulo ze všech sil a mladá
dívka se na louce právě probrala ze sna. Marně se snažila
vybavit si cokoliv. Kde je, kdo je a proč tu je? Nenacházela
odpověď. Ležela na louce obehnané ze všech stran stromy
a lesy. Kolem ní se tyčily čtyři kopce. Louka bylo údolím mezi
nimi. Posadila se a přemýšlela, co dělat. Kam se vydat?
Na okraji lesa se cosi objevilo. Pomalu se to blížilo směrem
k dívce. Ta jen seděla a bez hnutí pozorovala, co se bude dít.
Vždyť je to liška! Nebo pes? Nedokázala rozpoznat blížícího
se tvora. Ten pomalu dokráčel až k ní. Čím byl blíže, tím více
se krčil a zpomaloval svůj pohyb. Nakonec zůstal jen pár metrů
od ní, sedl si a prohlížel si ji. Dívka ho po chvilce váhání oslovila.
"Pokud sis ke mě pro něco přišel, nemám ti co nabídnout.
Sama nevím, kde jsem a kdo jsem. "
"Právě proto jsem tady. Abych ti pomohl odpovědět na tvé
otázky," promluvil lišák či pes a dívka z překvapení jen otevřela
pusu.
"Neboj se, jsem tu, abych byl tvým průvodcem. Jmenuji se Max.
Tvé jméno znám, ale nemohu ho prozradit. Vše se dozvíš při svém
putování. Rozhlédni se. Kolem jsou 4 kopce. Ty je musíš všechny
projít a na konci se dozvíš pravdu. Já jsem tu, abych tě vedl správným
směrem a dovedl tě až k místu, kde se budeš muset sama rozhodnout,
kudy povedou tvé kroky."
Pro dívku to byl velký příjem informací a cítila se velmi zaskočená.
"Proč neřekneš mé jméno? Jaké rozhodnutí mě čeká?" dožadovala
se dívka odpovědí. Max však neprozradil nic. Ani nemohl.
"Vše se dozvíš v ten správný čas. Ale teď už bychom měli vyrazit
na cestu."
Aniž by počkal, až dívka vstane, rozeběhl se směrem k jednomu
z kopců. Jeho oranžová srst svítila na zelené louce na dálku. Dívka
pospíchala, jak jen mohla. Max na ni čekal na cestě, která se
na konci louky vinula do kopce a ztrácela se po prvním zabočení
mezi stromy.
První kopec byl ze všech nejmenší. Po chvíli chůze se dostaly
na vrchol. Ten byl doslova posetý různými dětskými kolotoči,
prolézačkami a houpačkami. Mezi nimi seděl na lavičce malý chlapec.
Hlavu měl v dlaních a plakal. Mohlo mu být tak osm let.
"Tady tě čeká první zkouška. Běž k tomu chlapci," pobídl Max dívku
a sám se usadil do stínu velkého stromu.
Dívka došla k lavičce, kde chlapec seděl a posadila se vedle něho.
"Proč pláčeš, chlapče? Co se ti stalo?"
"Jsem tu sám a nemám si s kým hrát. Nikdo sem za mnou nechodí,"
vzlykal chlapec. Dívka ho chytila za ruku, pohladila po tváři, otřela
mu stékající slzy a usmála se na něj.
"Víš, také je mi teď smutno. Nevím, kde jsem a kdo jsem. Trápí mě
to. Ale přeci nebudeme oba smutnit. Pojď, budu ti dělat společnost."
A tak spolu prošli úplně vše, co vrchol kopce nabízel. Smáli se,
houpali se, točili se a ani jeden nemyslel na svá trápení.
Pak ale dívka během jízdy na kolotoči posmutněla. Opustil ji smích
i dobrá nálada. Po konci jízdy jen smutně seděla dál na svém místě
a dívala se se sklopenou hlavou do země.
"Mám tu plnit nějakou zkoušku a nevím jakou. Musím zjistit, co se
mi stalo. Nemohu tu už ztrácet čas," posmutněla dívka. Tentokrát to
byl chlapec, kdo ji začal konejšit. Sedl si před ní do písku a když mu
věnovala svůj pohled, usmál se na ni a zabořil ruce pod sebe do země.
"Neboj se a věř mi......... Ellie" S těmito slovy vyhodil do vzduchu všechen
písek, co měl v dlaních a se smíchem pozoroval, jak padá k zemi.
"Ellie....... Ellie.....to je mé jméno, vzpomínám si," jásala dívka a
radostí chlapce objala.
"Vzpomínám si na rodiče........jak jsem šla poprvé do školy.....na mé
dětství," pak však posmutněla. " A co dál? Jak jsem se sem dostala?"
"Pokračuj v cestě a dozvíš se, neboj," odvětil chlapec a s úsměvem
odešel.
Ellie došla zpět k Maxovi a ten už věděl, že mohou pokračovat v cestě.
Chtěl hned vyrazit napřed, ale Ellie na něj zavolala : "Počkej chvíli, já si
na tebe vzpomínám. Byl jsi přeci náš pes!"
Do této chvíle se Maxův vzhled zdál být neurčitým. Měnil se ze psa
na lišku, jako nejasná vzpomínka. Teď si však Ellie vybavila jeho
přesnou podobu a tím se ujasnil i jeho pravý vzhled. Byl to pes.
"Jsem zhmotnění tvých vzpomínek. Vypadám jako někdo, kdo ti
byl blízký. "
"A kdo jsi tedy opravdu? Jaká je tvá pravá podoba?"
"Nemohu ti prozradit nic, co sama nevíš. Odpovědi přijdou, jen
vytrvej ve své cestě, Ellie," při posledních slovech už pospíchal napřed.
Druhý kopec nebyl příliš velký a netrvalo dlouho, když se Ellie se
svým průvodcem dostali až na vrchol. Zatímco celou cestu byly
všude vidět jen stromy a husté lesy, samotný vrch byl vykácenou
mýtinou. Uprostřed ní na samotném vrcholku kopce seděla dívka.
Mohlo jí být tak šestnáct let. Tvářila se velmi mrzutě a Ellie s Maxem
si vůbec nevšímala.
"Tady tě teď čeká druhý úkol, jen běž za tou divkou," vybídl Max
Ellie a posadil se na kraji cesty do mechu. Věděl, že teď musí
jen čekat. Ellie přistoupila k dívce a vlídně k ní promluvila.
"Proč tady tak sedíš? Co se ti stalo?"
"Cožpak nevidíš tu prázdnotu? Všude zde byly stromy a teď jsou
pryč. A já je mám vysázet znovu. Ale je to moc těžká práce. Jak jí
mám zvládnout sama?"
"Neboj se. Pomohu ti. Jen řekni jak a spolu to přeci zvládneme,"
mluvila vlídně a dívčina tvář se rázem rozjasnila. Zavedla ji za horizont
a tam už byla celá řada mladých nezasazených stromků. Spolu se hned
pustily do práce a osázely celý vrchol kopce. Mluvily spolu, jakoby se
znaly už roky a byly staré kamarádky. Ale jak dlouho to trvalo? Hodiny?
Dny? Nebo jen minuty? Slunce se nepohnulo za celou dobu ani o píď.
"Jak tady plyne čas?" zeptala se Ellie
"Na to ti odpovědět nemohu. To mi nepřísluší. Musíš vytrvat ve své
cestě. Něco však pro tebe mám." Při těch slovech zajela dívka rukou
do kapsy, pak ji vytáhla, zaťatou pěst rozevřela dlaní vzhůru a na ní
se bělal prášek. Dívka foukla a obsah dlaně se snášel k Ellie
"To je tvá odměna," zaznělo z dívčiných úst a Ellie se znovu jako předtím
během okamžiku vybavily další vzpomínky.
"Vzpomínám si na školu a na přátele ... na mojí první lásku, první pusu,
co jsem dostala..,..., dostala jsem se na vysokou.... a dál už nic. Ale .....
v těch vzpomínkách jsem starší než jsem teď. To přeci nedává smysl."
"Musíš pokračovat ve své cestě a dozvíš se více. Já už ti mohu jen
poděkovat. A popřát mnoho štěstí, Ellie," usmála se na ni dívka, otočila se
a vydala se k nově vysazeným stromům.
Ellie se vrátila ke svému průvodci Maxovi. Ten se zvedl a rovnou
vyrazil na cestu k dalšímu kopci.
"Maxi..... ale ty jsi přeci zemřel..... vybavuje se mi to. Brečela jsem
pro tebe........ Maxi, já jsem zemřela?" při posledních slovech zůstala
stát a chtěla slyšet odpověď.
"Ellie, víš, že nemohu nic říct. Musíš jít dál a dozv....."
"PŘESTAŇ S TÍM!!!!!!!!!!!" zaječela Ellie a přiměla tím Maxe se zastavit.
"Ellie....... nejsi mrtvá, ale nechtěj po mě nic víc slyšet, prosím. I já
musím plnit svůj úkol a nemohu o něm mluvit. Nenaléhej. Neřeknu
už víc. Buď můžeš jít se mnou nebo si tu stůj a čekej na odpovědi,které
ale nepřijdou. Jdu na další kopec a na jeho vrcholu počkám. Rozhodni
se sama." Na to se od ní otočil a pokračoval v cestě. Ellie ještě chvíli
stála na místě, ale pak se vydala za Maxem. Až na třetí vrchol neřekla
už jediné slovo.
Výstup už byl mnohem náročnější a cesta příkřejší. Na vrcholu byly
všude plné regály s knihami a uprostřed nich seděl u stolu muž.
Mohlo mu být kolem čtyřicítky. Byl zahloubaný v knihách, ale zvuk
blížících se kroků ho přiměl zvednout hlavu. Díval se upřeně na Ellie.
Pokynul jí a vybídl, aby přišla blíže.
"Čekám už dlouho. Hodně jsem toho přečetl, než jsi dorazila."
"Co mám udělat, abych od vás dostala své vzpomínky?" vyrazila
ze sebe Ellie a muže tím trochu překvapila. Nedal se však rozhodit.
"Vidím, že už chápeš, co je tvým úkolem. Inu dobrá, pokud spěcháš,
nebudu tě zdržovat. Ale musím tě varovat. Teď už si nebudeš jen hrát.
Pokud úkol nesplníš, tvá cesta končí bez vzpomínek. Nebudeš moci
pokračovat v cestě, a to bude problém pro tebe i tvého průvodce..."
Po jeho slovech nastalo ticho. Ellie se podívala na Maxe a ten jen
mlčky kývl hlavou. Její pohled se znovu vrátil k muži a odhodlaně kývla
na znamení souhlasu.
"Dobrá, jsi tedy připravena. Tvůj úkol je jednoduchý. Odpověz na moji
hádanku dřív než se přesype písek v těchto hodinách." Vytáhl z kapsy
malé přesýpací hodiny a položil je před Ellie na stůl.
"Hádanka je jednoduchá. Poslouchej pozorně, řeknu ji jen jednou.....
... Na cestě do Atén potkal jsem muže, co měl sedm žen. Každá měla
sedm vaků. V každém bylo sedm ptáků. Každý měl sedm ptáčat.
Ptáčata, ptáci, vaky a ženy....... kolik jich šlo na Atény?" S posledním
slovem otočil hodiny a písek začal odpočítávat čas.
Ellie zoufale přemýšlela, počítala, násobila.... Pot se jí perlil na čele.
Polovina písku byla nenávratně pryč.
"Sedm krát sedm....... 49...... krát sedm ptáků...... 343......sedm ptáčat...
...." Ellie si počítala polohlasně a stále přitom sledovala čas. "2401.......to
je určitě ono, " mluvila dále jen k sobě. Už to číslo chtěla vyslovit nahlas,
ale zarazila se.
Písek už byl skoro pryč.
"Na cestě do Atén potkal jsem muže...." přeříkala si pro sebe začátek
hádanky.
Už jen pár zrnek písku....
".........potkal jsem muže........."
Poslední zrnko dopadlo.....
"JEDEN!!!!!!! Jen jeden šel do Atén!" vykřikla Ellie právě ve chvíli, kdy čas
vypršel.
Muž se jen pousmál, vzal hodiny do ruky a rozmačkal je. "Výborně, to
je správná odpověď " a rozevřel ruku, kde měl jen písek. Zbytky hodin
zmizely. Písek lehce vyhodil do vzduchu. S každým zrnkem, co dopadlo
na Ellie, naskakovaly další a další vzpomínky. Už byla dospělá žena.
Viděla manžela, děti, hezký dům, kde bydleli..... A její vzpomínky opět
skončily.
"Jsi už velmi blízko, jen ještě jedna zkouška. Hodně štěstí." Muž se
znovu ponořil do četby a o návštěvníky se dále nestaral.
Ellie se otočila na Maxe. "Jdeme, není na co čekat."
A začali poslední výstup.
"Ellie, počkej. Zastav se na chvíli," volal Max, když už byli jen kousek
od čtvrtého vrcholu. Nejnáročnější výstup, ale Ellie se ani na chvíli
nezastavila. Až teď.
"Pojď, Maxi, už to chci mít za sebou."
"Ellie, čeká tě úkol a taky rozhodnutí. Bude velmi těžké. Rozhodni se
ale jen podle sebe. Neber na nikoho ohled," mluvil pomalu, ale důrazně.
Ellie se chtěla na něco zeptat, ale věděla, že by jí více neřekl. Už teď
možná prozradil víc než měl.
"Dobře, Maxi, děkuji ti. Za všechno. Ale už pojďme," a vydali se
na poslední kus cesty.
Na vrcholu seděla stará žena v houpacím křesle. Vedle ní stál malý
stolek s krabicí a u něj prázdná židle.
"Vítej, děvče, posaď se ke mě," vyzvala žena Ellie a ta usedla na židli.
"Jsi na konci své cesty. Velmi dobře, dívenko. Co si o své cestě myslíš?"
"Měla jsem pocit, že jsem po smrti, ale nejspíš jde o něco jiného.
Na každou mou otázku se nabaluje další. Už chci mít ve všem jasno.
Chci slyšet celou pravdu. Proč tu jsem a jaký je význam toho všeho."
Stařena se usmála a spokojeně se houpala v křesle." Odpovím ti
na vše, ale nejdřív tě čeká rozhodnutí." Přestala se houpat a otevřela
malou krabici na stole. V ní byly dvě loutky. Stařec a mladík.
"Řekni mi, Ellie, které z těchto loutek bys darovala život a kterou
bys hodila do ohně?"
Ellie jen nechápavě hleděla na loutky.
"Tohle je stařec," mluvila žena a zvedla přitom jednu z loutek. "Jeho
život se naplnil. Je velmi moudrý a zbývá už mu jen pár let života.
Možná mu ale zbývají jen měsíce, dny, kdo ví? Jeho vědomosti by se
však mohly ještě někomu hodit. Možná."
Stařena zvedla druhou loutku. "Tohle je mladík, prosťáček, moc
vědomostí nepobral. Má však už mladou ženu a dítě. Jsou na něm
závislí a potřebují ho. Mladík ale není příliš prospěšný světu, kdežto
stařec může ještě pomoci svými znalostmi."
Ellie jen poslouchala a vnímala každé stařenčino slovo.
"Tak Ellie, kdo bude žít? A komu vezmeš život?"
"Co to znamená, vždyť to jsou jen loutky. Jak mohou žít nebo umřít?"
"Chci slyšet odpověď, Ellie, musíš si vybrat."
"Dobře. Stařec sice může pomoci, ale může klidně zemřít dřív, než
ho někdo o pomoc požádá. Mladík není chytrý, ale má život před sebou.
Může se učit, stát se prospěšným, starat se o rodinu....... Mladík by měl
žít......" vydechla Ellie a po jejích slovech loutka starce vzplála a loutka
mladíka zmizela.
"Co to má znamenat?" ptala se Ellie a snažila se vyčíst ze stařenčiny
tváře cokoliv, co by jí pomohlo najít další odpovědi .
"Učinila jsi rozhodnutí, tvá cesta však nekončí. Než ti dám tvé vzpomínky,
odpovím ti na tvé otázky, které ti nikdo nemohl odpovědět." Opět se začala
houpat v křesle. "Kdo jsi? To už víš Ellie Schmidtová. Kde jsi? Ve své fantazii.
.....No ano. Nejsi tady, jen sníš. .....Zemřela jsi? Ne, zatím ne.......Jak tu plyne
čas? Podle toho, jak chceš ty. Mohla jsi se točit na kolotoči třeba týden, ale
byla by to jen vteřina. Sázely jste stromy, ale nechtěla jsi, ať uplyne moc času.
Dokonce i na hádanku jsi měla času dost, to jen ty jsi sledovala přesýpací
hodiny a sama se tím uváděla do stresu..... A jaké rozhodnutí tě na konci
cesty čeká?....... To teď zjistíš," vstala z křesla a mávnutím ruky vrátila
Ellie její zbylé vzpomínky.
Ellie prožila v momentě zbytek svého života. Bylo to krásné...... milující
manžel, co ji nikdy neopustil.......děti, které byly vždy s ní a prožily krásné
dětství, aby vykročily do svých vlastních životů.....tolik nádherných vzpomínek
najednou....... Po tváři jí stékaly slzy........ Pak se objevil poslední obraz.
Ellie jako stařenka na nemocničním lůžku, kolem sedí její rodina a je
více než jasné, že jí už moc času nezbývá .
"Říká se, že před smrtí člověku proběhne celý život před očima. Ty sis
tu prošla vše. Od dětství až po dospělost a stáří. Ve skutečnosti jsi ještě
živá. Tvá rodina je u tebe a neopustí tě. Ty jsi už vše málem vzdala, když
jsi upadla do bezvědomí. Kdybys neodpověděla správně na hádanku
na třetím kopci, zemřela by jsi..... Ale tvá vůle žít byla veliká a ty jsi teď
tady. "
Stařenka se otočila směrem k Maxovi a pokynula mu, aby přišel k nim.
"Ani Max tu není. Ve skutečnosti je ve stejné nemocnici jako ty, jen pár
desítek metrů od tebe. Leží v kómatu. ...... I u něj je jeho rodina. Rodiče
a mladá žena čekající jejich první dítě. Je to ještě mladík......
Ellie už začala chápat, jaké rozhodnutí ji čeká.
"O loutkách jsi rozhodla rychle. A co teď? ....... Kdo bude žít?"
Už se neubránila slzám.
"Vrátí se mladík ke svému životu?......K ženě?......K jejich dítěti?"
Stařena mluvila a Ellie se jen propadala do svých šťastných vzpomínek.
Tohle je konec její cesty. Teď, když vše konečně pochopila se má všeho
opět vzdát? To přeci není fér.......
"Nebo se vrátí stará žena, aby ještě chvíli trávila čas se všemi blízkými?
I když to nebude na dlouho...."
Tohle nechtěla rozhodnout. Nechtěla to ztratit ani někomu ublížit.
"Rozhodni se,Ellie......"
Ale jak se má rozhodnout?
"Ellie nebo Max? Kdo to bude?"
Ellie smutně hleděla na Maxe, který jen seděl a díval se na ni. Tohle
je to, na co jí připravoval před cílem jejich cesty. On to celou dobu věděl.
A teď jen čekal na rozhodnutí.
"Tak už si vyber, Ellie," netrpělivě dorážela stařena.
Ellie se svezla ze židle k zemi, plakala a chtělo se jí křičet.
"ELLIE NEBO MAX???!!!!" zakřičela stařena
Ellie se z hrdla vydralo jen jediné slovo, které zakřičela z plných plic.
"MAAAAAAAAAAAAXXXXXX!!!!!!!!!!!!"
A vše zmizelo.
Otevřela oči. Kolem ní seděla její rodina. Nemohla se pořádně nadechnout.
Začala se dusit. Jedno z jejích dětí rychle přivolalo doktora a sestry. Ti jí
nasadili dýchací masku a snažili se jí udržet na živu. Ale ona věděla, že už je
konec. Byla tu její rodina a každý z nich věděl, že přišel cas loučení.
Pak jakoby svět utichl. Zadívala se na dveře, které zůstaly otevřené. V nich
se objevil mladý muž. Usmál se na ni a zašeptal Díky........ Pak zmizel
v doprovodu mladé ženy, které se k němu tiskla. Pod tričkem jí bylo poznat
bříško, ve kterém už začal nový život.
Pak už bylo jen ticho a tma ......
Musím říct, že i mně se to líbilo a velice cením originalitu... i jemný náznak toho, jak je někdy těžké se rozhodnout :-)
13.09.2023 13:28:16 | cappuccinogirl
Zpočátku jsem to vnímal jako pohádku, nakonec to bylo ale vážně a dojemné ... Super povídka
13.09.2023 12:00:38 | MatyhoZmaty