Úřad pro mezihvězdnou spolupráci

2.
     Tuc Túc se vracel z práce domů hluboce zamyšlený. Co jsou ti lidé vlastně zač? Zjistil, že o nich skoro nic neví. Možná jsou někteří docela zajímaví. Linda teda určitě. Musí to večer zavolat domů. Vzpomínal si, co se o nich učili ve škole. Říkali toho hodně, ale moc si toho nezapamatoval. Utkvělo mu v hlavě, že jsou nevypočitatelní a je třeba si na ně dát pozor. A že se dělí do několika ras, které se sice liší, ale můžou se mezi sebou množit. A také, že se dělí na spoustu národů, což na nich není sice vidět, ale pozná se to většinou podle řeči. A také spolu bojují. Někdy bojují jen jako a tomu říkají sport, a jindy doopravdy, a to se klidně i zabijí. Prý se ale nejedí. Alespoň tak, říkal si tehdy Tuc Tuc. Ale stejně, držel si od nich raději odstup. Ale Linda vůbec nebezpečně nevypadala. No snad na úřadě pracují jen prověření jedinci, kteří nemají bojové tendence, říkal si. Byla mu docela sympatická. Proč byl vlastně tak rozzlobený kvůli tomu stěhování? Sám najednou nevěděl.
      I Linda měla cestou domů o čem přemýšlet. Jaký zajímavý svět na tom Marsu je. A jak se vlastně liší Marťanky od Marťanů? Byli si všichni podobní, jeden jako druhý. Zelení jako jarní tráva a oči jako hmyz. A přitom byl každý jiný, ale ta odlišnost byla dána něčím jiným: jeden cupital, druhý dusal, třetí se klátil a čtvrtý jako by za chůze tančil. Podívala se do Wikipedie na heslo Marťan. Ženy jsou o malinko menší, jinak vypadají stejně. Tedy když jsou oblečení. Nahého Maťana Linda neviděla, ale najednou si vzpomněla, co říkala jedna kolegyně. Že prý byla jednou na koupališti a přišel tam Marťan v plavkách. Koukala na něj, a že prý tedy jejich vybavení bude asi pořádně veliký. Dotyčná má bohaté zkušenostmi s muži, tak to jistě mohla dobře posoudit. Linda se v této souvislosti zamyslela nad představou Tuc Túce v posteli a hned ji zahnala. Je to prostě jiný živočišný druh. Nebo spíš vesmírný. Přeci jen, jedna baktérie, to není zas až tak velké pojítko.

      Když přišla ráno do práce, Tuc Túc už seděl u počítače a cosi tam datloval. Dostal den před tím za úkol sepsat jakési hlášení. Pracoval na Odboru pro hladkou komunikaci. Linda pracovala na Odboru pro vyřizování nejasností. Tam se její talent pro jazyky dobře uplatnil. Je stejně zvláštní, že ho posadili ke mně, když jsem z jiného odboru, říkala si Linda. Brzy se to mělo vysvětlit. V kanceláři se zčista jasna objevil hologram sekretářky ředitele jejího odboru. Linda úplně nesnášela, když se kousek vedle ní vynořila její poloprůsvitná nepříjemná tvář. Věděla dobře, že to ta ženská dělá schválně. Občas takhle někoho nachytá, když v kanceláři usne nebo se věnuje různým činnostem nesouvisejícím s prací. A pak se jízlivě usmívá a poslouchá, jak dotyčný koktá výmluvy typu „špatně jsem se vyspal“ nebo „dnes nemám svůj den“. Tuc Túc na něco takového nebyl zjevně připravený, a tak ze sebe vyrazil jen jakési „Tút“, za což ho sekretářka obdařila pohrdlivým pohledem. Pak se otočila k Lindě: „Máte jít oba okamžitě k panu náměstkovi.“ A zmizela. „To je naše sekretářka“, řekla na vysvětlenou Linda a ušklíbla se.
     Tuc Túc na ni ale stále zíral. „Náměstek?“, řekl jen. Linda pokrčila rameny: „Nevím, co může náměstek chtít. Nebyla jsem u něj přes rok. Naposledy, když se na úřadě ztratilo okno.“ „Cože? Jak se může ztratit okno?“, divil se Tuc Túc a začal kývat hlavou ze strany na stranu. Linda nevěděla přesně, co to znamená, ale zdálo se jí, že je prostě vyvedený z rovnováhy. „No to jsme se právě snažili zjistit, ale marně“, pokrčila rameny. K náměstkovi chodila opravdu nerada. Byl to Lyřan. Používal ke komunikaci telepatii, jak je u nich obvyklé. Vlastně jim nic jiného nezbývá. Nemají totiž dobře vyvinuté hlasivky. Uklízečka říkala, že prý občas vydají nějaký zvuk a je to takové legrační kníkání. Linda telepatii prostě nesnášela. Vážně není příjemné, když vám někdo začne mluvit v hlavě. A taková telepatická porada, kdy vám v hlavě zní hlasy několika lidí a ještě se dohadují a sem tam vás úkolují, to se skoro nedá vydržet. „Taky Lyřany nemám rád“, řekl Tuc Túc. „Jsou studení. Ale měli bychom jít.“
     U výtahu byla dlouhá fronta. Svítil na něm nápis: „Vyčkejte, výtah se právě aktualizuje“. Už zase, pomyslela si Linda. Raději chodila pěšky, ale k náměstkovi to bylo devět pater a to se jí po schodech jít nechtělo. Za chvíli se dveře výtahu otevřely a spolkly první dávku cestujících. Za delší chvíli se Linda s Tuc Túcem konečně dostali dovnitř. „Seznamte se s mými novými funkcemi“, zahlásil medovým hlasem výtah, když se rozjel. Z několika otvorů vystříkla jemná aerosol citronové vůně. „Parfémovaná dezinfekce čistí vzduch od choroboplodných zárodků“, dodal výtah na vysvětlenou. „Parfémovaná dezinfekce je právě v prodeji v ultramarketu Globálbus“, řekl výtah tím nejsladším hlasem. „U nás je vesmír ještě v pořádku!“, zvolal pak nahlas, až sebou trhli. Aha, řekla si otráveně Linda, sponzor úřadu.
      Náměstek seděl za obrovským stolem. Říkalo se, že se Lyřané ostatních ras trochu štítí. Velký stůl držel návštěvníky pěkně daleko. „Posaďte se“, zaznělo jí v hlavě podivným tichým hlasem bez intonace. „Slyšeli jste o tom, co se děje na Citrionu?“, dodal po chvíli, kdy si je zkoumavě prohlížel. Linda si připadala jako na rentgenu. Tuc Túc rentgen neznal, na Marsu nic takového nepotřebovali. Ostatně lidskou medicínu vůbec nechápal. Představa, že by do něho někdo říznul, aby z něj něco vyndal, nebo nedej bože něco přidal, jej naplňovala děsem. Náměstkův pohled nevnímal. Zato cítil, jak se mu přehrabuje v hlavě. Vynakládal veškeré úsilí na to, aby ho zastavil.
       Náměstek se opravdu pokoušel pochopit, co se těm dvěma odehrává v hlavě. Cítil Tuc Túcův odpor. Věděl, že s Marťany jsou potíže. Vůbec nechápou, že má ty nejlepší úmysly. Však je Lyřan, vzor vší laskavosti. Ale tihle obyvatelé Sluneční soustavy jsou zbytečně nedůvěřiví. Tedy hlavně lidé, ale ti si naštěstí ani moc neuvědomují, že jejich mysl je pro něj otevřená kniha. Kdyby měl smysl pro humor, smál by se tomu, jak cosi říkají a něco úplně jiného vyzařuje jejich mysl. Jako by v každém z nich byli dva. Dlouho to pozoroval a dospěl k závěru, že si o sobě utvoří představu, jakými by chtěli být, a pak tomu uvěří. Na druhých to kryté já kritizují, ale to své si nepřiznají ani za nic. Někdy se jim cosi stane, a ani se pak uvidí v celé parádě. Pak se úplně změní. Divná věc, říkal si. Asi nějaký duševní vývoj, který ale potká jen někoho. Byl na to samozřejmě připraven, než přišel na Zem. V přípravném kursu jim říkali: v každém člověku je v jeho mysli druhý člověk, který je úplně jiný. A lidé to často ani nevědí. Tak se jim může stát, že se přou sami se sebou. Byl tehdy docela zvědavý na ty zdvojené lidi, ale když je poznal, jeho nadšení opadlo. Bolela ho z nich totiž hlava. A Lyřané mají opravdu velikou hlavu. A když je rozbolí, je to opravdu děsné.
    „Vy nevíte, co se stalo na Citrionu?“, zaznělo oběma v hlavě. Bylo to spíš konstatování než otázka. Lyřan si to zjistil sám. Ale vůbec se nemusel obtěžovat. Výraz jejich obličejů mluvil sám za sebe. Lindě se tedy zdálo, že se Tuc Túc tváří pořád stejně, ale jeho maminka by to poznala hned. A vůbec k tomu nepotřebovala telepatii. Byl to její nejmladší syn a vůbec se jí nelíbilo, že ho poslali na Zem. Vždyť je to skoro ještě dítě, říkala si nešťastně. Ještě se tam zkazí. O Zemi kolovali po Marsu dost hrozné zvěsti. Ani na ně nechtěla pomyslet. A ještě ke všemu, to slunce. Země je tak blízko Slunci. Dala mu sebou ten nejsilnější opalovací krém, jaký na Marsu prodávají. Ale jak ho zná, bude se zapomínat namazat. A také se jí na posledním videohovoru zdál nějaký hubený. No domov je domov. Už aby byl zpět.
    „Jako zaměstnanci našeho úřadu byste měli sledovat, co se ve vesmíru děje“, pokračoval Úla lala lú, jak se Lyřan jmenoval, což ale nikdo nevěděl, krom jeho nejbližších, protože u Lyřanů se jméno považuje za intimní věc, jako třeba ve Sluneční soustavě chodit nahý. Lyřané se oblékají jen mimo svůj hvězdný domov, protože ty posměšné myšlenky se prostě nedají vydržet. Pro pozemšťany byl prostě panem Ú. „Sledujete spacenet?“, zeptal se, i když odpověď věděl předem. Linda se sem tam dívala na pozemský internet i na vesmírný spacenet, ale jen na to, co ji zajímalo. A právě to mu také řekla. Tuc Túc neřekl nahlas nic, ale vyslal k náměstkovi velmi podobnou myšlenku. „Je třeba být informován“, konstatoval náměstek. Vůbec nechápal, proč tihle dva, a mnozí jiní, pracují na tomhle úřadě, když je práce pořádně nezajímá. Lyřané neznají slovo workoholik. Jsou takoví všichni. Mají to ve svém genetickém kódu, který se vůbec nepodobá tomu lidskému nebo marťanskému. Nikdo ostatně neví, jak vypadá genetický kód Lyřanů, protože ti se odmítají o takovýchto věcech bavit. Jednou došlo k mezihvězdnému politickému konfliktu, když jakýsi badatel dostal nápad pitvat Lyřana, který zemřel při srážce dvou vznášedel.