Zpráva z nebe

    A teď cítím, že je ta správná chvíle napsat vám o smrti. Jistě už jste leccos slyšeli od těch nebo o těch, kteří prožili klinickou smrt, ale vrátili se zpět. Možná si ale říkáte, že takové ty věci, jako světelný tunel, setkání s předky a tak, že to se stane jen některým. Ne, to se stane všem. Jen někteří to po probuzení zapomněli. Je to stejné, jako když zapomenete sen. Smrt sama je mimo čas a prostor, je to neviditelný zlom. Tedy pro toho, kdo jí prochází. Umírání nemá se smrtí přímo nic společného. Duše tedy ví, o co se jedná, ale naše já, ego, jak se také říká, dokud nás ovládá, prostě prožívá utrpení, nebo spí, když je uspáno. A krátce před smrtí usne tato pozemská figurka navěky, spolu s tělem. Nějaký filosof řekl: smrti se nebojím, protože buď jsem tu já, nebo ona. Takže se nemůžeme potkat. A měl pravdu. Branou smrti totiž naše já neprochází. Je to kostým, který svléknete. Zůstane vám jako vzpomínka, kterou zapomenete, když si obléknete nový kostým pro další hru. A když se vrátíte sem, víte najednou o svých předešlých životech, jako když se díváte do šatníku na řadu svých obleků. Ale vaše životy jsou víc než obleky. Je těžké to popsat. Jste to všechno vy, a zároveň nic z toho. Ne, to se popsat nedá. To se musí zažít.
    Nebudu se vracet k umírání, není na něm nic zajímavého. Ale možná jen pár slov o tom mém, když už vám o sobě vyprávím. Je to prosté: umřel jsem při operaci. Zástava srdce. Dalo by se říct, zbytečná smrt. Ovšem ve skutečnosti vše je, tak jak má být. Prostě vypršel mně vyměřený čas. Byl čas odložit kostým. Ale z tehdejšího úhlu pohledu to bylo jinak. Cítil jsem varování. Na tu operaci se mi vůbec nechtělo. Ale doktoři mi říkali, že je zde jistá naděje, že budu chodit, pokud tu operaci podstoupím. A tak se to stalo. Vlastně jsem to měl lepší než ti, co při umírání trpěli. Já byl pod narkózou. A tak jsem se najednou viděl shora, no znáte ty příběhy. Ale já se vznášel dál a dál, až pozemský svět zmizel. Já šel jakýmsi vírem nebo branou, je těžko to popsat. Cítil jsem absolutní štěstí, když jsem uviděl zástup svých předků. Cítil jsem jejich lásku. A zároveň jsem procházel očistcem. Možná si řeknete, jak to, obojí zároveň. Inu v pozemském světě tyto věci možné nejsou. Ale přeci jen jsou: v kvantové fyzice.
    Psát o setkání s předky asi nemusím. To si jistě umíte představit. Jen jich je tam víc, než si umíte představit. Ale ten očistec, u něj bych se chtěl ještě zastavit. Možná jste slyšeli, že člověku při umírání proběhne hlavou celý život. Na takové zážitky stačí už pouhé ohrožení života, jako je pád z okna. Ale v případě skutečné smrti je to mnohem silnější, než nějaké „proběhne hlavou“. Je to zážitek, který vámi otřese. Jak jsem už dřív říkal, vidíte svůj život nejen svýma očima, na tom by nic nebylo, ale vidíte jej očima všech, do jejichž života jste zasáhli. A tady vám nějaké „já jsem nevěděl“ nepomůže. V té učitelské inkarnaci nebyl očistec nic příjemného, ale v jedné z předešlých, tam byl opravdu strašný. Byl jsem totiž alkoholik, který v opilosti bil svoji ženu a týral děti. A kdybych ji jenom bil. Ani se mi o tom nechce psát. Jen si představte ten očistec, co vše se mi dělo, a navíc najednou.
    Přemýšlím, co jsem vám chtěl ještě napsat. Už vím: o karmě. Kdo to slovo nezná, že. Hodně lidí ví, co to skutečně znamená, ale stejně o tom musím napsat. Tady, v nebi, když jsem čistou duší, a vidím svůj „šatník“, svou řadu životů, tak krásně vidím, jak to funguje. Vypozorovat to během života není nic snadného. Obdivuji Indy, že na to dokázali přijít. Inu, je to stará kultura založená na meditacích, v nichž se člověku otevře leccos, co se týká duše. Odpoutat se od svého já, to vyžaduje metodu a úsilí. Musí tedy pro to být podmínky, nebo mimořádný duch. A pokud se toto spojí, zrodí se taková výjimečná osobnost, jakou byl Buddha. Ale zpátky ke karmě. Indové odhalili, že příčinná souvislost mezi skutkem a následkem smrtí nekončí. Svými skutky v jednom životě zaséváme semínka následků v životech následujících. Není to něco jako pozdní trest, není to totiž žádný trest. Hru na vinu a trest si užívají jen duše oblečené do světských kostýmů, naše pozemská ega. Duše zná jen příčinu a následek. Jestliže něco nepěkného provedeme, znamená to jediné. Připravujeme si tak sami sobě zkoušku. Však to vlastně znáte. Říkáme: osud nás zkouší.
    Moje médium mi připomíná, že jsem chtěl hovořit o svatých. Ano, to je zvláštní kategorie duší. Tedy ne, že by duše měly nějaké kategorie. Prostě jsou to duše těch, kteří se už neinkarnují. Jsou to dospělé duše. V pozemském jazyce, jsou to absolventi vysoké, ba přímo té nejvyšší školy. Když je potkáte, vychází z nich vnitřní jas a klid. Podobně jako z andělů. Ale na rozdíl od andělů se jedná o lidské duše. Všichni znáte svaté mučedníky křesťanství, ale je jich mnohem víc, ze všech možných kultur a dob. Možná mezi nimi jednou také staneme, kdo ví. Tedy Bůh ano, ten ví vše. Ale nechává si to pro sebe. Z určitého hlediska: Bůh a tajemství je totéž. Ale nebudu vám plést hlavy. Ostatně sám také všemu nerozumím. Ještě se mám hodně co učit.
    Po tu nezměrně krátkou nebo dlouhou chvíli bezčasí, kdy jste zde v nebi, vidíte ten nekonečný řetěz životů, který je za vámi. Vidíte, co se vám kdy nepovedlo, a co jste proto příště zkoušeli znovu, ale z jiné strany, a třeba několikrát, než jste se to naučili. Naštěstí, zde v nebi, máte od svých životů jistý odstup. To je nutné, protože jinak byste se z toho zbláznili. Tady víte, že je to jenom hra. Ale tam dole, kdyby vám někdo řekl, že jste v nejednom životě někoho zabili a týrali, tak tomu nebudete věřit. A pokud byste tomu uvěřili, jak by se vám s tím vědomím žilo? Možná jsem vám to ani neměl říkat. Ale ta informace sama až tak bolestivá není. Zraňující by byla ta vzpomínka. Vždyť člověka trápí už jen to, že kdosi blízký umřel, aniž jsme se s ním rozloučili. Jak by nás trápila vzpomínka na naši krutost? Ne nadarmo přichází lidé na svět s čistou hlavou. Nejsme si proto vědomi toho, že to, co se nám děje, jsme si sami přivodili, přitáhli do svého života. Já jsem ve svém učitelském životě zažil silný pocit nevděčnosti svých dětí. Až zde jsem pochopil všechny souvislosti. V minulém životě jsem svým rodičům učinil totéž. Pochopil jsem to až zde. Budu se tedy muset o lásce mezi rodiči a dětmi ještě dále učit.
    Přemýšlím, co jsem vám ještě chtěl říci. Moje médium už je unavené a ztrácí trpělivost. Inu, trpělivost moderním lidem schází. Není na nic čas. Je to daň za tisíce možností, čím se člověk může zabývat. V pravěku to bylo právě naopak. Kolik času měl pravěký člověk, o tom se nám ani nesní. Tím samozřejmě nechci říct, že to měl nějak jednodušší. Vím dobře, jaké to měl, vždyť jsem to zažil. Trpělivost mu rozhodně nescházela. Pro moderního člověka je těžké představit si, co mu běželo hlavou za nekonečných zimních večerů. Jeho mysl byla ale ještě spjata s přírodou. A nikoho z nás ani nenapadne přemýšlet o tom, o čem přemýšlí ve dlouhé chvíli zvíře. A nemyslete si, že nepřemýšlejí. V šatníku mých pomyslných kostýmů jsou i čtyřnohé a okřídlené. A kdesi na začátku, jsou i jiné, podivnější.
    Ale chápu, že moderní člověk je na tom s časem jinak. Není na tom nic špatného. Prostě to je, jaké to je. Nejen moje médium, ale i vy, milí lidé, kteří jste se při četbě mé zprávy z nebe, kterou pro mne mé laskavé médium zaznamenalo, dočetli až sem, máte na vše málo času. A já cítím, že jsem již vše podstatné řekl, a tak vás nechci již déle zdržovat. A tak jen pár slov závěrem. Milí lidé, nezapomínejte prosím na nás, vaše mrtvé. My, vaši mrtví, jsme stále s vámi. Milujeme vás. Neuměli jsme to říct, dokud jsme žili. Naše kostýmy, skořápky našich duší, nás k sobě navzájem nepustili. Pokud se na nás pro něco zlobíte, odpusťte nám to. My všichni, co jsme zde, jsme již pochopili. A co se nám nepovedlo, to budeme zkoušet zas a zas. Právě tak, jako vy. A neplačte pro nás. Tady je nám dobře. A život je hra a smrt je jen konec jednoho kola. A hlavně, nebojte se smrti. Užijte si pořádně hru. Každá hra jednou skončí, to přece není důvod k zoufalství. Zejména, když pak přijde další.
    Možná se teď v duchu ptáte, tak, jak se mě teď ptá moje médium: kdy a jak to celé začalo a kdy to skončí. Odpověď je prostá: nevím. Je to vlastně stejné jako s narozením a smrtí pro žijící bytosti: jsou to jakési horizonty, rámy našich životů. Ano, horizont je dobrý příklad. Naše vědomí se rozléhá od horizontu k horizontu, jako pohled z majáku. A co je dál, je tajemství. Tajemství patří k poznání jako tma ke světlu. A světlo není myslitelné bez tmy. Musíme tedy přijmout, že něco prostě nevíme. A zdá se mi, že právě toto – začátek začátků a konec konců – zůstane navždy tajemstvím. Ale zda je tomu tak, je také tajemstvím. Tím se s vámi, milí živí lidé, opravdu loučím.