Sledují mě

    Seděli u stolu a jedli. Sousta jí rostla v ústech. Měla pocit, že je nedokáže polknout. Ale jíst musí. Musí se najíst. Kdo ví, co bude. Zdá se, že ji zabít nechce. Co tedy chce? To se nedá vůbec odhadnout. Co může dělat? Zbije ji, když udělá krok vedle, o tom nepochybovala. Jediná možnost něco udělat bude, až usne. Vzít náhradní klíče a utéct. Temný podzimní les jí najednou přišel jako útulné místo. Kde nechala mobil? Nemohla si vzpomenout. Zatracená paměť. Nevadí, bez mobilu se objede. Okolní les i cesty zná, tak snad cestu najde. Po cestě do vesnice určitě nepoběží, tam by ji mohl najít. Poběží lesem, to věděla. A raději na druhou stranu, než je jejich vesnice. Představa, že na ni číhá u posledního domu vesnice, ji děsila.

    Určitě budou někomu chybět, došlo jí, když myla nádobí. Ano, určitě je budou hledat. Je pátek, v pondělí je asi někdo začne shánět. Jen přežít víkend. Mají dost jídla? Měli jet zítra na nákup, ale hlady neumřou. Třeba se do rána uklidní. Tomu nevěř, řekl jí vnitřní hlas. Slyšela, jak přechází za jejími zády a s něčím štrachá. Bála se otočit. Cítila, že nejdůležitější je zachovat klid. Domyla nádobí a pomalu se otočila. Chtěla jít do obývacího pokoje, ale zadržel ji. „Jdi do svého pokoje“, poručil jí. Chce mě tam zamknout, aby mě měl pod kontrolou, napadlo ji. A právě to se stalo. Beze slova ji zamkl a odešel. Ještě ji nechal dojít si na záchod a vyčistit si zuby. Ocitla se ve svém prostoru. Trochu se jí ulevilo. Ale dokáže vůbec spát? Proběhla jí hlavou myšlenka na útěk oknem, ale zahnala ji. Bylo to příliš vysoko.
   Ulehla do postele. Cítila její měkkost a příjemné teplo. Ten pocit zvláštně kontrastoval s pocitem hrůzy v duši. Zamotala se do své deky a ještě se přikryla další, jako by se chtěla oddělit od té hrozivé situace, jako by ji měla její postel ochránit. Vzpomněla si na zážitek z dětství. Rodiče se hádali v sousední místnosti. Pak se ozvala rána a máma začala naříkat. Vlezla si tehdy do postele, úplně do kouta a čekala, až to přejde. Byl to podobný pocit. Úplně tu vzpomínku vytěsnila, a teď se jí s plnou naléhavostí připomněla. Cítila, jak se chvěje. Začala tlumeně vzlykat. Jak to tehdy dopadlo? Nemohla si vzpomenout. Otec krátce na to od nich odešel a nikdy ho už neviděla.
    Místnost se naplnila slabým světlem. Že by měsíc? Ale to světlo se pohybovalo. Bylo to světlo baterky. Někdo svítil do okna. Jak je to možné v takové výšce? Podívala se do okna. Uviděla obličej svého muže přilepený na sklo zvenčí. Svítil si dovnitř baterkou a rozhlížel se. Vykřikla. Otevřela oči. Bože můj, ještě mě děsí ve snu. Posadila se. Dostala žízeň, ale pití si zapomněla vzít sebou. A chtělo se jí čůrat. Co teď? Přece ho nebude přivolávat. Byla ještě úplná tma. Zkoušela usnout, ale tlak v břiše jí to nedovolil. Rozsvítila lampičku. Přece se nevyčůrá na zem. Chlap by se vyčůral z okna. Ach jo, všechno mají snadnější, povzdychla si. Chtělo by to nějakou nádobu. Na okně byla kytka s květináčem. Byl pod ní tácek. Ne, to je příliš malé. Už to mám, pod stolem je odpadkový koš. Ulevilo se jí. Vysypala odpadky na zem. Vyčůrala se a obloukem vylila moč z okna ven. S úlevou ulehla a okamžitě usnula.
    Když se probudila, už byl dávno den. Všude bylo ticho. Pocítila hlad. V pokoji nebylo k jídlu vůbec nic. Zůstala tiše ležet a snažila se zaslechnout nějaké zvuky. Ležela nekonečně dlouho a nedělo se vůbec nic. Šla k oknu a otevřela jej. Venku bylo také ticho. Jen ptáci zpívali a šuměl les. Oblékla se a oblečená si lehla na postel. Co teď? Přemýšlela o všech možných variantách, co se mohlo stát. A co může dělat. Den se začínal chýlit k večeru a pořád bylo stejné ticho. Cítila hroznou žízeň a měla obrovský hlad. Nakonec to nevydržela a zabušila na dveře. Znovu a pořádně. Zavolala ho jménem. Nedělo se nic. Co teď? Věděla. Ne, to ne, je to příliš vysoko, bránil se vnitřní hlas. Otevřela okno a podívala se dolů. Pořádná výška, říkala si. A dole betonový chodník. Bude se muset odrazit, aby spadla až za něj, do keře. A na všechny čtyři, jako kočka.
    Dívala se dolů a váhala. Neměla by počkat na záchranu? Kdy ale může dorazit? V pondělí ráno v práci zjistí, že nedorazili. Budou je shánět na mobilu, ale nikdo ho nebude brát. Tak asi pak zavolají policii. Kdy to bude? Oba začínali v pondělí později. V nejlepším případě sem policie dorazí v pondělí odpoledne. A to už bude mrtvá hlady. Už teď měla pocit, že to hlady nevydrží, a byla teprve sobota odpoledne. Dlouho přecházela po pokoji a naslouchala zvukům okolí. Co se s ním stalo? Na parkoviště neviděla. Možná ujel. Možná ho ranilo. Nebo sedí v obýváku a dívá se z okna. Dům byl starý a dobře tlumil zvuky. Ale její bušení by musel slyšet. Možná ho slyšel, napadlo ji. Jen ji nechce pustit. Možné je úplně vše. Na tuhle stranu domu není z obýváku vidět. A je zde i zadní branka a je odemčená. Když skočí dobře, cesta ven je volná. Tady už nemohla dál být. Za chvíli jí dojdou síly a bude se hlady svíjet na zemi. Stoupla si na parapet a skočila.
    Náraz na zem byl prudší a bolestivější, než čekala. Bolestí se jí zatmělo před očima. Vykřikla a omdlela. Když se probudila, bylo všude kolem tma. A přesto věděla přesně, kde je. Sklep. Našel ji a strčil ji do sklepa. Byla najednou ráda, že omdlela. Alespoň ho neviděla. Pohnula se. Celé tělo ji bolelo. Kde je zde světlo? Aha, už vím. Dovlekla se ke dveřím a vkleče rozsvítila. Rozhlédla se, co je zde k jídlu. Hlad byl akutní. Brambory, cibule, jablka a zavařeniny všeho druhu. A minerálky. Chvíli zápolila s víčkem lahve, než ji dokázala třesoucíma rukama otevřít. Lačně se napila. K jídlu bude mít jenom jablka. Zakousla se do prvního. Jako by to bylo nejlepší jídlo, které kdy jedla. Žvýkala a přemýšlela. Mohla by odsud utéct? V této místnosti okno nebylo, ale v sousední ano. Bylo ale malé a vysoko. Možná kdyby dala na sebe bedýnky od brambor. Několik. Ne, to okno je příliš malé. Bude to tu muset vydržet, než ji najdou.