Insolvence, odvaha nebo hazard?

I něco jako insolvence patří bohužel nesmazatelně do života lidí, ať už se jich to přímo týká, nebo jsou toho součástí jako rodina někoho, kdo jí prochází nebo kdo s ní žil. Upřímně? Nepřála bych to ani nejhoršímu nepříteli, neboť to byla za mě, konkrétně, katastrofa. Byla jsem vdaná a měla krásné tři malé děti. Všechno bylo zalité sluncem dokud, dnes už bývalý, manžel nepřišel o firmu, o kterou ho lstí připravil jeho kamarád a jednatel.

Svoji firmu založil dost dlouho před tím, než jsme se seznámili. Jelikož se mu zakázky jen kupily a sám nestíhal, přibral k sobě onoho kamaráda, který s ním šel podnikáním. Dařilo se jim, práce bylo dost a pak jsem mu přišla do života já se svým prckem z předchozího vztahu. Všechno šlapalo jak mělo, firma prosperovala a nežili jsme si špatně. Proto jsme se rozhodli mít spolu dítě. Nejdřív jedno a pak po roce a půl přišlo druhé. Vše bylo fajn, až do doby, kdy při kontrole výpisů z banky bylo jasné, že ze společného účtu mizí peníze. Sice po malých částkách a na několik účtů, ale odcházeli. Samozřejmě jsme nevěděli kam. Jsem člověk akční a většině věcí ráda přicházím na kloub a hledám jakékoliv logické řešení. Na můj popud uhodil ex na svého kamaráda jednatele. Místo jakékoliv kloudné informace byla hádka a pak už to šlo všechno jako na horské dráze. Stalo se že přišel úplně o všechno. Podíl ve firmě, materiál, lidi, auto, peníze. Dostávali jsme se pomalu ale jistě na dno.

Nejmladšímu byly dva roky a já musela jít místo mateřské do práce. Ne že by mi práce vadila, to vůbec ne, jen jsem měla představu o mateřské jinou. Chtěla jsem učit kluky jezdit na kole, v létě učit plavat, věnovat se jim. Bohužel, naše existence byla důležitější. Vím že to zní hloupě, ale tohle byl holý fakt. Já nosila domů peníze, starala se o rodinu a vychovávala naše děti. Ale vždyť přece chlap by měl být ten, kdo zajistí rodinu, ženu na mateřské a své děti. Jasný, že jsme už někde jinde než byli naši rodiče a prarodiče, ale vždy to má být o obou rodičích. Kdo zažil, pochopí, ať muž nebo žena. Ale i tak se to ještě dalo zvládnout. Děti mi dávaly veškerou sílu, kterou jsem potřebovala. Jenže co čert nechtěl, tatínek se nám snažil podnikat na vlastní pěst. Nechtěl si připustit, že by šel i byť jen do fabriky, aby zajistil svoji rodinu. Já mu říkala, že pokud nemá základní kapitál, že se do ničeho pouštět nemá, že přece musí mít nějakou rezervu. Hádejte co?? Podle něj jsem byla hloupá a tak jízda na horské dráze nabírala na rychlosti. Nemohlo to dopadnout jinak. Můj bývalý měl jednu špatnou vlastnost, rád dělal pro kamarády a známé a dobře se říká, že pro ty se dělá nejhůř. Proč?? Protože hřeší na to, že přece řemeslník a ještě kamarád nebo známý na peníze počká. Jenže nikomu nedochází, že i ten řemeslník musí z něčeho žít, zajistit živobytí pro sebe a své blízké. Na práci byl ohromně šikovný a to vážně byl. Každý ho chválil, že svoji práci odvádí dobře, kvalitně a rychle, ale k placení se zákazníci moc neměli.

Moje mateřská a výdělek z obchoďáku sice stačili, ale pouze na pokrytí základních potřeb. Na sponzorování podnikání nebyla kapacita, ale bohužel se to setkalo s odporem. Přece to není možné, musí to nějak jít. „Mamino dáš mi nějaké peníze, abych mohl koupit materiál na další zakázku? Jinak mi ve stavebninách nic nedají.“ A moje reakce? „A kdy ti zaplatí ten z minulého týdne?“ Místo odpovědi jen vyvolaná hádka a tak radši, pro klid rodiny, tahala jsem peníze jak losy z matesa. 
Jednoho dne ale peníze došly. Od zákazníků nebyly, vše co jsem vydělala už bylo pryč a ten drobet, co jsem si vyhádala od bývalého z melouchů nestačil. Zvedla jsem telefon a požádala svoji mámu, zda by mi do výplaty půjčila. Nechtělo se jí a ani jsem se jí nedivila, protože nám pomáhala finančně dost. Je jasné, že každému dojde trpělivost. Další na řadě byla jeho mami, která je úžasná, ale ani ona neměla. A nebo měla, ale byla na to stejně jako moje máma. Oprávněně.

Když už i tohle selhalo, zvedla jsem opět telefon a volala jsem kamarádovi. Ten ochotně a s nadšením dojel a už se sepisovala smlouva u nebankovní společnosti. Kdo s nimi měl kdy jakoukoliv zkušenost, tak si jistě domyslí, co následovalo. Půjčka stíhala půjčku, protože kamarád měl z každé samozřejmě provizi, takže všichni víme jak to funguje. On pomáhal mě i sám sobě, jen já z toho bohužel neměla mít v budoucnu žádný prospěch, na rozdíl od něj.

Pak nám přestala jít pračka a jelikož jsem měla práci už na smlouvu, šla jsem si ji vzít na splátky. Další stupeň rychlosti na pomyslné horské dráze. Takhle to šlo pořád dál a najednou byl konec. Už nebylo kde brát, už nebylo komu zavolat, protože nám už nikdo nic nepůjčil. Tohle všechno zadlužování se odehrálo za dva roky, kdy jsme do toho zabruslili něco přes půl milionu, každý svým podílem viny. Exekuce střídala exekuci, každodenní telefonáty a domlouvání nějakého řešení byly dost únavné. Východisko? INSOLVENCE

Jenže byly tady i dluhy z podnikání a tenkrát to bohužel ještě nebylo možné, abychom šli do společné insolvence. Následoval rozvod, který on nechtěl. Ale měl smůlu, kvůli existenci dětí to bylo nutné, i když se mu nechtělo. Vše proběhlo v klidu a insolvenci jsem měla schválenou zhruba do čtrnácti dnů. Myslela jsem si, že noční můra skončila, ale opak byl pravdou. Sice po mě už nikdo nešel a už mi nikdo nevolal, ale pro samoživitelku se třemi dětmi ve škole a školce bylo životní minimum kolem patnácti tisíc. Dneska už ani nevím, jak jsem s tím žila, jak jsem se přizpůsobila. Fakt je ten, že bez své mámy a bráchy, kteří mi po rozvodu dost finančně pomohli, bych byla asi v háji. Ale nebylo to pravidlem. Někdy jsme místo peněz dostali maso, kompoty, těstoviny a suroviny potřebné pro vaření a pečení. Víte jaký jsem měla pocit? Naprosté neschopnosti, ponížení, studu. Nikdy jsem jí to nepřiznala, styděla jsem se a bylo mi trapně, že se sama neumím postarat o své děti. Pak už i s bývalým jsme si navzájem pomáhali, protože rok po mě i on měl konečně schválenou insolvenci. Museli se samozřejmě papírově upravit i alimenty, aby se do toho vůbec vešel a měl ji schválenou. Pak už jen těch pět let přežít. Byl to očistec a já si každý den přála, aby už to konečně skončilo. Kolik bylo dní a nocí, kdy jsem brečela a nadávala si, pak jsem se zase litovala, pak jsem jen mlčela a měla naprosto prázdnou hlavu. Když už bylo po všem a pět let živoření bylo konečně pryč, přišla jsem o práci. Další facka, která mě čekala. Osud mne zkoušel, nebo si se mnou hrál?? Po tom všem ještě tohle?
Dva měsíce hledání přinesly své ovoce a já konečně nastoupila do nové práce, kterou jsem si našla sama. Nebýt totiž toho, tak děti by museli k bývalému a já na ubytovnu, protože jsem opět byla na dně a neměla jsem ani na zaplacení nájmu. Dnes už vím, že se všechno dá zvládnout a také se říká, že ženy dokážou všechno a asi ano.

Dnes žijeme s dětmi normální život a nějaká insolvence už nás netrápí. Dopadlo to dobře a ne že by jsme si žili na vysoké noze, jak se říká, ale žijeme a to je důležité. Bývalý manžel je úžasný otec, se kterým velmi dobře vycházíme a to je jedině dobře, protože jinak by to odnášeli hlavně naše děti. Každé ráno po probuzení si uvědomím, jaké mám štěstí, že máme střechu nad hlavou, jídlo, práci a že jsme zdraví. To ostatní je pomíjivé a nepodstatné. Vážím si svého života jak jen se dá.

Život se má přece žít a ne přežívat a je dobré ho brát takový, jaký je, s dobrým i zlým, protože život za to prostě stojí ;-)