Zpráva z nebe

    Bojíte se smrti? Kdy by se alespoň trochu nebál, že. Já se bál taky. Buddhisté, ti se na to připravují celý život, těm se to umírá. Ale našinec jde do toho úplně nepřipravený. A nejhorší je, že vám nikdo neřekne, nebojte, není to tak strašný. Protože když umřete, už si se živými jen tak nepopovídáte. Je opravdu těžké najít nějakého člověka, který bude ochotný vám dělat médium. Mně se to podařilo, jak sami vidíte, nebo spíš čtete. Slíbil jsem za to dotyčné osobě, že se tady v nebi podívám po její babičce a řeknu jí, že ji shání. Chtěla se s ní chuděrka spojit a narazila na mě. Nebo já na ni? Ale to už je jedno. Takže jsme se domluvili, že zaznamená pro vás vzkaz z nebe a já jí zase přivedu její babičku. Nechci dávat plané sliby, a tak jsem nejdřív vyrazil hledat onu babičku.
    Možná si říkáte, někoho hledat v nebi, to není jen tak. Je tu plno. Víte, kolik lidí umřelo? Dělám si legraci. Všichni tu nejsou. Teď si říkáte, jasně, jsou v pekle. Ale kdepak, žádné peklo není. Úplně stačí očistec. To vám řeknu, dávejte si pozor, co děláte, protože v očistci si to užijete znovu. A ne jen tak, ale zvenčí. Dívat se na to, jak fackujete svoje dítě pro úplnou pitomost, navíc u toho cítíte ty rány na tváři, to je dost nepříjemné. Nebo ten stud, když se vidíte, jak cosi důležitě přednášíte svým podřízeným, a oni u toho dřímají nebo se tiše smějí. A mám ještě horší zážitky, o kterých se mi nechce teď vyprávět, snad k tomu najdu později odvahu. Inu, nebyl jsem svatý. Ale kdo je. Popravdě, ještě jsem tu nikoho takového nepotkal. Tedy ne, že by tu nebyli svatí. To je opravdu zajímavé, s těmi svatými. Ale o tom možná později. Je toho tolik, co bych vám chtěl vzkázat. Ale jak dlouho bude mít médium trpělivost mi naslouchat? A jak dlouho ji budete mít vy? Pamatuji si dobře ten stálý spěch na Zemi.
    Už zase odbíhám. Kde jsem to přestal? U očistce. Hrozná věc. A můj očistec, to byla legrace proti jiným. To už poznáte, když vidíte roztřesenou duši, jak přichází z očistce. Říkáte si, nějaký vrah nebo násilník. A někteří o tom i vyprávějí. Znáte to, když máte hrozný zážitek, máte potřebu to sdílet s druhými. Ale když je to opravdu strašné, ani mluvit o tom nemůžete. Jsou tu tací. Říkáme jim Mlčící. O některých všichni slyšeli, jako třeba o Stalinovi nebo Hitlerovi. Ale oni, ti Mlčící, se také vracejí na Zem. Vracejí se odčinit, co natropili. Ono se to odčinit nedá, to říkám špatně. Možná byste řekli, že si to jdou odpykat, ale on to není trest. Jen důsledek vlastních činů. Později vám k tomu něco povím, abyste to pochopili. K tomu, čemu Indové říkají karma. Je opravdu zajímavé sledovat, jak to funguje. Škoda, že to tam dole zase všechno zapomenu. Ale je to vlastně dobře. Nová hra, nová startovní čára.
    Psal jsem, že tu všichni nejsou. Asi tušíte, kam se duše ztrácejí. No přece k vám, dolů na zem. Ale nejdou hned. Nějaký čas si zde pobudou. Tedy čas zde žádný není. Vlastně tu není nic z toho, co živý člověk zná. Těžko vyprávět o něčem, co si nelze představit. Rád bych vám to popsal, ale nevím jak. Zkuste slepému člověku vyprávět o barvách. Co tedy mohu říct? Je to tu prostě krásné. Ale na druhou stranu, nic se tu nic neděje. A tak jste nejdřív rádi, že máte pokoj od bolesti a všeho toho pozemského utrpení, ale po čase už začnete uvažovat, že se vrátíte do hry. Zapomenete na to, co vám vadilo, jako když žena zapomene na porodní bolesti, když zatouží po dalším dítěti. Ale stále vás zde něco drží. Hádejte co? No přece ti dole, co si na vás vzpomínají. Ne každý, kdo si na vás jen tak vzpomene, ale ti, co vás ještě potřebují. Jste tu pro ně. Jste spojeni skrze srdce. A tak jsem věděl, že její babička tu někde bude.
    Možná si říkáte, jak jsem ji asi tak hledal. Nebylo to nic těžkého. Tam dole na Zemi bych se musel vyptávat a zjišťovat různé informace. Tady se prostě naladím a je to. Babička se našla hned. Divila se, že si ji vnučka nepřivolala už dávno. Cítila prý, že ji vnučka potřebuje, a tak jí dokonce vstoupila do snu. Ale vnučka si ji nepřivolala. Prostě to neuměla. Víte, to je ten problém moderního člověka: neumí mluvit s mrtvými. A my můžeme s živými mluvit, jen když si nás přivolají. Teď si asi myslíte, že je to pěkná hloupost. Na své mrtvé přece myslíte. Ano, ale nevěříte tomu, že by vám mohli něco říct. A tak vás ani nenapadne naslouchat tomu, co by vám mohli říct. A to je škoda, protože jejich moudrost a láska tu je pro vás. Jsme tu pro vás, ale jako bychom nebyli. Protože jsme na dně vašich duší a vy se díváte jenom ven. Znám to moc dobře, zemřel jsem teprve nedávno.
    Víte, já jsem byl ve své poslední inkarnaci učitel a moc mě to bavilo. Možná taky proto vám posílám tenhle vzkaz z nebe. Mám potřebu předávat, co vím. Člověk by toho měl podle mě znát co nejvíc. Ne aby shromažďoval informace, ale aby měl přehled. Byl jsem středoškolským učitelem biologie a zeměpisu. V zeměpisu jsem se nemýlil, ale ta biologie! Jak jsem na to mohl přijít, že duše je funkce těla? S jakou jistotou a nadhledem jsem to přednášel! V očistci mi bylo bídně. Ale učili nás to všechny ve škole, tak jsem o tom vůbec nepochyboval. A také mě nenapadlo, že když se mi zdává dokola sen o otci, že to může mít nějaký význam. Pochopil jsem to až pozdě, když jsem skončil po dopravní nehodě na invalidním vozíku. To se vám v jedné chvíli otočí život. Drobná nepozornost a stane se cosi nevratného.
V jedné vteřině se mi proměnil svět. Vyměnil jsem školu a domov za nemocnici, a pak za rehabilitační léčebnu. Místo studentů a rodiny mě obklopoval lékařský personál a pacienti. Těšil jsem se domů, ale tam nastalo to pravé peklo. Choval jsem asi skrytou naději, že se vracím do svého starého života, ale ten zmizel. Dům byl špatně uzpůsobený pro vozíčkáře a má žena už vůbec. Byla to nakonec nesmírná úleva, když jsme se rozvedli, prodali dům a každý šel do svého malého bytu. Děti už byly naštěstí velké, tak to nebylo tak složité.
    O tom jsem ale vyprávět nechtěl, jen mi tak utekly vzpomínky. Chtěl jsem vyprávět o jedné paní na vozíčku, kterou jsem poznal v léčebně. Byla už starší. Zajímavé na ní bylo, jak byla naplněna zvláštním klidem. „Já se ničeho nebojím“, říkala. „Můj muž mě ochraňuje. Je stále se mnou.“ A popisovala několik situací, kdy ji její muž upozornil na nebezpečí. Sám jsem byl jednou svědkem takové situace. Byli jsme jednou spolu v parku u léčebny a bylo zataženo. „Jedu dovnitř“, řekla náhle. „Bude bouřka a nějaký strom v parku zasáhne blesk.“ A opravdu, během hodiny dorazila bouřka a rozetnula starou lípu na kraji parku. Fascinovalo mě tehdy, jak to mohla vědět. Že by přeci jen duše byla něčím víc než funkcí mozku? Vzpomněl jsem si pak na své sny před nehodou. Opakovaně se mi zdálo, že kamsi jdu se svým tátou. Snad na vlak, už nevím kam, ale pospíchal jsem a on šel pomalu za mnou. „Nespěchej, nebo nebudeš mít kam“, tak nějak to říkal. Přišlo mi to nesmyslné a navíc to byl přeci jen sen. A pak už jsem opravdu neměl kam spěchat.
    Proč jsem vám chtěl psát o té paní? Chtěl jsem vám ukázat, že jsou lidé, kteří jsou v trvalém spojení se svými nejbližšími, kteří zemřeli. To je krásné. Takové duše zde máme ve zvláštní úctě. Jsou zde ale i jiné duše, napojené na žijící blízké, kterých nám je opravdu líto. Jsou to duše zemřelých, které živí lidé drží a nenechají je odejít. Teď si možná říkáte, jaký je v tom rozdíl? Veliký. Spojení oné paní s jejím mužem bylo klidné a laskavé. Přijala jeho smrt. Ale duše, které živí nenechají odejít, jsou s živými spojeni v bolesti, a nikoli v radosti, jako ona paní se svým mužem. Toto bolestivé spojení je bohužel mnohem častější než ono radostné. Nejčastěji se jedná o duše dětí nebo mladých lidí. Pro moderního člověk je velmi těžké přijmout, že jeho dítě zemře. Mojí sestřenici zemřel syn. Zabila jej zákeřná choroba. Ona dlouho bojovala o jeho život. Jeho smrt dosud nepřijala, i když už je to mnoho let. Potkal jsem jej v nebi krátce po své smrti. Byli jsme si za živa blízcí, a tak jsme se hned našli. Cítil jsem z něj velký smutek. Je mu líto, že nemůže matce pomoci. Že jí nemůže sdělit, že je všechno, jak má být. Že není žádný důvod se trápit. Že život je hra. Skončilo jedno kolo a přijde další. On je jedním z důvodů, proč vám píšu. Chtěl se se svojí matkou spojit, ale ona si ve své mysli tu možnost nepřipustí. Chtěl bych proto vzkázat všem, kdo se pro někoho takto trápí, že udělají nejlépe, pro sebe i pro něj, když na něj bude vzpomínat jen s láskou a beze smutku. Ať odevzdá jeho duši Bohu.
    Tím jsem se dostal k otázce, která vás možná zajímá: jak je to s Bohem, anděly a dalšími nebeskými osadníky. O Bohu vám řeknu jedinou věc: je. Víc se toho o něm říct nedá. Je nepopsatelný. Dá se jedině zažít. Jestli se vám to nepodaří za živa, tak po smrti se vám to podaří určitě. Takže buďte v klidu. Andělé jsou také. A další bytosti, nejrůznější, ty tu máme taky. Přemýšlel jsem, zda vám je mám nějak popisovat, ale nakonec jsem se rozhodl, že je popisovat nebudu. Možná jste trochu zklamaní, a tak vám to raději vysvětlím. Každý vnímá tyhle bytosti jinak. Vlastně bych vám popsal jen, jak je vidím já. Utvoříte si vlastní pohled sami, až sem přijdete. A pokud byste je chtěli opravdu poznat již nyní, pak si je dokážete přivolat. Člověku se dostává toho, co v daném okamžiku právě skutečně potřebuje. Teď si možná říkáte, že plácám nesmysly. Ale je dobré vědět, co člověk skutečně potřebuje. Člověk, který je uspěchaný, skutečně potřebuje zpomalit. A tak se mu stane nehoda, které ho zpomalit donutí.