Ellie a Max

Bylo už skoro poledne, slunce žhnulo ze všech sil a mladá

dívka se na louce právě probrala ze sna. Marně se snažila 

vybavit si cokoliv. Kde je, kdo je a proč tu je? Nenacházela 

odpověď. Ležela na louce obehnané ze všech stran stromy

a lesy. Kolem ní se tyčily čtyři kopce. Louka bylo údolím mezi

nimi. Posadila se a přemýšlela, co dělat. Kam se vydat?

   Na okraji lesa se cosi objevilo. Pomalu se to blížilo směrem

k dívce. Ta jen seděla a bez hnutí pozorovala, co se bude dít.

   Vždyť je to liška! Nebo pes? Nedokázala rozpoznat blížícího

se tvora. Ten pomalu dokráčel až k ní. Čím byl blíže, tím více 

se krčil a zpomaloval svůj pohyb. Nakonec zůstal jen pár metrů

od ní, sedl si a prohlížel si ji. Dívka ho po chvilce váhání oslovila. 

   "Pokud sis ke mě pro něco přišel, nemám ti co nabídnout.

Sama nevím, kde jsem a kdo jsem. "

   "Právě proto jsem tady. Abych ti pomohl odpovědět na tvé

otázky," promluvil lišák či pes a dívka z překvapení jen otevřela 

pusu.

   "Neboj se, jsem tu, abych byl tvým průvodcem. Jmenuji se Max.

Tvé jméno znám, ale nemohu ho prozradit. Vše se dozvíš při svém

putování. Rozhlédni se. Kolem jsou 4 kopce. Ty je musíš všechny 

projít a na konci se dozvíš pravdu. Já jsem tu, abych tě vedl správným

směrem a dovedl tě až k místu, kde se budeš muset sama rozhodnout,

kudy povedou tvé kroky."

   Pro dívku to byl velký příjem informací a cítila se velmi zaskočená.

   "Proč neřekneš mé jméno? Jaké rozhodnutí mě čeká?" dožadovala

se dívka odpovědí. Max však neprozradil nic. Ani nemohl.

   "Vše se dozvíš v ten správný čas. Ale teď už bychom měli vyrazit 

na cestu."

   Aniž by počkal, až dívka vstane, rozeběhl se směrem k jednomu 

z kopců. Jeho oranžová srst svítila na zelené louce na dálku. Dívka

pospíchala, jak jen mohla. Max na ni čekal na cestě, která se 

na konci louky vinula do kopce a ztrácela se po prvním zabočení

mezi stromy. 

   První kopec byl ze všech nejmenší. Po chvíli chůze se dostaly 

na vrchol. Ten byl doslova posetý různými dětskými kolotoči, 

prolézačkami a houpačkami. Mezi nimi seděl na lavičce malý chlapec.

Hlavu měl v dlaních a plakal. Mohlo mu být tak osm let.

   "Tady tě čeká první zkouška. Běž k tomu chlapci," pobídl Max dívku

a sám se usadil do stínu velkého stromu.

   Dívka došla k lavičce, kde chlapec seděl a posadila se vedle něho.

   "Proč pláčeš, chlapče? Co se ti stalo?"

   "Jsem tu sám a nemám si s kým hrát. Nikdo sem za mnou nechodí,"

vzlykal chlapec. Dívka ho chytila za ruku, pohladila po tváři, otřela 

mu stékající slzy a usmála se na něj.

   "Víš, také je mi teď smutno. Nevím, kde jsem a kdo jsem. Trápí mě

to. Ale přeci nebudeme oba smutnit. Pojď, budu ti dělat společnost."

   A tak spolu prošli úplně vše, co vrchol kopce nabízel. Smáli se, 

houpali se, točili se a ani jeden nemyslel na svá trápení. 

   Pak ale dívka během jízdy na kolotoči posmutněla. Opustil ji smích

i dobrá nálada. Po konci jízdy jen smutně seděla dál na svém místě

a dívala se se sklopenou hlavou do země.

   "Mám tu plnit nějakou zkoušku a nevím jakou. Musím zjistit, co se

mi stalo. Nemohu tu už ztrácet čas," posmutněla dívka. Tentokrát to

byl chlapec, kdo ji začal konejšit. Sedl si před ní do písku a když mu

věnovala svůj pohled, usmál se na ni a zabořil ruce pod sebe do země.

   "Neboj se a věř mi......... Ellie" S těmito slovy vyhodil do vzduchu všechen 

písek, co měl v dlaních a se smíchem pozoroval, jak padá k zemi.

   "Ellie....... Ellie.....to je mé jméno, vzpomínám si," jásala dívka a 

radostí chlapce objala.

   "Vzpomínám si na rodiče........jak jsem šla poprvé do školy.....na mé

dětství," pak však posmutněla. " A co dál? Jak jsem se sem dostala?"

   "Pokračuj v cestě a dozvíš se, neboj," odvětil chlapec a s úsměvem

odešel.

   Ellie došla zpět k Maxovi a ten už věděl, že mohou pokračovat v cestě.

Chtěl hned vyrazit napřed, ale Ellie na něj zavolala : "Počkej chvíli, já si

na tebe vzpomínám. Byl jsi přeci náš pes!"

   Do této chvíle se Maxův vzhled zdál být neurčitým. Měnil se ze psa

na lišku, jako nejasná vzpomínka. Teď si však Ellie vybavila jeho

přesnou podobu a tím se ujasnil i jeho pravý vzhled. Byl to pes. 

   "Jsem zhmotnění tvých vzpomínek. Vypadám jako někdo, kdo ti

byl blízký. "

   "A kdo jsi tedy opravdu? Jaká je tvá pravá podoba?"

   "Nemohu ti prozradit nic, co sama nevíš. Odpovědi přijdou, jen

vytrvej ve své cestě, Ellie," při posledních slovech už pospíchal napřed.

 

 

   Druhý kopec nebyl příliš velký a netrvalo dlouho, když se Ellie se 

svým průvodcem dostali až na vrchol. Zatímco celou cestu byly

všude vidět jen stromy a husté lesy, samotný vrch byl vykácenou

mýtinou. Uprostřed ní na samotném vrcholku kopce seděla dívka.

Mohlo jí být tak šestnáct let. Tvářila se velmi mrzutě a Ellie s Maxem

si vůbec nevšímala.

   "Tady tě teď čeká druhý úkol, jen běž za tou divkou," vybídl Max 

Ellie a posadil se na kraji cesty do mechu. Věděl, že teď musí

jen čekat. Ellie přistoupila k dívce a vlídně k ní promluvila.

   "Proč tady tak sedíš? Co se ti stalo?"

   "Cožpak nevidíš tu prázdnotu? Všude zde byly stromy a teď jsou

pryč. A já je mám vysázet znovu. Ale je to moc těžká práce. Jak jí

mám zvládnout sama?"

   "Neboj se. Pomohu ti. Jen řekni jak a spolu to přeci zvládneme," 

mluvila vlídně a dívčina tvář se rázem rozjasnila. Zavedla ji za horizont 

a tam už byla celá řada mladých nezasazených stromků. Spolu se hned 

pustily do práce a osázely celý vrchol kopce. Mluvily spolu, jakoby se 

znaly už roky a byly staré kamarádky. Ale jak dlouho to trvalo? Hodiny? 

Dny? Nebo jen minuty? Slunce se nepohnulo za celou dobu ani o píď. 

   "Jak tady plyne čas?" zeptala se Ellie 

   "Na to ti odpovědět nemohu. To mi nepřísluší. Musíš vytrvat ve své

cestě. Něco však pro tebe mám." Při těch slovech zajela dívka rukou

do kapsy, pak ji vytáhla, zaťatou pěst rozevřela dlaní vzhůru a na ní

se bělal prášek. Dívka foukla a obsah dlaně se snášel k Ellie

   "To je tvá odměna," zaznělo z dívčiných úst a Ellie se znovu jako předtím 

během okamžiku vybavily další vzpomínky.

   "Vzpomínám si na školu a na přátele ... na mojí první lásku, první pusu,

co jsem dostala..,..., dostala jsem se na vysokou.... a dál už nic. Ale .....

v těch vzpomínkách jsem starší než jsem teď. To přeci nedává smysl."

   "Musíš pokračovat ve své cestě a dozvíš se více. Já už ti mohu jen

poděkovat. A popřát mnoho štěstí, Ellie," usmála se na ni dívka, otočila se 

a vydala se k nově vysazeným stromům.

   Ellie se vrátila ke svému průvodci Maxovi. Ten se zvedl a rovnou

vyrazil na cestu k dalšímu kopci.

   "Maxi..... ale ty jsi přeci zemřel..... vybavuje se mi to. Brečela jsem

pro tebe........ Maxi, já jsem zemřela?" při posledních slovech zůstala

stát a chtěla slyšet odpověď. 

   "Ellie, víš, že nemohu nic říct. Musíš jít dál a dozv....."

   "PŘESTAŇ S TÍM!!!!!!!!!!!" zaječela Ellie a přiměla tím Maxe se zastavit.

   "Ellie....... nejsi mrtvá, ale nechtěj po mě nic víc slyšet, prosím. I já 

musím plnit svůj úkol a nemohu o něm mluvit. Nenaléhej. Neřeknu

už víc. Buď můžeš jít se mnou nebo si tu stůj a čekej na odpovědi,které

ale nepřijdou. Jdu na další kopec a na jeho vrcholu počkám. Rozhodni

se sama." Na to se od ní otočil a pokračoval v cestě. Ellie ještě chvíli

stála na místě, ale pak se vydala za Maxem. Až na třetí vrchol neřekla

už jediné slovo.

 

 

   Výstup už byl mnohem náročnější a cesta příkřejší. Na vrcholu byly

všude plné regály s knihami a uprostřed nich seděl u stolu muž. 

Mohlo mu být kolem čtyřicítky. Byl zahloubaný v knihách, ale zvuk 

blížících se kroků ho přiměl zvednout hlavu. Díval se upřeně na Ellie. 

Pokynul jí a vybídl, aby přišla blíže.

   "Čekám už dlouho. Hodně jsem toho přečetl, než jsi dorazila."

   "Co mám udělat, abych od vás dostala své vzpomínky?" vyrazila 

ze sebe Ellie a muže tím trochu překvapila. Nedal se však rozhodit.

   "Vidím, že už chápeš, co je tvým úkolem. Inu dobrá, pokud spěcháš,

nebudu tě zdržovat. Ale musím tě varovat. Teď už si nebudeš jen hrát. 

Pokud úkol nesplníš, tvá cesta končí bez vzpomínek. Nebudeš moci

pokračovat v cestě, a to bude problém pro tebe i tvého průvodce..."

   Po jeho slovech nastalo ticho. Ellie se podívala na Maxe a ten jen

mlčky kývl hlavou. Její pohled se znovu vrátil k muži a odhodlaně kývla

na znamení souhlasu. 

   "Dobrá, jsi tedy připravena. Tvůj úkol je jednoduchý. Odpověz na moji

hádanku dřív než se přesype písek v těchto hodinách." Vytáhl z kapsy

malé přesýpací hodiny a položil je před Ellie na stůl.

   "Hádanka je jednoduchá. Poslouchej pozorně, řeknu ji jen jednou.....

... Na cestě do Atén potkal jsem muže, co měl sedm žen. Každá měla 

sedm vaků. V každém bylo sedm ptáků. Každý měl sedm ptáčat. 

Ptáčata, ptáci, vaky a ženy....... kolik jich šlo na Atény?" S posledním

slovem otočil hodiny a písek začal odpočítávat čas. 

   Ellie zoufale přemýšlela, počítala, násobila.... Pot se jí perlil na čele.

Polovina písku byla nenávratně pryč. 

   "Sedm krát sedm....... 49...... krát sedm ptáků...... 343......sedm ptáčat...

...." Ellie si počítala polohlasně a stále přitom sledovala čas. "2401.......to 

je určitě ono, " mluvila dále jen k sobě. Už to číslo chtěla vyslovit nahlas,

ale zarazila se. 

   Písek už byl skoro pryč.

   "Na cestě do Atén potkal jsem muže...." přeříkala si pro sebe začátek

hádanky.

   Už jen pár zrnek písku....

   ".........potkal jsem muže........."

   Poslední zrnko dopadlo.....

   "JEDEN!!!!!!! Jen jeden šel do Atén!" vykřikla Ellie právě ve chvíli, kdy čas

vypršel.

   Muž se jen pousmál, vzal hodiny do ruky a rozmačkal je. "Výborně, to 

je správná odpověď " a rozevřel ruku, kde měl jen písek. Zbytky hodin

zmizely. Písek lehce vyhodil do vzduchu. S každým zrnkem, co dopadlo

na Ellie, naskakovaly další a další vzpomínky. Už byla dospělá žena. 

Viděla manžela, děti, hezký dům, kde bydleli..... A její vzpomínky opět

skončily. 

   "Jsi už velmi blízko, jen ještě jedna zkouška. Hodně štěstí." Muž se 

znovu ponořil do četby a o návštěvníky se dále nestaral.

   Ellie se otočila na Maxe. "Jdeme, není na co čekat."

   A začali poslední výstup.

 

 

   "Ellie, počkej. Zastav se na chvíli," volal Max, když už byli jen kousek 

od čtvrtého vrcholu. Nejnáročnější výstup, ale Ellie se ani na chvíli 

nezastavila. Až teď.

   "Pojď, Maxi, už to chci mít za sebou."

   "Ellie, čeká tě úkol a taky rozhodnutí. Bude velmi těžké. Rozhodni se

ale jen podle sebe. Neber na nikoho ohled," mluvil pomalu, ale důrazně.

Ellie se chtěla na něco zeptat, ale věděla, že by jí více neřekl. Už teď 

možná prozradil víc než měl.

   "Dobře, Maxi, děkuji ti. Za všechno. Ale už pojďme," a vydali se 

na poslední kus cesty.

 

 

   Na vrcholu seděla stará žena v houpacím křesle. Vedle ní stál malý

stolek s krabicí a u něj prázdná židle. 

   "Vítej, děvče, posaď se ke mě," vyzvala žena Ellie a ta usedla na židli.

   "Jsi na konci své cesty. Velmi dobře, dívenko. Co si o své cestě myslíš?"

   "Měla jsem pocit, že jsem po smrti, ale nejspíš jde o něco jiného. 

Na každou mou otázku se nabaluje další. Už chci mít ve všem jasno.

Chci slyšet celou pravdu. Proč tu jsem a jaký je význam toho všeho."

   Stařena se usmála a spokojeně se houpala v křesle." Odpovím ti 

na vše, ale nejdřív tě čeká rozhodnutí." Přestala se houpat a otevřela 

malou krabici na stole. V ní byly dvě loutky. Stařec a mladík.

   "Řekni mi, Ellie, které z těchto loutek bys darovala život a kterou 

bys hodila do ohně?" 

   Ellie jen nechápavě hleděla na loutky.

   "Tohle je stařec," mluvila žena a zvedla přitom jednu z loutek. "Jeho

život se naplnil. Je velmi moudrý a zbývá už mu jen pár let života. 

Možná mu ale zbývají jen měsíce, dny, kdo ví? Jeho vědomosti by se 

však mohly ještě někomu hodit. Možná."

   Stařena zvedla druhou loutku. "Tohle je mladík, prosťáček, moc

vědomostí nepobral. Má však už mladou ženu a dítě. Jsou na něm

závislí a potřebují ho. Mladík ale není příliš prospěšný světu, kdežto

stařec může ještě pomoci svými znalostmi."

   Ellie jen poslouchala a vnímala každé stařenčino slovo.

   "Tak Ellie, kdo bude žít? A komu vezmeš život?"

   "Co to znamená, vždyť to jsou jen loutky. Jak mohou žít nebo umřít?"

   "Chci slyšet odpověď, Ellie, musíš si vybrat."

   "Dobře. Stařec sice může pomoci, ale může klidně zemřít dřív, než

ho někdo o pomoc požádá. Mladík není chytrý, ale má život před sebou.

Může se učit, stát se prospěšným, starat se o rodinu....... Mladík by měl

žít......" vydechla Ellie a po jejích slovech loutka starce vzplála a loutka

mladíka zmizela.

   "Co to má znamenat?" ptala se Ellie a snažila se vyčíst ze stařenčiny

tváře cokoliv, co by jí pomohlo najít další odpovědi .

   "Učinila jsi rozhodnutí, tvá cesta však nekončí. Než ti dám tvé vzpomínky,

odpovím ti na tvé otázky, které ti nikdo nemohl odpovědět." Opět se začala 

houpat v křesle. "Kdo jsi? To už víš Ellie Schmidtová. Kde jsi? Ve své fantazii.

.....No ano. Nejsi tady, jen sníš. .....Zemřela jsi? Ne, zatím ne.......Jak tu plyne

čas? Podle toho, jak chceš ty. Mohla jsi se točit na kolotoči třeba týden, ale 

byla by to jen vteřina. Sázely jste stromy, ale nechtěla jsi, ať uplyne moc času.

Dokonce i na hádanku jsi měla času dost, to jen ty jsi sledovala přesýpací

hodiny a sama se tím uváděla do stresu..... A jaké rozhodnutí tě na konci 

cesty čeká?....... To teď zjistíš," vstala z křesla a mávnutím ruky vrátila 

Ellie její zbylé vzpomínky. 

   Ellie prožila v momentě zbytek svého života. Bylo to krásné...... milující

manžel, co ji nikdy neopustil.......děti, které byly vždy s ní a prožily krásné 

dětství, aby vykročily do svých vlastních životů.....tolik nádherných vzpomínek

najednou....... Po tváři jí stékaly slzy........ Pak se objevil poslední obraz.

Ellie jako stařenka na nemocničním lůžku, kolem sedí její rodina a je 

více než jasné, že jí už moc času nezbývá .

   "Říká se, že před smrtí člověku proběhne celý život před očima. Ty sis

tu prošla vše. Od dětství až po dospělost a stáří. Ve skutečnosti jsi ještě

živá. Tvá rodina je u tebe a neopustí tě. Ty jsi už vše málem vzdala, když 

jsi upadla do bezvědomí. Kdybys neodpověděla správně na hádanku 

na třetím kopci, zemřela by jsi..... Ale tvá vůle žít byla veliká a ty jsi teď 

tady. "

   Stařenka se otočila směrem k Maxovi a pokynula mu, aby přišel k nim.

   "Ani Max tu není. Ve skutečnosti je ve stejné nemocnici jako ty, jen pár

desítek metrů od tebe. Leží v kómatu. ...... I u něj je jeho rodina. Rodiče 

a mladá žena čekající jejich první dítě. Je to ještě mladík......

   Ellie už začala chápat, jaké rozhodnutí ji čeká. 

   "O loutkách jsi rozhodla rychle. A co teď? ....... Kdo bude žít?" 

   Už se neubránila slzám. 

   "Vrátí se mladík ke svému životu?......K ženě?......K jejich dítěti?"

   Stařena mluvila a Ellie se jen propadala do svých šťastných vzpomínek.

Tohle je konec její cesty. Teď, když vše konečně pochopila se má všeho 

opět vzdát? To přeci není fér.......

   "Nebo se vrátí stará žena, aby ještě chvíli trávila čas se všemi blízkými?

I když to nebude na dlouho...." 

   Tohle nechtěla rozhodnout. Nechtěla to ztratit ani někomu ublížit.

   "Rozhodni se,Ellie......"

    Ale jak se má rozhodnout? 

   "Ellie nebo Max? Kdo to bude?"

    Ellie smutně hleděla na Maxe, který jen seděl a díval se na ni. Tohle

je to, na co jí připravoval před cílem jejich cesty. On to celou dobu věděl.

A teď jen čekal na rozhodnutí.

   "Tak už si vyber, Ellie," netrpělivě dorážela stařena.

   Ellie se svezla ze židle k zemi, plakala a chtělo se jí křičet. 

   "ELLIE NEBO MAX???!!!!" zakřičela stařena

   Ellie se z hrdla vydralo jen jediné slovo, které zakřičela z plných plic.

   "MAAAAAAAAAAAAXXXXXX!!!!!!!!!!!!"

 

   A vše zmizelo.

 

 

 

   Otevřela oči. Kolem ní seděla její rodina. Nemohla se pořádně nadechnout.

Začala se dusit. Jedno z jejích dětí rychle přivolalo doktora a sestry. Ti jí

nasadili dýchací masku a snažili se jí udržet na živu. Ale ona věděla, že už je

konec. Byla tu její rodina a každý z nich věděl, že přišel cas loučení.

   Pak jakoby svět utichl. Zadívala se na dveře, které zůstaly otevřené. V nich

se objevil mladý muž. Usmál se na ni a zašeptal Díky........ Pak zmizel 

v doprovodu mladé ženy, které se k němu tiskla. Pod tričkem jí bylo poznat 

bříško, ve kterém už začal nový život.

 

   Pak už bylo jen ticho a tma ......