Socha

Ticho. Všude se rozléhá nervydrásající ticho. Přes jedinou noc zmizelo veškeré ptactvo. Ta šťastnější zvěř zmizela nenávratně v lesích. Okolím se začíná nenápadně linout zápach pomalu rozkládajících se těl té méně šťastné zvířeny. Město, které dříve bylo významným obchodním centrem, utichlo. V dříve rušných ulicích zavládl hrobový klid. Na místním tržišti, kde se dříve překřikovaly tucty prodejců, si jenom vítr líně pohrává se starým, proutěným košem. Uprostřed bohatě zdobené vstupní haly hradu, kde místní šlechta konala nesčetných bálů, mlčky stojí socha rytíře opřeného o dlouhý meč. Studenými chodbami se ozývá zpěv meluzíny, připomínající umlčenou slávu a ruch. Veškeré obyvatelstvo prostě zmizelo.

---


Utichlými ulicemi se rozléhá k hradu stále se přibližující dusot kopyt. Rytíř, oděn v černé zbroji, projíždí městem na svém sinavém koni. Jakoby ho ani neudivovalo, že celé zeje mrtvolnou prázdnotou. Občas pouze něco, přes přilbici nesrozumitelně, zašeptá. Jeho kůň, slepě následující pokyny svého jezdce, s ledovým klidem oddechuje. Dvojice míří k hradu. U jeho hlavní brány rytíř sesedl, z brašny připevněné k sedlu koně vytáhl malou knihu v kožené vazbě. Bezeslov koně pohladil, jakoby se loučil a vyrazil k pevnosti. Kůň chvíli nehybně stál na místě jako omámen, než se otočil a zmizel v ulicích. Před vstupní halou se rytíř zastavil, otevřel knihu, kterou před chvílí vzal z brašny a začal z ní nahlas číst. Louče na zdi, po obou stranách vstupu, vzplály jasným, zeleným plamenem. Velká, železná vrata s temně rudým erbem místního rodu, na němž výhružně otevírá tlamu zelený had, se pomalu začla otevírat.

Rytíři se naskýtá pohled na nádherně zdobenou vstupní halu. Světlo pronikající přes mozaiku v oknech, hraje všemi barvami. Ze stropu, na kterém jsou vyobrazeny znaky všech zpřátelených rodů, visí obrovský, zlatý lustr snad se stovkou svící. V levém rohu haly stojí na dřevěném, vyvýšeném podiu klavichord, roh a flétna. V pravém jsou stoly s občerstvením, jako kdyby právě skončil bál. V zadní části haly, pod okny, stoupá do horního patra kamenné schodiště, jehož zábradlí místní sochaři vytesali tak, aby vypadalo jako had z erbu. Uprostřed haly stojí poměrně veliká socha válečníka, opírajícího se o obouruční meč upřeně zahleděného ke vstupu.

Jistým, rázným krokem, se rytíř vydal k soše. Ztichlou halou se rozprostírá železné řinčení, jak jde. Před sochou se rytíř zastavil, sahá jí po ramena. Sundává si přilbici, na jeho mrtvolně bílé tváři a pronikavém pohledu je znát odholdání. “Jsem Tivola! Kde je?!” zahřměl. Jeho chraplavý hlas probudil sochu. S duněním a praskáním pouze pokynula hlavou na pozdrav, otočila se a ukázala na schodiště.