Sledují mě

     Stmívá se. Do krajiny přichází pomalu noc. Kus cesty za vsí stojí v kouzelném údolí osamělý starý dům. Ve dne překrásné místo. V noci samota. V domě se svítí. Okolní stromy pohlcují světlo. Úzká silnice se vine z vesnice údolím a končí u tohoto domu. Před domem stojí dva vozy. Maličký červený a velký černý. Bez auta je sem cesta dlouhá. Daň za soukromí. Majitelé domu milují svůj klid. Tedy hlavně pán domu. Civilizace je pro něj peklo. Ale vyhnout se jí nelze. Peníze jsou potřeba. Brzy ráno odjíždí ve svém velkém voze do práce a pozdě odpoledne se vrací. Jeho žena vstává, až když on zmizí. Ten pravý klid pro ni nastane až pak. A s jeho návratem zase zmizí.
     Jsou po večeři a sedí v obývacím pokoji. Na obrazovce televize běží jakýsi film. Ale pořádně se nedívají ani jeden. Ve vzduchu je jakési zvláštní napětí. Je opravdu nějaký divný. Co s ním je? Žena přemýšlí. Dává si dohromady zážitky z posledních dní. „Viděla jsi to světlo?“, řekl před několika dny, když se dlouze díval oknem do noční tmy. Šla se také podívat, ale nic neviděla. „Jak to, že nic nevidíš!“, rozkřikl se tehdy na ni. „Dívej se pořádně!“, poručil jí. Musela pak stát snad půl hodiny u okna. „Tak co?“, řekl pak s nadějí v hlase. „Možná“, řekla tehdy opatrně. Dlouho se na ni pak díval a nakonec mávnul rukou. A včera zase. Raději mu to rovnou odkývala. „Mám pocit, že nás někdo sleduje“, řekl pak nervózně. „Prosím tě, kdo by nás sledoval“, pokusila se o smích. „Tobě to připadá legrační?“, řekl tak zvláštně tichým hlasem, že hned zmlkla. Nemohla v noci spát. Co bude dál, říkala si. Co když se zbláznil? Co bude dělat?

     Podívala se na něj. Jeho pohled těkal od televize k oknu, tak jako poslední dobou každý den. Mlčela. Věděla, že se s ním nemůže přít. Nepřela se s ním nikdy. Musela si přiznat, že se ho bojí. Bála se ho hned od začátku? To jistě ne. Byla dlouho sama, když jej potkala. Nebyla to žádná velká láska. Byl tichý a vážný. Měla pocit, že ji má rád. Dával jí pocit ochrany a jistoty. Dávno tomu. „Chováš se jako otec“, vytkla mu před několika lety. Následovala prudká a vyčerpávající hádka. A pak ticho. Ta hádka jí stačila. Nemá to cenu. Nezmění ho. Stáhla se do sebe. A nastal klid. Měl být pak podle jejích představ spokojený, bylo přece po jeho. Ale nebyl. Pořád bylo něco špatně. A pak se přestěhovali sem. V co doufala? Že tady bude konečně spokojený? Že zde bude spokojená ona? Nevěděla. Prostě se podřídila.
     Vstal a šel opět k oknu. Teď to přijde, řekla si, když se dlouho nehýbal. „Sledují nás. Vím to.“ Mlčela. Otočil se a šel k ní. „Jdou po mě“, díval se na ni takovým zvláštním pohledem, který byl tak hluboký, až se jí zatajil dech. Hluboký nebo ztracený. Je nepříčetný, znělo jí v hlavě. Dlouho to nevydržela a sklopila hlavu. Bude muset něco udělat. Nejlépe hned zítra. Ale co? Počká, až odjede pracovat na zahradu, a někam zavolá. Jedno kam. Někdo jí pomoct musí. Najednou promluvil. „Co si o tom myslíš?“, zeptal se jí. „Kdo tě sleduje?“, řekla místo odpovědi. „Oni“, řekl muž a sedl si. „Uvařím čaj“, řekla konejšivě a odešla do kuchyně.
     Díval se za ní, jak jde do kuchyně. Je pořád pěkná, řekl si. Ale svéhlavá, hrozně svéhlavá. A nevyzpytatelná. Poslední dny si všiml, že se změnila. Něco skrývá. Najednou mu to došlo. Jeho tušení bylo správné. Je na jejich straně. Viděl přece jasně ty světla. A ona dělala, že je nevidí? Chce ho oklamat. Ukonejšit. Možná je chce pustit do domu. Nebo že by mu sama ublížila? Na to nemá. Ale co když jen čeká, až usne. Úzkostí stěží dýchal. Možná by měl ujet autem. Ale kam? A oni ho dostihnou všude. Chtějí ho zabít. Ale bez boje se nedá. Musí to dobře promyslet.

     Seděl a díval se do šálku čaje, který mu před chvílí přinesla. Nechce mě otrávit? Ne, to by mi neudělala. Nic by mi neudělala. Jen poslouchá příkazy. Proč se k nim dala? Nejspíš se jich bojí. Vlastně ji docela chápal. Také se jich bojí. Napil se čaje, ale zarazil se. Co když mě chce uspat? Pak by je pustila dovnitř. Ne, nemá čím. Prášky na spaní doma nemají. Trochu se uklidnil a pomalu popíjel čaj. V domě bylo úplné ticho. Pořídil si dům na klidném místě. A přece se to stalo. Proč sledují zrovna jeho? Co vlastně chtějí? Co jim udělal? Taková nespravedlnost. Ale je to vlastně jedno, proč. S nimi není žádná řeč, to ví. Povzdychl si.

     Podala mu šálek čaje a sedla si do svého křesla. Napila se a podívala se na něj. Všimla si, jak sedí nehnutě ve svém křesle. Proč tak zírá do toho hrnku? Už aby bylo zítra. Snad nebude nic provádět. Podívala se na hodiny. Nejraději by si šla už lehnout, ale bylo ještě málo hodin. Nechtěla vzbuzovat jeho pozornost. O další debatu dnes nestála. Vzhlédla k oknu. Zdálo se jí, že se zvedá vítr. Asi se mění počasí, řekla si. To se s blížícím podzimem stává. Ucítila závan větru. Možná jsem špatně dovřela dveře, když jsem přišla. Půjdu se tam podívat. Zvedla se.
    „Kam jdeš?“, ozval se za ní jeho hlas. „Asi jsem špatně zavřela dveře“, řekla přes rameno, a pokrčovala v chůzi. Udělala ještě dva kroky, a dál se nedostala. Prudce vyskočil z křesla a srazil ji k zemi. Instinktivně se chytla za hlavu. Ztuhla hrůzou a schoulila se do klubíčka. Zavřela oči. Dřív, než začal křičet, jí to celé došlo. „Sedni si a ani se nehni“, zařval na ni. Poslušně se posadila a sklonila hlavu. Nemohla se na něj už ani podívat.
     Sedl si na své místo a přerývaně oddychoval. Co má dělat? Chtěla je vpustit! Ale možná už nechala otevřeno a chtěla je přivolat. Měl by to jít zkontrolovat, ale bál se. Nakonec vstal a začal obcházet okna. Nic neviděl. Snad tu ještě nejsou. Rychle proběhl předsíní ke dveřím. Byly zavřené, ale zamčené nebyly. Zamkl je a klíč si dal do kapsy. Tak teď bude snad klid.
     Šel zpět do obývacího pokoje. Seděla v podivné pozici a dívala se do země. Snad se nebude ještě litovat? Mrcha proradná. Měl by to z ní vymáčknout. Šel přímo k ní a chytil ji za bradu. Chytla ho za ruku. Vytrhl se a silou jí otočil obličej tak, aby mu viděla do očí. „Hni se a zabiju tě, ty mrcho zrádná“, zavrčel. „A teď ze sebe vysyp, proč jsi to udělala.“ Co mu má říct? Nemůže mu odporovat a přiznat se není k čemu. Najednou jí pustil a prudce do ní strčil. „Věděl jsem to, že se nepřiznáš. Vždycky jsi byla srab. Trochu tě zmáčkli, a ani si nevzdorovala. A bála ses mi to přiznat. Vždycky ses bála přiznat. Pořád musím opravovat, co kde najdu rozbité. Né, madam to nebyla. Kdo asi. Znám ty tvoje řeči, je to staré, rozbilo se to samo. Nic se nerozbije samo. A dívej se mi do očí, když se s tebou bavím.“
     Pustil ji a začal přecházet sem a tam. „Jdi udělat večeři“, řekl po chvíli. Zvedla se a šla. Měl bych jít za ní, napadlo ho. Mohla by vzít do ruky nůž. Škoda, že nemá revolver, povzdychl si. Měl by ji lépe pod kontrolou. Sedl si ke kuchyňskému stolu. Podívala se na něj od kuchyňské linky letmým pohledem, ale neřekla nic.
    Už z ní nic nedostanu. Jedině, že bych ji pořádně zmlátil. Možná bych měl. Počkám, až udělá večeři. Díval se, jak krájí chleba. Tenhle nůž normálně nepoužívá. Proč si vzala tenhle veliký? Nevydržel to. „Polož ten nůž!“, zakřičel. Prudce jej upustila, až zadrnčel. Skočil po noži. Sesunula se k zemi a začala kvílet. Aha, už lituje, co provedla. Jen ať lituje, svině jedna zlá. Strčil do ní nohou. „Vstaň a vem si jiný!“, poručil.