svědectví

Narodil jsem se ve spořádané pražské evangelické rodině. K životu patřilo každonedělní pravidelné chození na shromáždění, na stěně plaketa Jana Husa a důraz na lidskou slušnost. V kostele jsem v nedělce slyšel mnoho biblických příběhů. Jak jsem postupně dorůstal, měl jsem pocit, že už všechny znám. Příběhy o tom, jak šli Izraelci s Mojžíšem pouští jsem už slyšel tolikrát, že mi to vůbec nic neříkalo. Spíše mne formoval dětský turistický oddíl vedený bývalými skautskými vedoucími. Vyrostl ze mne dost nafoukaný a ostýchavý třináctiletý mladík, kterého moc hnětlo, že není úplně dokonalý. Do sboru jsem chodil pouze v zimě, protože nešlo jezdit na celou neděli ven do přírody. Křesťanství jsem bral jako určitý světový názor, ale bez praktického dopadu pro můj život.
V té době mne jeden přítel pozval na mládež do jiného sboru. Bylo pro mne něco nového potkat najednou tolik mladých křesťanů, začal jsem tam občas chodit. Co mě tam ale rozčilovalo, že někteří z nich měli k Bohu úplně jiný vztah než já. Pro mne to byla určitá filozofie. Oni měli k Bohu vztah opravdu jako k blízké osobě. Já jsem se modlil jen, když mne potkal opravdu velký průšvih, který jsem nedokázal sám vyřešit. Oni se modlili rádi a často. Prostě jen tak, těšilo je to! Já jsem znal biblické příběhy ze sboru, oni té bibli říkali Boží slovo a rádi to četli a citovali. Dokonce se tím snažili v praktických věcech řídit. Dokázali Bohu slepě důvěřovat - to mně tedy přišlo dost naivní. Dokonce mluvili často o svých hříších – to já bych neudělal za žádnou cenu.
Cítil jsem, že to berou vážně – no ale co potom vlastně já? Tak jsem se tvářil, že to vidím stejně, abych neprozradil, že jsem mimo. Utěšoval jsem se, že jsou příliš fanatičtí a naivní, protože ještě nejsou v církvi moc dlouho. Stalo se mi ale něco hrozného - všechny moje biblické znalosti se postupně začaly skládat dohromady jako skládačka a ocitl jsem se v pasti. Všechno to v bibli najednou dávalo smysl a hrálo proti mně. Nejsem v pořádku, pod maskou tichého ostýchavého slušňáka skrývám spoustu věcí, které jsou před Bohem ohavnosti. Narození ve věřící rodině ze mne křesťana neudělá, chození mezi křesťany také ne, ani to, že mne rodiče nechali jako miminko pokřtít. Živého Boha vlastně neznám a příliš znát ani nechci, protože z něj mám strach. Abych někomu přiznal, že jsem ve skutečnosti daleko od Boha a potřebuji, aby mně Bůh odpustil moje špatnosti a změnil mne – to mi přišlo jako ponížení tak strašné, že to pro mne bylo úplně nepřijatelné. Přes svoje křesťanské přesvědčení a vychování jsem také cítil v hloubi srdce silný odpor přijmout Boha jako někoho, koho budu poslouchat – bál jsem se, že by mi třeba vzal něco, co mám rád, nebo mne nutil do něčeho nepříjemného. Chtěl jsem jednat dobře, ale o sobě rozhodovat sám. Byl jsem si jistý, že radši půjdu do věčného zavržení, než abych tento krok k Bohu udělal. Věděl jsem, že moje volba může znamenat strávit věčnost v pekle daleko od Boha a jak moc riskuji. Bolelo to a záviděl jsem těm, co berou křesťanství doopravdy, ale udělat jsem to nedokázal. Tak jsem tam občas zašel a tvářil se, že jsem v pořádku.

Nevím moc, jak se ta změna vlastně stala. Poznával jsem postupně mezi těmi radikálními křesťany, jak je Bůh dobrý a laskavý. Také jsem čím dál více viděl, co je v mém navenek slušném životě špíny a moc mě to trápilo. Moje zuřivá a zoufalá obrana postupně slábla. Po několika měsících na jedné schůzce mládeže mluvil její vedoucí Honza jako obvykle o Boží lásce, milosti a o Pánu Ježíši, kterého Bůh poslal na svět, aby zemřel za každou naši špatnost. Toužil jsem už po odpuštění, Boží blízkosti a životě s Ježíšem Kristem tak moc, že jsem se vzdal. Byl jsem ochotný udělat skoro cokoli. Po delším přemáhání jsem se na konci nenápadně přitočil k Honzovi a poprosil, aby mi pomohl se dostat k Bohu.
Když jsme s Honzou klečeli v prázdném malém sálku sborové budovy a já ze sebe tichounce soukal svoje selhání a špatnosti, byla to jedna z nejhorších chvil v mém dosavadním životě. Oči jsem měl křečovitě zavřené, rudý obličej těsně u sešlapané podlahy, hlas se mi třásl hanbou a byl tak slabý, že mne Honza většinou ani neslyšel. Když už jsem chtěl několikrát přestat, Honza mne jemně povzbudil: „Pokračuj, Petře, vyznej to Bohu všechno, cítím, že tam ještě něco máš.“ Bylo mi jako bych stál před Bohem odkrytý a nahý. Poprvé bez masky. Přitom jsem věděl, že přesně toto mi celý život chybělo, moci někomu vyznat všechnu svou špínu a získat odpuštění a očištění. Jako když je člověk po týdnech trápení v zubařově křesle.
Ještě horší chvilka nastala zakrátko, kdy jsem na Honzovu výzvu sliboval Bohu, že ho budu poslouchat a vydával jsem Mu konkrétní oblasti svého života, kde ho nechám, aby mi vládnul. Odříkával jsem statečně skoro mechanicky všechny, které mne napadly, ale uvnitř jsem úpěl. Hrozně se mi nechtělo podřídit Bohu celý život do všech podrobností a začít se rozhodovat podle Něj. Občas zaznělo Honzovým pokojným laskavým hlasem – „Ještě to není všechno - stále si něco necháváš pro sebe.“ Tak jsem sklopil hlavu níž a s chvěním vybalil další oblasti, které bych nejraději vynechal. Jako by ve mně něco volalo „ne, tohle neslibuj, všechno ostatní, ale zrovna tohle, tohle nikdy!“ Strašně jsem se bál, co všechno by teď po mně mohl Bůh chtít. Představoval jsem si, jak by se mi všichni smáli, kdyby si Bůh přál, abych o něm ve škole mluvil. Nebo se třeba vzdal turistického oddílu, ježdění na hory, svých snů o dívce, která by mne milovala, budoucnosti biologa... Padala ve mně jedna obranná linie za druhou až do úplné kapitulace.
Po těch nepříjemných chvílích mne Bůh úplně zalil svojí láskou, odpuštěním a přijetím. Cítil jsem a věděl jsem, že už nemusím nic předstírat, ani se nějak snažit. Prostě mne přijímá a všechny moje i ty nejošklivější hříchy odpouští. Nestane se mi nic zlého. Bude mne chránit. Můžu se na něj spolehnout. Přece mne miluje, dokonale mne zná, jde mu o mne. Běžel jsem ztemnělými úzkými uličkami Starého Města domů, hlasitě zpíval Bohu chválu, mával rukama jako křídly a skoro mi přišlo že letím vzduchem. Pro těch pár pozdních chodců na mne byl dost zvláštní pohled.

Je to už dost dlouho, přes dvacet let. Od té doby se v některých oblastech můj život proměnil rychle, někde pomaleji. Málem jsem několikrát od Boha odpadl. Moje strachy se nenaplnily. Nic hrozného po mně Bůh nikdy nechtěl i když Jeho cesty jsou někdy těžké. Snad nejméně příjemné pro mne je, když občas chce, abych se někomu omluvil. Stále víc poznávám jak moc mne Bůh miluje, jak moc mu na mně záleží, že se na Něj, jeho lásku a ochranu mohu spolehnout. Je ten, který dává, ne ten, který bere. Vím, že jsem přijat za Božího syna a milován víc, než si umím představit. Před sebou mám věčnost s někým, kdo mne miluje a připravil pro mne něco lepšího, než si umím představit.