Kozí ulice podruhé

                                                  Kozí ulice podruhé

 „Holčičko, nevíš, kde je tady Kozí ulice?“

Oslovená opřela kolo o oprýskanou zeď a přísně vzhlédla zpod velkých brýlí. Špičatý nosík, a ještě špičatější pohled zelenohnědých očí, na levé tváři roztomilá piha. „A ty jsi kdo, chlapečku?“ opáčila uštěpačně, načež se blondýna po Jindrově boku rozesmála na celé kolo, zatímco on se jen ušklíbl: „Tak dobrá, slečno, jedna nula pro vás!“ pronesl hned poté, co zpražil pohledem svou rozřehtanou průvodkyni.

Dívenka si založila ruce v bok a nepatrně jakoby nevěřícně, zavrtěla hlavou: „Nejsem slečna!“ 

„Fajn,“ navázal Jindra trochu netrpělivě, zatímco děvče vedle něj propuklo v druhé kolo nekontrolovatelného smíchu, „jak ti teda můžu říkat?“.

Školačka se poprvé usmála: „Já jsem přece Jarka!“ řekla, jako by šlo o samozřejmou věc, „Jarka Soukalová. A ty?“ dodala poněkud výbojně.

„Jmenuju se Jindra Tikal a hledám Kozí ulici“.

„A co tam chceš?“ vysunulo děvčátko bojovně bradu.

 „Ále,“ mávl rukou Jindra, „můj kamarád tam má ateliér. Je fotograf. David Vondra. Znáš ho?“

Holčina zavrtěla prudce hlavou, až jí culíky začaly zuřivě poletovat a připomněly mu tak na okamžik Helenu. V jejím věku je nosila také. Jen culíky; kdepak copy! A pak, mnohem později, ty svoje neskutečné černé kudrny…ale… to už je teď fuk. Helena je dávno minulostí a místo ní se tu teď za břicho popadá světlovlasá Marcela.

„Tak nic,“ poroučí se Jindra rychle, jako by chtěl rázem zaplašit tu letmou vzpomínku, „jdeme,“ otočí se krátce na svou průvodkyni a pak zpět k holčičce: „Dík, děvče!“

„Toho pána sice neznám,“ nedá se Jarka vyrušit, „ale v Kozí náhodou bydlím!  Dovedu vás tam, jestli chcete. Je hned za rohem.“

Jindrovo obvyklé vítězné gesto – véčko ze vztyčeného ukazováčku a prostředníčku na pravé ruce – dívence v jejích deseti letech sice nic neřeklo, ale přinutilo ji opět zavrtět nechápavě hlavou, pokrčit rameny a trochu si vzdychnout: „Tak pojďte!“

„Víš,“ pokoušel se Jindra cestou znovu navázat hovor s culíkatou dívčinou, která si to celou dobu rázovala tři kroky před nimi, „já mám sice pocit, že jsem tady, jako v tý Kozí, už kdysi byl, ale za nic si nemůžu uvědomit, kdy to bylo!“

„Hm!“

„No ne, Jindro, ty se teda překonáváš!“ zahlaholilo to vedle něj, „bereš tady na malou holku a jak se zdá nemáš úspěch! Zvláštní,“ dodá ironicky, „nezvyklé…!“

Kdyby ta Marcela aspoň tak neryla, pomyslil si Jindra otráveně! Ale stejně je to zajímavý! Fakt, jako bych tady už někdy byl. Ale pokud ano, tak už je to hodně, hodně dávno.

„No hlavně, že mám úspěch aspoň u tebe!“ odsekne Marcele neobvykle ostře a dál se pak věnuje pokusům o navázání hovoru s tou malou treperendou.

Marně. Buď opravdu nemá zájem, nebo to aspoň úspěšně předstírá.

Když pak za pár minut vklouzl Jindra v Kozí ulici do domu číslo třináct, postavila Jarka kolo opatrně k popelnici, založila ruce za zády, pokrčila levou nohu, opřela se jí o tu šedou, nevzhlednou nádobu a propíchla čekající Marcelu dalším ze svých zpytavých pohledů: „Ty s ním chodíš?“ pohodí hlavou ke vchodovým dveřím, za kterými na dřevěných schodech doznívají Jindrovy spěšné kroky.

Blondýna se pousměje: „Něco na ten způsob.“

„A… tobě se… líbí?“ pokračuje dívenka.

 Marceliny oči se na okamžik zatoulaly kamsi do dálky: „Já myslím…asi…jo. Tobě ne?“

Další culíková kreace: „Vůbec! Není absolutně můj typ!“

„Možná, že až vyrosteš,“ pousměje se blondýna poněkud posmutněle, „změníš názor.“ 

Jarka na ni upře své pichlavé, zelené oči: „Ani za sto let, já totiž fousatý nesnáším!“

„A tomuhle,“ hodí znovu hlavou ke vchodu, „už fousy rostou! Teda aspoň někde!“