Úřad pro mezihvězdnou spolupráci

4.
    Byli ve velké kanceláři osvětlené ostrým světlem. Proti nim stála vysoká bytost vypadající jako kudlanka na zadních, lehce se klátila a vydávala jakési zvuky. Komunikátor mlčel. Linda se podívala zoufale na Tuc Túce, ale ten jen krčil rameny. „Tady nejste v Konfederaci,“ řekl kapitán lodi. „Tady vám to fungovat nebude.“ Oba se na něj podívali. „Prý nemáte víza“, pokračoval pro chvíli. „Ale my letíme na Citrion, tady jsme přeci jen kvůli nouzovému přistání. Můžete mu to prosím vysvětlit?“, řekla Linda naléhavě. Kapitán popotáhl sosáčkem. Linda si všimla, že je trochu nervózní. „Pokoušel jsem se mu to vysvětlit, ale on Citrion nezná a nezná ani Sluneční soustavu. Bytosti z Konfederace prý prostě musejí mít vstupní vízum. A taky potvrzení o očkování proti jakési chorobě, co se jim tady šíří.“ Linda věděla, že jsou sluneční soustavy, které v Konfederaci nejsou, ale to bylo tak vše. „Co s námi udělají?“, zeptala se stísněně. „Naloží vás na loď pro emigranty a předají vás Konfederaci“, odpověděl kapitán.

   Bradurnská loď se Lindě zdála přímo obrovská. Vlastně ani konec neviděla. Nevěděla, že to není loď, ale centrum pro uprchlíky. Jakési létající město vznášející se nad jednou z mnoha planet Bradurnského spolku zasvěcenců Pic Picových. Velký Pic Pic sestoupil před pěti sty léty bradurnského letopočtu v malém přistávacím modulu na Bradurn, aby zvěstoval slovo boží, když ho z několika jiných slunečních soustav vyhnali, protože tam už své proroky měli. Na Bradurnu ho přivítali s jásotem, protože jim ukázal, jak rozdělat věčný oheň a jak sestrojit perpetuum mobile. Kdyby tyhle jeho dovednosti postřehli v jiných slunečních soustavách, jistě by si ho tam nechali. Tyhle vynálezy zajistili Bradurnu blahobyt, který pak Braduřané šířili do okolních slunečních soustav, i když bez násilí se to bohužel neobešlo. Slovo boží je hluchým třeba vštípit všemi prostředky, říkal Otec Lébéb, první Pic Picův kněz, kterému Pic Pic stačil ony zázraky ukázat dřív, než zemřel, což bylo pár dní po přistání. Údajně nesnesl bradurnský vzduch. Jakékoli zmínky o noži v zádech jsou v Bradurnském spolku zasvěcenců přísně trestány jako kacířství.
     Loď neboli orbitální stanice byla plná bytostí. Člověk tam byl jenom jeden, nebo spíš žena, abychom byli přesní. Byl to zvláštní pocit, že váš nejbližší příbuzný je Marťan. Seděl vedle Lindy a mlčel. Přemýšlel o tom, jak je blbé, že nemá signál a nemůže zavolat mámě. Už aby byli v Konfederaci. Linda pozorovala ty tvory kolem sebe. Chodbou šel tvor připomínající psa a na vodítku vedl cosi dvounohého. Linda si nebyla jista tím, kdo koho vede. Divila se, kolik tvorů chtělo na Bradurn emigrovat. Nevěděla to, co oni. Že na Bradurnu je, díky věčnému ohni a perpetuu mobile, blahobyt. Nevěděla ale také něco, co nevěděli ani oni: že velká část obyvatel Bradurnského spolku zasvěcenců Pic Picových by ráda, vzdor blahobytu, emigrovala jinam. Protože četnost a délka modliteb, množství zákazů a příkazů, a především věčné špehování, jim ten blahobyt pěkně znechucovalo. Dostat se ze spolku bylo stejně obtížné, jako se dostat dovnitř. Ve skutečnosti se církev zasvěcenců, hlídající čistotu víry a dodržování všech pravidel, cizích emigrantů nijak zvlášť neobávala. Vrásky jí činili ti vlastní.
     Linda ani Tuc Túc neměli o tajemném a nepěkném světě Bradurnu ani tušení, a přesto cítili velkou úlevu, když konečně mohli nastoupit na loď Konfederace. Tuc Túc volal okamžitě mamince, zatímco loď uháněla mílovými světelnými skoky napříč galaxií. Linda zatím přemýšlela o tom, jak budou vše vysvětlovat na Citrionu. A potom náměstkovi, až se vrátí do úřadu. Kde vůbec jsou? Na lodi se s nimi nikdo nebavil. Prý je vezou na centrální galaktický imigrační úřad. Mají si připravit doklady o tom, že jsou občany Konfederace, jinak je prý vrátí na Bradurn. Co se asi stane s těmi, které nechtějí nikde? Linda o tom ani nechtěla přemýšlet.
     Let proběhl neuvěřitelně rychle. Tuc Túc tak akorát dotelefonoval, když zahájili přistávací manévr. Za chvíli se rozsvítila červená kontrolka upozorňující, aby si všichni nasadili na uši své překladače. „Připravte si své doklady, prosím, právě přistáváme. Vítáme vás na Centrálním imigračním úřadu Galaxie. Občané Konfederace se dostaví k přepážkám jedna až deset, ostatní cestující k dalším přepážkám.“
      Linda a Tuc Túc se postavili do fronty u přepážky číslo tři. Trojka je moje šťastné číslo, říkala si Linda. A zdálo se jí, že to funguje, protože reakce imigračních úřadníků jí opravdu mile překvapila. „Citrion? Jste to opravdu vy, kdo letíte na Citrion?“, řekla malá růžová bytost s jedním okem uprostřed čela, která stála za přepážkou číslo tři, když si vyslechla celou anabázi. Oni snad na nás čekají, řekla si nevěřícně Linda. „Tak v tom případě prosím chvilinku strpení, hned si vás vyzvednou“ dodala růžová bytost a hlas se jí chvěl nadšením. Linda se podívala nevěřícně na Tuc Túce. Ten jen pokrčil rameny. Tohle lidské gesto se mu moc líbilo. Alespoň trochu nahrazovalo telepatii, která mu mezi lidmi chyběla. Ale začínal mít pocit, že Linda se do toho už pomalu dostává. Během chvíle se u přepážky objevili další tří růžové bytosti a uctivě požádaly Lindu s Tuc Túcem, aby je následovali. Vedly je dlouhými chodbami k výtahu, který je vezl až do nejvyššího patra. Když se dveře výtahu otevřely, byl před nimi hebký svítivě modrý koberec, který vedl k jediným dveřím. „Ředitel úřadu vás očekává“, řekl jeden z tvorů a otevřel dveře. No nazdar, řekl si Tuc Túc, něco se od nás bude chtít, a nebude to žádná maličkost. Jeho intuice byla opět přesná. Linda se pouze zamyslela nad tím, zda je ředitel Lyřan nebo Arkturián. Spíš Lyřan, řekla si. Arkturiáni všechno raději jen z ústraní pozorují. A měla pravdu.
      „Posaďte se“, řekl jim v jejich hlavě Lyřan, který jako by z oka vypadl Úla lala lúovi neboli prostě náměstku Ú, jak ho znala Linda. Lyřané si jsou tak podobní, že si je všichni pletou. Poznávají se totiž mezi sebou podle vůně, kterou ale zachytí jen jejich jemné nosy. Řediteli É to bylo lhostejné. Ostatně tam, kde seděl, byl nezaměnitelný. A odcházel odsud až tak pozdě v noci, že si někteří mysleli, že tam spí. Lyřané ovšem nespí. Tedy spí vždy jen na jednu půlku mozku, podobně jako delfíni. Důvod Lyřané přísně tají. Raději tají i jejich způsob spaní. Snad se stydí za přízemní důvod tohoto jevu. Je za tím jakýsi pradávný noční predátor, který je s oblibou večeřel. Predátor je pochopitelně dávno vyhuben, ale podivný způsob spaní už Lyřanům zůstal. Tuc Túc věděl, že Lyřané jsou tajnůstkáři. Jejich tajnosti ho nijak nezajímaly. Ale proč se mu přehrabují v hlavě, když sami jsou nepřístupní. Ta jejich nadřazenost bylo to, co mu vadilo. Linda si všimla, jak jeho zelená kůže jaksi temní, když se baví s Lyřanem. Poprvé s náměstkem Ú, a teď s ředitelem É. Že by Marťané nesnášeli Lyřany? No a kdo by je vlastně měl rád. Ředitelé vesmíru. Brr.
      Ale pak si oba všimli rozdílu. Tenhle Lyřan se vůbec nechoval nadřazeně. To snad není možný, napadlo Lindu, on se chová přímo podlézavě. Okamžitě tu myšlenku zahnala. Lyřan si ničeho nevšiml. Byl naštěstí příliš zaujat vlastní řečí. Necítil se zrovna nejlépe. Byl zvyklý rozdávat pokyny. A teď jej plnil sám. „Je mi ctí vás uvítat“, pronesl tiše, jak je u Lyřanů zvykem. „Právě se pro vás připravuje loď na Cytrion.“ Četl v jejich hlavách otázky. Jak jim to správně říct. Asi co nejstručněji. Aby to pochopili. O jejich chápavosti si nedělal iluze. Šlo jen o to, aby udělali, co se od nich očekává. „Čeká vás velká mise. Bez nadsázky, existence našeho vesmíru visí na vlásku a je na vás, abyste ho zachránili.“ Chvíli se mlčky díval, jak na něj zírají, a pak pokračoval. „Nezbláznil jsem se. Jednak se tohle Lyřanům nestává, a pak, mám ke svému tvrzení racionální důvod. Takže, máte dvě otázky: proč je vesmír v ohrožení a proč jej máte zachraňovat právě vy. Jistě víte, že je na druhé planetě Citrionu hlavní vojenská základna Galaxie, a že se zde zkoušejí nové zbraně. Možná jste slyšeli o tom, že zde došlo k nehodě. A teď k té neveřejné podstatě věci: při pokusech s antihmotou druhá planeta Citrionu zmizela a vznikla zde díra do vesmíru. Nejdřív se zdálo, že se jedná o obyčejnou černou díru, ale bohužel nikoli. Přístroje prokázali drsnou realitu: začala se tudy nezadržitelně ztrácet temná hmota. Podívejte se sami.“ V té chvíli se na zdi rozzářila noční obloha posetá hvězdami. A vedle ní druhá. Obrazy nepotřebovaly komentář. Ten druhý byl nepatrně, ale zřetelně světlejší. „Nevíme, co to udělá s vesmírem. A navíc s největší pravděpodobností bude po temné hmotě následovat světlá.“