Ministerstvo lásky - 2

     „Odkud že jste?“, zeptal se Lucie podezíravým hlasem malý obtloustlý muž. Byl to Filip Hebký, místopředseda strany JSME S VÁMI, která vládla v koalici se ŠŤASTNOU VOLBOU. Vítězná strana sice vyhrála volby drtivou většinou, ale pro změnu ústavy přeci jen podporu potřebovala. „Diskriminace politiků? To myslíte vážně?“, zkoumavě se díval na Lucii a přemýšlel. „No vlastně, máte pravdu. Říkala jste, že pracujete na Ministerstvu lásky, že. No pak to dává smysl.“ Široce se usmál. „Je to opravdu chvályhodná myšlenka. Cokoli budete potřebovat, budou vám moji lidé k dispozici. Pojďte, seznámím vás“, řekl na závěr.
      Vstoupili do malé kanceláře, kde seděl za stolem mladý muž. Vzhlédl od monitoru počítače, když vstoupili. „Tohle je můj asistent, magistr Veselý, bude se Vám věnovat“, řekl tlouštík směrem k Lucii a pokračoval směrem k mladému muži: „Slečna Krátká pracuje na Ministerstvu lásky a zabývá se otázkou diskriminace menšin. Ukázalo se, že politici jsou také menšinou. Když bude něco potřebovat, bude se obracet na vás“, řekl na závěr, krátce se usmál a zmizel. V místnosti zavládlo ticho. Lucie zůstala jako opařená. Zírala na mladého muže, který na ni zíral právě tak. To snad není možný. Tolik let jej neviděla, no úplně na něj zapomněla. Rozešli se způsobem, na který se jí nechtělo vzpomínat. „Vypadáš pořád stejně“, usmál se na ni po chvíli. Tak se nezlobí, ulevilo se jí. No vždyť je to tak dávno. Ale stejně, někdo si svá zranění nosí v srdci jako medailon. „Co je to za pitomost? Diskriminace politiků. Tohle se řeší na Ministerstvu lásky? A vůbec, Ministerstvo lásky, to je teda nápad“, zasmál se. „Zrušili Ministerstvo kultury a něčím se člověk živit musí“, ušklíbla se. „No to mi povídej, manželka chtěla k moři a za plat učitele to bylo tak na Máchovo jezero“, odpověděl. Tak je ženatý, řekla si Lucie v duchu a zaznamenala, že ji to mrzí. Nech toho, okřikla se pak. Všimla si, že si ji pozorně prohlíží. „Stejně ode mě nakonec utekla“, usmál se na ni. „Ty jsi taky sama, že jo?“, dodal. Přikývla. Vidí do mě jak do hodin. Tak jako tenkrát.

      V přednáškovém sále bylo ticho. Vepředu stál elegantní muž a pomalým krokem přecházel sem a tam. Mluvil. Zase jdu pozdě, řekla si Lucie, když hledala očima prázdné místo v poslední řadě. Měla v plánu o přestávce utéct. Sál byl skoro plný. Bylo to povinné školení, a tak byla účast vysoká. Lucie se posadila a zaměřila pozornost na muže na pódiu. „Jak jsem říkal, při komunikaci s ostatními zaměstnanci a zaměstnankyněmi, ale také jinými osobami, je naprosto nezbytná genderová neutralita. Je naprosto nevhodné používat výrazy mužského rodu, hovoříme-li o ženě, tedy žena je vždy „zaměstnankyně“, „učitelka“, „lékařka“, a tak dále. Zásadně se také vyhýbáme výrazu „člověk“ a užíváme místo něj výraz „osoba“. Není zcela ideální, ale bohužel jazyk zastarává za dobou. V Ústavu jazyka českého se intenzivně pracuje na nových slovech, která by měla být genderově neutrální. Zatím se pracovně testují výrazy středního rodu jako „člověko“, „zaměstnanco“, a další. Výhodou těchto výrazů bude nejen úspornost ve vyjadřování, ale také se zamezí diskriminaci všech ostatních pohlaví, jakož i těch, co se nemohou rozhodnout. Lucie zbystřila: diskriminace ostatních pohlaví, o tom se musí zmínit před šéfem, to by se mu mohlo líbit.

      „To je skvělé, že jste se na nás přišla podívat“, smál se na Lucii štíhlý muž ve středním věku. Měl na sobě svítivě žlutý cyklistický oblek s černými prvky. Nebo možná naopak. Vypadá jako vosa, řekla si Lucie s dobře skrývaným odporem. Všimla si, že černá helma je dost podobná vosí hlavičce. Lucie se rozhlédla kolem sebe. Za ní hlučel nespokojený dav cizinců a před ní byla barikáda z kol, která zatarasila vstup na Karlův most. Za hromadou kol se rýsovala nádherná silueta Karlova mostu. Davem cizinců se právě prodral tým České televize. Hm, prý Česká televize, ušklíbla se v duchu Lucie. Bylo veřejným tajemstvím, že ji před bankrotem zachránili čínští sponzoři. Prý, že nebudou zasahovat do programu, odfrkla si Lucie. Seriál Moudrý vládce běžel teď v televizi každý den. Reportér se prodral až k Lucii a k muži v dresu, který se opíral o své naleštěné kolo. Za chvíli se rozjela kamera a muž ve žlutočerném dresu spustil: „Praha patří všem, nejen chodcům, ale i cyklistům. Karlův most je dostatečně široký, aby tudy mohla jezdit kola. Magistrát naše požadavky opakovaně odmítl. Nezbývá nám, než upozornit na diskriminaci cyklistů tímto způsobem.“ Reportér cosi odpověděl, ale v hluku zuřícího davu turistů jej skoro nebylo slyšet. Lucie se nenápadně vytratila.

      Budova gymnázia se Lucii moc líbila. Možná to bylo proto, že tam sama strávila studentská léta. Teď do ní vstoupila poprvé po mnoha letech. Dnes zde byla pracovně. Jedním z úkolů Ministerstva lásky bylo dohlížet nad zaváděním úpravy učebních osnov s názvem Láska do škol. Škol je opravdu hodně a ministerstvo malé, a tak se na tomto úkolu podíleli všichni. Byla to její první mise. Byla opravdu zvědavá. Lucie vstoupila do třídy v doprovodu přísně vypadající profesorky. Zaznamenala napjatý výraz v jejím obličeji, když ji uváděla do třídy. Třída byla naplněná šumem studentských hlasů. Posadila se do poslední lavice. Studenti zmlkli a po očku si ji prohlíželi. Všimla si jejich úšklebků. Vlastně jim rozuměla. Ministerstvo lásky, to je něco. No ona si to nevymyslela. Pořád lepší, než Ministerstvo financí, říkala si. „Nejdřív si zopakujeme látku z minulé hodiny“, řekla profesorka. „Kdo mi řekne, co je láska?“ Chvíli bylo ticho a pak s polohlasem ozvalo zezadu: „Když se dva nebo tři mají rádi.“ Třída zahučela. „Nejsme na hodině biologie, Petře“, řekla suše profesorka. „Hovoříme o lásce jako o nejvyšší společenské hodnotě“, napověděla, když se nikdo nehlásil. „O jakou lásku se jedná?“, dodala pak a rozhlížela se pátravě po třídě. V první lavici se zvedla ruka. „Láska k demokratickým hodnotám“, řekl hubený chlapec tenkým hlasem. Profesorka se zářivě usmála. „Výborně, Tome. Jako vždy jsi připraven na hodinu.“ Ve třídě to zašumělo. „Debil“, ozvalo se odkudsi polohlasně. Třídou proběhl tlumený smích. „Kdo to byl?“, vyštěkla profesorka. Zavládlo hrobové ticho. „Takže, milánkové“, pokračovala po chvíli nepříjemným hlasem, „příští hodinu budu zkoušet látku z celého ročníku a upozorňuji vás, že občanská nauka je povinný maturitní předmět“. „A teď přejdeme k novému učivu. A pište si, protože učebnice je teprve v tisku, takže se budete učit jen ze svých poznámek. Dnešním tématem je láska k vlasti, Evropské unii a NATU.“ Profesorka spustila a mluvila a mluvila. Studenti psali a psali. Lucie byla najednou ráda, že už má školy za sebou.

      Lucii zazvonil na stole telefon. „Poslal jsem ti na mail připomínkové řízení. Spěchá to a je to důležité. Hned se na to podívej. Jedná se o změnu ústavy“ Lucie se zarazila. Takže už mají novelu ústavy hotovou, no to je fofr. „Jdu na to“, řekla pak. Novela měla jen dva body. Jedním bylo zakotvení práva na lásku jako základního lidského práva. To se Lucii líbilo. Ale nad druhým bodem vrtěla hlavou. Jednalo se o změnu hymny. Prý je zastaralá. Nikdo neví, co jsou to bory, krom toho již téměř žádné nejsou. A především, je nekorektní vůči lidem, kteří nemají střechu nad hlavou, a uprchlíkům jako by se přímo vysmívala. Nová hymna prý musí být o lásce, a také moderní. Proto se navrhuje píseň „Láska je láska“ od Lucie Bílé. Je prý nejen plná lásky, ale také genderově vyvážená, když se v ní zpívá „když choděj kluci s klukama a holky s holkama“. „Můžu k tomu mít připomínky?“, zeptala se Lucie šéfa, když zvedl telefon. „Zbláznila ses? Vždyť je to součástí vládního programu.“, odpověděl nervózně. Je tak naivní nebo si ze mě dělá legraci, řekl si v duchu, když zavěsil. Dělat ve státní správě je peklo, povzdychl si. Podřízení vůbec nejeví žádnou snahu. A ti nahoře vymýšlejí samé nesmyslné úkoly a člověk se musí tvářit, jak je to skvěle vymyšlené.

      Vypadalo to na krásný den. Slunce svítilo. Lucie předevčírem odevzdala šéfovi podrobnou zprávu o diskriminaci menšin a on jí včera řekl, že se mu líbí. Dnes by mohla být pohoda, řekla si, když pouštěla počítač. Zazvonil telefon. „Pojď ke mně“, řekl suše šéf. „Půjdeš před kárnou komisi“, řekl bez pozdravu. Lucie ztuhla. „Jsi obviněna z extrémismu. Řekla jsi před svědky: „Levice nebo pravice, všichni stojí za hovno.“ A další výroky, je jich tu hned několik.“ Lucie si na to vzpomněla. Trochu se s Martinem namazali a byli v takové bojovné náladě. Bylo to na jakémsi večírku a bylo tam dost lidí. Potřebovala bych na tu hubu zbrojní pas, řekla si pochmurně. Když se vrátila do své kanceláře, volala to hned Martinovi. „Jo. Na mě přišlo udání taky. Popravdě, mám už toho tady plné zuby. Rozhodl jsem se, že se vrátím k učitelské profesi. Možná bys měla taky jít jinam“, řekl pak. „No asi ano“, odpověděla. Má pravdu, řekla si, když zavěsila. Odjede ze státní správy a začne hledat něco jiného.

     Po delším pátrání si Lucie byla nucena přiznat, že ji nikde nechtějí. „Nikdo ti to přímo neřekne, ale o státní zaměstnance prostě není zájem“, řekl jí Martin. „No uznej sama, když někdo něco opravdu umí, půjde do státní správy?“ „Přeháníš“, mračila se na něj. „Je tam hodně pracovitých lidí. Ale je pravda, že pracovní tempo ve státní správě je celkem poklidné“, dodala pak s úsměvem. Přemýšlela pak, co s tím. Nakonec se rozhodla zkusit jiné ministerstvo. Možná by to někde mohlo být o něco lepší. A tak se přihlásila do výběrového řízení na Ministerstvo spolupráce. Martin se smál. „No to je z bláta do louže“, řekl pak. Lucie se bránila: „Já vím, to je bývalé Ministerstvo obrany, ministerstvo s největším počtem průšvihů, ale to už teď neplatí.“ Martin pokrčil rameny. „No je pravda, že za ten rok, co funguje, ještě nic nevylezlo na povrch.“ Lucie si popravdě nedělala iluze o žádném ministerstvu. Leccos už zažila nebo slyšela, ale jinou práci zatím nesehnala a Ministerstva lásky měla plné zuby.
Ministerstvo spolupráce ji zaujalo. Byly toho tehdy plné noviny, když se Evropská unie po tajném jednání s NATO dohodla na tom, že ministerstva obrany jsou zastaralá věc. Po poslední nejmenované válce, kterou prohráli úplně všichni, se ukázalo, že obrana je velmi nákladná a neefektivní věc. Jediné, co ve světě lidí platí, jsou peníze. A tak je lepší s nepřítelem obchodovat. Nepřítele lze zpravidla uplatit. Je to prostě obchod, dřív se tomu říkalo výpalné, ale to ještě nebyli tak zdatní obchodníci a manažeři jako dnes. Uplatit nepřítele rozhodně není jednoduchá věc, a proto jsou Ministerstvem spolupráce najímáni za nekřesťanské peníze špičkoví obchodní manažeři. To se tedy šušká, protože pracují v naprostém utajení. Stačí jich však prý jen několik, protože skutečných nepřátel moc není. Většinou se opravdu spolupracuje. Nebo tedy, přesněji řečeno, obchoduje. Nakupují se třeba americké vrtulníky a čínské drony. Prodává se zase něco jiného, čeho je zrovna hodně. České zbrojovky si taky potřebují vydělat. Stačí, když se za ně stát zaručí, a hned je o české zbraně zájem.

     Lucie tušila, že ji nevyberou. Zájemců bylo hodně a otázky byly prekérní. Jaká je hymna NATO a proč je spolupráce s Kyrgyzstánem výhodnější než s Uzbekistánem. Lucie nevěděla nic, a tak byla venku za pár minut. Dívala se cestou domů do mobilu, ale hymnu NATO nikde nenašla. Asi nikoho vybrat nechtěli, pokrčila rameny. Nebo spíš už měli předem vybráno. Lucie si uvědomila, že je jí to jedno. Martin měl pravdu, bylo by to z bláta do louže. „Vždyť umíš jazyky a máš humanitní vzdělání“, říkal jí už několikrát, „tak pojď učit k nám na školu.“ Lucii se nechtělo. Školy od dětství nesnášela. Připadaly jí jako zákopová válka. Když učitelka řekla „K lavici půjde“, ve třídě zavládlo hrobové ticho a všichni se snažili zasunout do lavic, aby nebyli vidět. Tedy kromě šprtů, kteří se jí protivili stejně jako škola. Kolikrát zažila ten pocit zneužití moci, ten výsměch v očích toho, kdo ví o něco víc a dává jí to sežrat. Martin jí to vyvracel. „Prosím tě, dnes je jiná doba. Ideální to není, však víš sama. Ale hodně záleží na škole. Myslíš, že já bych učil na takové škole?“, smál se na ni. Lucie o tom teď přemýšlela, když šla v zamyšlení po chodníku. Možná by to přeci jen mohla zkusit. Je vlastně hloupost něco zavrhovat kvůli svým dávným vzpomínkám. Zastavila se. Má dnes volný den, tak proč to odkládat. Zavolala Martinovi. Nebyl překvapen. „Myslel jsem si, že to tak dopadne. Už jsem o tobě ředitelce říkal“, řekl, když skončila. „Pojď rovnou sem“, dodal na závěr. Lucie strčila mobil do kabelky a vyrazila.