Poslední den

     Pomalou chůzí došla k parku u řeky. Zadívala se na most. Elegantně se klenul přes řeku. Sedla si na lavičku u vody. Na hladině se pohupovaly labutě a přímo k ní plulo hejno kachen, v naději na kousek rohlíku. Nevěnovala jim pozornost. Dívala se jen na most. Ano, támhle je to místo, kde skočí. Voda je tam hluboká. Počká, až bude večer, vypije dvě láhve toho nejlepšího vína a skočí. Nebála se. Její babička se jako dítě topila a říkala o tom, že to bylo příjemné, když ztratila vědomí. Zato to probuzení prý příjemné nebylo, ale tuhle fázi už ona neměla v plánu.
    Bylo teprve dopoledne. Zvedla se a vyrazila do města. Naposledy projde místa, která měla ráda. A taky věděla, kterým místům se vyhne. Těm, která jí připomínala šťastná léta jejího manželství. Tehdy se jí nijak zvlášť šťastná nezdála, to až optikou osamění. Šťastná? Jen iluze. Vždyť ji léta podváděl. Nechával ji v iluzi. Proč? Dříve si říkala, proč mi to dělá. Později to pochopila, a to pro ni byla další rána. Chtěl ji opustit už dávno, ale bylo mu jí líto. Věděl, že nikoho jiného na světě nemá. A když na to přišla, zakřičela na něj v prvním návalu hněvu: „Buď ona, nebo já.“ Později jí došlo, jak nesmírně mu to usnadnila. No mělo to tak být. Nelitovala ničeho. Jen život pro ni ztratil smysl. Sebral se a odešel, v ten samý den. Nechal jí vše, vzal si jen své věci. Dům byl ostatně její. Párkrát mu to v hádce připomněla. Možná se tam ani necítil doma. Ne, nebude si nic vyčítat. Mlč už, říkala vnitřnímu hlasu, který dával vzpomínkám hořkost.
    Zešeřilo se. Kdesi na západě byl obzor ještě světlý, ale jinde už byla skoro tma. Sedla si na lavičku a vytáhla láhev. Nalila si víno do kelímku, z láhve se jí pít nechtělo, tak hluboko ještě neklesla. A už to ani nestihne, pomyslela si s úšklebkem. Pomalými doušky se napila. Bylo opravdu výborné. Měla sebou dvě láhve. Přemýšlela, zda si nevzít lahve tři, ale úplně se opít nechtěla. Pak by se jí to nemuselo povést. Byl vlahý večer. Město zářilo a světla se odrážela na hladině vody. Pomalými doušky si vychutnávala víno. Z tašky vytáhla sendvič a zakousla se do něj. Poslední večeře páně, napadlo ji. Ona ovšem, z křesťanského pohledu vzato, zhřeší, když se zabije. Sebevrahy dřív pohřbívali za zdí hřbitova, vzpomněla si. Co je vlastně na sebevraždě tak špatného, napadlo ji. Je to můj život, tak si s ním můžu dělat, co chci. Život je dar, zaznělo jí v hlavě. Tenhle druhý hlas nesnášela. Poučoval, radil, kritizoval. Ke všemu měl komentář. Dřív se ho snažila umlčet, a pak ho už jen mlčky snášela. Teď se v ní ale vzedmula vlna hněvu. „Ty buď zticha. Ty máš na tom lví podíl.“ Neřekl nic. Měla vítězný pocit. Snad mu konečně došlo, k čemu ty jeho kecy vedly. Její druhé já. Má utrum. Utopí se s ní.
    Dopila druhou láhev a zvedla se. Cítila se příjemně opilá, tak trochu lehčí, jako by byla nad věcí. Přesně tak to chtěla. Pevným krokem vyrazila k mostu. Město zářilo tisíci světel. Okna, lampy, projíždějící auta, malé zářící body v temnotě. Na mostě nikdo nebyl. Byla to lávka pro pěší. V noci tu chodil málokdo. A bylo už po půlnoci. Došla doprostřed mostu a zadívala se do řeky. Na chvilku se jí sevřelo srdce. Tělo se bojí. Spustily se reflexy. Počítala s tím. Zůstala stát nakloněná nad hladinu řeky a jen tiše dýchala. Musí se zklidnit. Vypnout mysl, nabrat sil a skočit.

    Namáhavě se vlekl ulicemi, ale nezastavoval. Řeka se blížila. Konečně se vynořil ze sítě ulic a uviděl ji. Řeku vinoucí se městem. Měl ji vždy rád a dnes se na ni přímo těšil. Už jen pár minut a bude po všem. V dáli uviděl lávku. V noci tam chodí málo lidí. Proč ho to nenapadlo rovnou. Provaz, taková hloupost. Na chvíli se zastavil a zadíval se na ni. Vytáhl láhev, kterou si cestou kopil v jedné zapadlé večerce. Připadal si náhle střízlivý a to se mu vůbec nelíbilo. Ještě se naposledy trochu napít. Na kocovinu už nedojde. Sedl si na lavičku a pozoroval řeku. Nebe bylo poseté hvězdami, ale řeka je neodrážela. Svítila odrazy pouličních světel. Začínalo být trochu chladno. Dvakrát si pořádně loknul a pocit chladu zmizel. Dlouho nehnutě seděl, a pak se namáhavě zvedl. Cítil se jako ve snu. Pomalu došel k lávce. Na lávce však kdosi byl. Zatracený anděl, ulevil si. Bude muset počkat, až ten člověk odejde. Stoupl si do stínu lampy a čekal.

    Dlouze se dívala na hladinu a nehýbala se, až náhle pocítila impuls. Teď. Opatrně se vysoukala na zábradlí. Nedalo se na něm dobře stát. Sedla si tedy na něj a začala zhluboka dýchat. Byla plně ponořená do sebe. Nevšimla se, že se k ní blíží muž.

    Netrpělivě čekal, kdy ta postava odejde, když náhle s hrůzou zaznamenal, že se souká na zábradlí. Sebevrah! Ne, je to žena. A chystá se skočit. Bez přemýšlení k ní vyrazil. A chytil ji právě včas. Strhl ji na most. Nebránila se. Jen na něj zůstala zírat. Svalila se na chodník a schoulila se do klubíčka. Tiše začala naříkat. Sedl si vedle ní na zem a němě na ni zíral. Co jsem to provedl. Chtěla se zabít, co je mi po tom. „Promiňte“, řekl. Podívala se na něj, ale neřekla nic. Cítil se náhle hrozně. Měl jsem ji nechat být. Je to přeci její rozhodnutí. Tak jako jeho. Ale nemohl nezasáhnout. Do smrti by si to vyčítal. Do smrti? To by nebylo příliš dlouho. Jak, nebylo, snad není? Na chvíli zapomněl, proč je zde. Je to její věcí, zda se zabije, vždyť to pořád může uskutečnit. On je zde proto, aby skočil, ať se děje cokoli. Musí hned, nebo by mohl začít váhat, a to nechtěl. Namáhavě se začal drápat na zábradlí. Už tam skoro byl, když jej strhla čísi ruka na zem. Byla to ona. Chtěl se rozzuřit, ale hned si vzpomněl, že jen udělala to, co před chvílí on. Možná se taky nemohla dívat na to, jak se před ní někdo zabije. Zatracený život. Lehl si hlavou na chodník a rozbrečel se.
    Dívala se na ležícího muže. Slyšela tichý pláč, který mu křečovitě škubal celým tělem. Najednou jí to došlo. Sešli se tu. Dva sebevrazi. Stejný čas a stejné místo. To snad není možné. Humor osudu. Chtělo se jí najednou smát. Takový ten šílený smích, kdy je situace natolik absurdní, že nezbývá nic jiného. A tak se smála. Neslyšně, dovnitř. Zaklonila hlavu a zadívala se na hvězdy. Zdálo se jí, že se smějí také. Pak se podívala na muže na zemi. Tak ona se sem přišla zabít a místo toho zachránila člověka. Zachránila? Jen mu dala novou šanci. Žít nebo zabít se. Prostě se rozhodnout. A co ona? Byl to zvláštní pocit: je mi to jedno. Už dávno věřila na sílu náhod. Ale už dávno jí nepřinášely nic pěkného. A co teď? Nejspíš to samé, co jemu: další šanci se rozhodnout. Co s ní provede? Byla už, tam na zábradlí, na pokraji smrti, než jí ten muž stáhnul na zem. Pocítila tam nad vodou obrovský klid. Vše bylo najednou malicherné. Nechtěla ten pocit pustit. Má vylézt nahoru a skočit? Najednou se jí nechtělo. Ta náhoda, to přeci nebyla náhoda. To osud chtěl, aby ještě neodešla. Vždyť můžu kdykoli, tak proč teď. Není to slabost?, ozval se pochybovačný hlas. Zadívala se znovu na řeku. Ale teď se mi nechce, tak proč se zabít jen proto, že jsem to před chvílí chtěla. A já to dokážu. Až budu chtít, a bude tomu nakloněn osud, tak to klidně udělám.
    Muž cosi zamumlal. Snažila se vnímat, co říká. Je to možné?, podivila se. Právě zaslechla, jak říká: „Zasraný anděl“. Ucítil její pohled v zádech a otočil se. Mlčky se dívali vzájemně do očí. Měl chuť ji poslat někam, a zároveň cítil, že by jí měl být vděčný. Vždyť mu zachránila život. Nebo se spíš pokusila, protože on o svůj život rozhodně nestojí. Musí skočit, jen co ona odejde. Už se chystal jí poslat pryč, když promluvila ona: „Jaký anděl?“ Ta otázka ho zaskočila. Aha, mluvil jsem nahlas, došlo mu. Co jí má říct? Neměl náladu si něco vymýšlet. Navíc k ní pocítil najednou jakousi náklonnost. Musí na tom být stejně špatně jako já, došlo mu, když se chtěla zabít. Řekl jí stručně, jak to bylo. Chvíli přemýšlela. „Vy se chcete pořád zabít, že. Ale nemůže se vám to přece povést. Jen se můžete zmrzačit, jak vás ten anděl varoval.“ Možná má pravdu, řekl si hořce. „Co se mi motá do života? Kolik lidí se v klidu zabije. A zrovna mě si vybere nějaký anděl. Čert ho vem.“ Žena se usmála: „Zajímavá představa. Čert odnáší anděla. To by myslím nešlo.“
    Zůstal na ni zírat. Co je tohle za ženskou? Nebyla tam náhodou ona? Podezíravě si ji prohlížel. Mohla to být ona. Byla mu dost podobná. Opravdu, vypadala trochu jako anděl. Ale proč by skákal anděl z mostu? Měl chuť se té představě zasmát, ale najednou si nebyl ničím jistý. Chvíli nehybně mlčeli. Najednou se pohnula. Sedla si, a pak si lehla na zem. „To je dnes krásné nebe“, řekla tiše. Jestli to není anděl, tak je to blázen, pomyslel si. „Proč jste se chtěla zabít?“, řekl nečekaně. Sám byl překvapen, že to řekl. Přišlo to samo. „Samota“, řekla prostě. „Někde jsem slyšela, že u primitivních kmenů je vyhnání tím nejtěžším trestem. Člověk nedokáže žít sám.“ Podíval se na ni. To si dělá legraci? Samota? Co on by dal za chvíli samoty, bez té jeho stíhačky. „Vidíte, a já se zabil právě z opačného důvodu.“ „Ale vy ještě žijete“, zasmála se. „Aha, přeřekl jsem se.“ „Ale nic není náhodné, ani přeřeknutí“, oponovala mu. „Nerozumím“, řekl nerudně. „Možná jste zabil své minulé já, svou minulost.“ „Jo vy myslíte, že jako Fénix vstanu z popela? Tak na tyhle kecy seru“, zavrčel.