Střízlíkovo velmi všední odpoledne- 1. část

                                    

                        Střízlíkovo velmi všední odpoledne

 

Maminka za ním sice ještě cosi volala, ale Jindra po vzoru hlavního hrdiny z úvodu jeho oblíbené Foglarovky „Pod junáckou vlajkou“ Mirka, schválně dělal, že neslyší a bral po dvou schody dolů.

 Na rozdíl od knížky v tom ale nebyla snaha vyhnout se nějakému úkolu, jen si chtěl ten první den ve zbrusu novém kroji co nejvíc užít; byl na něj tak hrdý!

Na prsou tmavě zeleného jersey, tedy trička s límečkem, které mu celé včetně rukávů musela babička zkrátit, (byl na svůj věk tak malý; proto asi ta jeho přezdívka, která se na něj v oddíle rychle nalepila a kterou z duše nesnášel, ačkoli by to nikdy nikomu nepřiznal) se vedle zářivě žlutého šátku, sepnutého turbánkem spleteným z čtverhranné kožené šňůrky (tajemství jeho výroby mu zůstávalo prozatím skryto a o to víc po něm toužil), vyjímal novotou zářící elipsovitý slibový odznak v podobě hlavy vlka a na levém rameni pod domovenkou a číslem oddílu několik odborek. Manšestrové kraťasy byly dík jeho hubeným nohám, za které se tolik styděl, nejslabším článkem a Jindra by proto jen uvítal chladnější počasí a dlouhé kalhoty. Co ale s tím, když se právě letošní podzim tak povedl?

A, ostatně, i kdyby ne! Skauti a vlčata přece na nějaký ten větříček, nebo deštíček hned tak nedají!

Takže, uvědomil si zahanbeně, nezbývá nic jiného, než natáhnout zelené podkolenky co nejvýš ke kolenům a doufat, že mu ty jeho špejle nějak zakryjí, nebo že si jich nikdo nevšimne.

Udělal venku jen pár kroků, když na sobě zachytil první pohled kolemjdoucího. Pokusil se nenápadně zjistit, je-li obdivný, posměšný, nebo snad nějaký jiný. Chodec ho však vzápětí minul ani se neohlédl.

„Pamatuj si, že jakmile oblékneš kroj, bereš s ním na sebe zároveň i něco jako závazek. A podle toho, jak se v něm budeš chovat, nebudou lidé posuzovat jen tebe, ale všechny skauty. Tak se tím řiď; řeči o dobrých skutcích a vzorném chování nejsou jen prázdné fráze!“ tátova slova, kterými ho počastoval, když se nadšeně přišel v kroji ukázat, mu dosud hučela v uších.

Takže ani obdiv, ale ani posměch, uvědomil si a nevěděl, jestli ho to má uklidnit, nebo mrzet. Snad od každého trochu, uzavřel své úvahy s uspokojením.

A pak, náhle, zahlédl přes ulici tu novou spolužačku. Hluboké černé oči, dva ohromné culíky stejné barvy, ve tvářích veselé dolíčky. Bělostné podkolenky ztrácející se v červených páskovaných střevících, červenočerná kostkovaná sukně s kšandami, halenka barvy kvetoucího lnu, ohromná nákupní taška. Pomalu se loudala od samoobsluhy směrem k domovu; bydlela, jak si už stačil za těch pár dní od začátku školního roku všimnout, jen pár kroků od něj. Stejná ulice, okna téměř proti těm jejich. Chvíli musel přemýšlet, jak se vlastně jmenuje-Hedvi…, ne Han…ale houby-Helena! No jasně, Helena to je; kdo si je má všechny za tu chvíli pamatovat! Je nás ve třídě pětatřicet! Tahle ho navíc zatím ničím nezaujala. Normální holka, no. Jen ty její culíky, ty culíky by teda za zatahání stály!

Mysli, prosím tě, zahnal vzápětí pošetilý nápad. Je to holka, nese těžký nákup a ty jsi skaut! Tak jí s tou taškou pomoz a máš s dobrým skutkem vystaráno. Aspoň pro dnešek.

No, krotil se vzápětí v duchu, skaut ještě ne, jen vlče, ale snad se i toho jednou dočkám! Ačkoli nevím kdy, povzdychl si malomyslně, vždyť do deseti let mi zbývá ještě rok a půl! Strašná představa!

Ale to už si to ty jeho hubené nohy v khaki podkolenkách samy namířily přes ulici vstříc té Han…Heleně.

Strašná potupa, brblal v duchu, mluvit s holkou jen tak na ulici. Kdyby ho při tom někdo viděl, rozhlédl se opatrně, mohl by si pak třeba myslet, že ji miluju, nebo tak něco. Nikoho známého v okolí nezaznamenal. Aspoň že tak!

„Ahoj Heleno!“

Překvapeně vzhlédla a pak, když si ho několikrát, nejdřív nevěřícně, pak ohromeně, a nakonec pobaveně prohlédla od hlavy až k patě, postavila tašku na zem, oběma rukama si přikryla půl obličeje a jen třesoucí se ramena a přivřené oči stále ještě těkající po jeho postavě (hlavně ty moje nohy, kdyby si pořád tak neprohlížela) prozrazovaly, že obdiv bude asi to poslední, co se jí teď honí v hlavě.

„Ahoj,“ dokázala nakonec ze sebe dostat, „co to máš, prosím tě, na sobě? Málem bych tě nepoznala!“

Je zvláštní, uvědomil si Jindra zahanbeně, jak člověk cítící, že rudne, s tím nedokáže nic udělat. Spíš naopak, jakmile si to uvědomí, zrudne ještě víc. Zatracená holka, že já za ní vůbec lez!

„To je skautský kroj, jestli nevíš,“ pokusil se o co nejdůstojnější tón. Příliš se mu to ale nedařilo, což si uvědomoval rovněž.

„Skautskej, jo? Já myslela, že skauti mají šátky hnědý. A to tričko…“ pokračovala nemilosrdně dál, „… taky nějaký divný, ne?“

„Ale no tak jo! Jsem teda eště vlče, když na tom trváš. Ale nemysli si, už to nebude tak dlouho trvat a stanu se skautem. A to tričko, jak ty říkáš,“ pokračoval rychle, když si všiml, jak se dívka nadechuje; snad opět k nějaké narážce, „to je totiž jersey! Originální oblečení právě pro vlčata!“ dokončil důrazně větu.

„Hm, a tos mi jako přišel říct, přes celou ulici, jo?“ loupla po něm zvesela očima, „tak to je teda fakt moc zajímavý, no!“ dodala takovým tónem, že by si Jindra snad raději ukousl jazyk, než by jí prozradil pravý důvod jejich setkání. Dřív ale, než stačil nějak trefně odpovědět, Helena, ta protivná Helena (teda jestli budou všechny holky v téhle nové třídě takové, tak potěš koště), která ho tak ponížila, sáhla po tašce na zemi a: „Tak ahoj, vlče! Ať ti to utíká,“ vyrazila dál směrem k domovu.

Hleděl za ní se smíšenými pocity. Částečně se mu ulevilo; bavit se jen tak s holkou venku z toho kouká akorát tak ostuda – znovu se opatrně rozhlédl – ale kdyby ho někdo známý viděl, že jí nese tašku…hrůza domyslet!

Na druhé straně mu to bylo tak trochu líto. Jednak přišel o příležitost na vykonání dobrého skutku a za druhé…za druhé…ta holka ho začínala něčím, sám nedokázal říct čím, přece jen trochu zajímat. Ovšem, jak si hned uvědomil, zájem to byl pouze jednostranný; Helena odcházela, aniž by se aspoň jednou, byť jen náznakem, ohlédla. Snad je to tak dobře, uzavřel nakonec Jindra své úvahy, bůhví, jestli by se mu znovu nezačala pošklebovat. No jo, určitě jo, vždyť je to jen holka! Otočil se a vykročil dál směrem k tramvajové zastávce. Oddílový sraz k vycházce starou Prahou určil vedoucí na pátou odpolední a na Náměstí Republiky to byl pořádný kus cesty.

 

Tak tohle bude jistě lepší příležitost, pomyslel si zvesela, když před sebou zaznamenal starší, ohnutou paní, potýkající se s téměř stejným problémem, jako před chvílí jeho povedená spolužačka; nákupní taška té babičky byla snad ještě těžší.

Rychle si upravil záhyby na kroji, narovnal šátek a pak několika rychlými kroky stařenku došel.

„Dobrý den, paní,“ pozdravil zdvořile, a přestože na něj oslovená otočila podmračenou tvář, pokračoval stejným tónem: „Nechcete pomoct s tím nákupem?“

Zpočátku ta paní zareagovala stejně jako Helena; položila tašku na zem. Tím však veškerá podobnost končila, ačkoli konečný výsledek byl posléze stejný.

„A ty jsi kdo?“ založila si ruce v bok. „Co to máš na sobě? To teď nosí pionýři?“ nepřestávala ho zasypávat otázkami, jejichž tón se mu, stejně jako pohled, kterým ho provrtávala, ani trochu nelíbil. A k tomu ještě tohle – pionýři – jak si může vůbec někdo splést skauty (nebo vlčata) s pionýry! Taková potupa!

„Ale já…“ koktal překvapeně; kvůli té reakci i přirovnání, „já přece nejsem pionýr! Jsem skaut a…“

„Tak skaut, jo? Mně bylo hned divný to oblečení! Jak to, že vás ještě nezakázali? Dubček už je půl roku pryč a voni vás ještě nezakázali? To se podívejme! To budu muset přednést na uličním výboru!“

Jindra se nechápavě rozhlédl; kolemjdoucí upoutáni stupňující se intenzitou hlasu té podivné staré dámy se začínali zastavovat. Chtěl přece té paní jen pomoct! Co s tím má společného nějaký pan Dubček? Nejvyšší čas vypařit se pomyslel si, a přestože stále nechápal, čím si vlastně takovou reakci zasloužil, vyrazil kvapnými kroky pryč.

Ještě několik desítek metrů ho pronásledoval pronikavý hlas rozčilující se stařenky, která si teď přihlížejícím stěžovala, že s tou kontrarevolucí bude ještě spousta práce.

„No viděli jste to?“ vykřikovala dál na celou ulici, „za chvíli by tady člověka okradli za bílého dne!“