Víla ze Staromáku

                                                  

                                       Víla ze Staromáku 

 „Hele, už jdou! Tady! Tady jsme!“

Halasný pokřik, nesoucí se od Týnského chrámu přes celé náměstí, donutil Jindru zastavit, podívat se tím směrem a vzápětí i pousmát.

Shluk slavnostně oblečených lidí před Týnem mával vesele vstříc poněkud nervózní pětici, spěchající od Staroměstské radnice po křivolaké dlažbě, tu a tam vyspravené ztvrdlými potůčky asfaltu, tvořícími s kostkami poněkud nesourodou a bizarní mozaiku. Vedle nevěsty v bílých šatech tak báječných, že by se v té době daly pořídit snad jen ve vyhlášeném salonu Eva na Jungmaňáku poskakoval štěstím zářící ženich, bojující právě s jejím závojem a za nimi klopýtali dva další dobře oblečení muži a fotograf.

„Počkej!“ zaslechl Jindra, „zastav na chvíli, jen ho přehodím zpět. Takhle tady nemůžeš chodit!“

Oslovená, vlastně ještě mlaďounká dívka, která by podle Jindry měla zářit přinejmenším stejně jako její novomanžel, ho však zaujala jakýmsi téměř nepatrným náznakem nejistoty, či zamyšlení v pohledu, teď poslušně zastavila přímo před ním; aniž by ovšem jakkoli zaznamenala jeho přítomnost i fakt, že ji bezostyšně pozoruje.

Zelenohnědé, zasněné a trochu nepřítomné oči, zarámované do elegantních brýlí vybraných s opravdovým citem, takže jí přidávaly nejen na zajímavosti, ale i půvabu. Ze svých skromných zkušeností s obrýlenými dívkami věděl, že nebývá automatickým pravidlem, aby jim obroučky slušely; často tomu bývalo právě naopak. Některé z dívek, teprve když brýle odložily jako by náhle zkrásněly, ale mohlo to být i tím, že k sundávání docházelo během nějaké příjemné příležitosti; třeba při líbání. Jiným naproti tomu brýle slušely a bez nich vypadaly – zvláštně.

Tohle děvče však, jak mohl posoudit, když si náhle sundalo brýle a na okamžik zamyšleně zkoumalo neexistující skvrnku na sklech, je první, které vypadá báječně v obou případech.

Špičatý nosík, nesmělý náznak úsměvu, roztomilá piha na levé tváři – tahle směs donutila Jindru náhle zastavit a teď už zcela neomaleně zírat na tu bílou vílu, která v něm vyvolávala jakousi zasutou vzpomínku z dob velmi, velmi dávných. Nějaký blíže těžko uchopitelný neklid rezonující tam, kde mívají lidé duši, ho přimrazil na místě, nutil jeho mozek horečně se probírat minulostí a hledat to, co ho způsobilo.

 Marně.

Vzpomínka, podle jeho přesvědčení, milá, příjemná a čistá (kolik takových zažil; moc ne, moc tedy opravdu ne!), stále ne a ne vytanout.

Konečně se ženichovi podařilo vrátit závoj na místo, kam podle jeho přesvědčení patřil a jediným pohybem zahalit záhadnou tvář své vyvolené. Poté uchopil její ruku a trochu netrpělivě prohodil: „Tak pojď, Jarko, máme nejvyšší čas!“

Jindru to oslovení, tak podivně zapadající do jeho neklidného přemítání, hledání souvislostí a dávných vzpomínek, zaujalo natolik, že se pomalu vydal za tou zvláštní skupinkou, kde novomanželé spěchají z jedné svatby na druhou a kde se nevěstě v její nejdůležitější den zračí ve tváři tajemně přemýšlivý výraz, zatímco z ženicha sálá přesvědčení, že právě dosáhl vysněného.

Společnost před Týnem hlasitě zajásala, když k nim čtveřice i s fotografem, pokoušejícím se usilovně celou dobu o momentky, dorazila.

„Tak.“ ujal se slova ženich, „formalitu máme za sebou, pravá svatba může začít. Jdeme!“

„Ještě okamžik!“ ozval se z hloučku čísi hlas, „strýček Karel tady není.“

 „Jako vždycky.“ dodal kdosi ironicky.

Nevěsta, kvůli závoji ještě tajemnější, přitahující teď, ke své škodě, zraky kolemjdoucích jen díky nádherným šatům s dlouhými splývavými rukávy, několikrát nabíranou sukní až na zem a decentním, skoro cudným výstřihem, překrytým průsvitným materiálem, se pomalu otočila směrem, odkud zazněla poslední, poněkud sarkastická věta a prohodila smířlivě: „Tak ještě počkejme, strýček tady bude jistě hned.“

„Jen aby!“ v ženichově hlase byla znát nervozita, ale když ho dívka v bílém uchopila za paži, jen vzdychl: „Tak dobrá,“ pohladil ji po hřbetě ruky, „pět minut!“

Jindra, stojící teď jen pár kroků od společnosti si, když zachytil pár zvědavých pohledů, náhle uvědomil, jak nápadně a možná i nepatřičně musí na všechny, dík svému zevnějšku působit, což se vzápětí potvrdilo.

 „Jů!“ dětská fistulka za ním ho skoro vylekala, „koukejte, támhleten pán je úplně zelený!“

Hlouček svatebčanů, spolu s četnými čumily se k jeho zděšení otočil směrem, kam ukazovala drobná ručka hezounkého, sladkého děvčátka v růžových šatičkách s chvatně a trochu nakřivo přišpendlenou myrtou na krajkovém živůtku, tedy na něj, a vzápětí propukl v smích. Ten probral ze zadumání i nevěstu. Otočila hlavu přímo na něj a přidala se k všeobecnému veselí, jak na ni prozradila chvějící se ramena. Snad poprvé zalitoval teď Jindra své záliby v nošení lesnické uniformy.

Nosil ji od dob nástupu do zaměstnání prakticky pořád a byl na ni, proč to nepřiznat, také náležitě hrdý. Ale teď, když na něj díky tomu hledělo celé svatební procesí s polovinou Staroměstského náměstí a smálo se, byl by se nejraději propadl do země, kdyby mu to ta vyspravovaná dlažba dovolila. Cítil, jak rudne a když si to uvědomil, zrudl ještě víc.

Z hloučku se náhle vynořila drobná žena ve slušivém kostýmku krémové barvy, stěží přemáhající smích a uchopila zlatíčko, které celou tu trapnost způsobilo, za napřaženou ručičku: „Adélko, nech toho, víš, že se na lidi neukazuje!“

„Ale,“ nedala se holčička, „proč je ten pán zelený, mami?“ zeptala se opět nepříjemně nahlas. Společnost, pomalu se uklidňující, přijala vděčně poslední Adélčinu hlášku a propukla v druhé, ještě bouřlivější kolo smíchu. „On je esenbák?“ nasadila všemu korunu a odpověď maminky tak skoro zanikla ve třetí, jistě nejmohutnější, vlně všeobecného veselí.

„Ale ne, ten pán je myslivec, nebo tak něco. A už toho, prosím tě nech!“

Bláhové přání! Andílek si založil ruce v bok a zapíchl svá nebesky modrá kukadla do Jindry, připadajícího si teď už jako na pranýři (vlastně proč ne, na Staroměstském rynku jistě dřív nějaký stával) a prohodil: „Ale, tady přece žádný les není, mami, tak co tady dělá?“

Opravdu, co tady dělám, říkal si Jindra po celou dobu, kdy se společnost, teď už snad naposledy (Adélka totiž byla, za halasných protestů, poněkud nešetrně odvlečena doprostřed svatebčanů, kde ji maminka pevně držela za ruku, takže se zmohla jen na občasné vykouknutí zpoza některého z přítomných), bavila na jeho účet.

Vděčně přijal, když si ho lidé pomalu, až na posledních pár úšklebků, přestávali všímat; a pomalu se otočil k odchodu, v úmyslu po anglicku se zmizet. Tohle divadlo už opravdu stačilo!

 

„Pane?!“

Ohlédl se. Nevěsta, tajemná a krásná, nebo snad tajemně krásná, či krásně tajemná, stála přímo za ním; ženich otočený zády si cosi zapáleně vykládal s fotografem.

„Ano?!“ nedokázal Jindra docela skrýt údiv.

„Můžu s vámi na chvilku mluvit?“

Přikývl a upřel svůj pohled do míst, kde za závojem jen tušil její oči.

Nadechla se: „Chtěla bych se vám za nás všechny omluvit. Nesmáli jsme se vám, ale řečem té malé. I když…“ ramena se jí začala opět nepatrně třást, „bylo to dost dobré, …že?“ tichý, jemný, sametový hlas, se zvláštním vnitřním chvěním, postava přesně podle Jindrova vkusu. Jen ty oči, oči, na které vždy tolik dal, za závojem mlčely.

„Děkuji vám, sleč…totiž mladá paní…“

„Ještě… vlastně…slečna; paní se stanu, až…až vyjdu z tohohle chrámu. Pak, pak už…ano, pak teprve budu paní,“ opakovala zamyšleně.

Jindra z té řeči nebyl úplně moudrý a celou situaci, do které vlastně nepatřil, se rozhodl odlehčit a zároveň ukončit. Rychle se rozhlédl: „Žádného kominíka tady nikde nevidím, tak třeba byste vzala za vděk hajným. Dovolte mi tedy, abych vám popřál…“

„…á strýček už je tady! Jdeme!“ Ženich, aniž by se otočil, uchopil po paměti nevěstinu ruku a vyrazil ke vchodovým dveřím do chrámu: „Všichni za mnou!“ zavelel ještě zvesela.

 „…hodně štěstí!“ dokončí Jindra větu, teď už do dívčích zad.

Jarka se ještě krátce otočí a sametově vydechne: „Děkuji vám; budu ho potřebovat. Mimochodem-příliš jste se, za těch deset let nezměnil,“ zaváhá, „snad až na ty vousy; nějak vám zhoustly. Ale sluší vám.“ dodá rychle těsně před tím, než za ní s bouchnutím zapadly dveře, zpoza kterých zněly velebně varhany.

Jindra nechápe poslední poznámku, i když mu opět, nějak podivně, zapadá do celého kontextu. A tak vzpomínku z let minulých, kterou si přes intenzivní hledání nedokázal vybavit, vystřídá jiná, nová, trvalá.