Andrea

Andrea leží ve své posteli a kouká do stropu, který osvětluje jenom jasná záře Měsíce. Je skoro půl druhé ráno, ale i přes to nemůže usnout. Neustále musí přemýšlet, jestli má cenu žít. Hlavou se jí honí spousta myšlenek a otázek. „Proč mi musel umřít? Udělala jsem něco špatně? Můžu za to já? Dala bych všechno za to, abych s ním mohla strávit aspoň jediný den. Jenom jeden jediný den.“ Cítí, jak jí po tváři stékají slzy. Chtěla by přestat plakat, ale nemůže. K hrudníku si přitiskne svůj oblíbený polštář a tiše pláče. Je tak vysílená, že nakonec přece jen usne.

Ráno ji přijdou -jako obvykle- vzbudit rodiče, ale nevšimnou si, že je smutná, vysílená a nesoustředěná.

Ve škole chodí jako tělo bez duše. Straní se ostatních. Při testu není schopná se soustředit, čte si otázky, ale vůbec jí nedávají smysl. Takže na konci hodiny odevzdá jenom prázdný, rozklepaným písmem podepsaný papír. Za celý den si do sešitů neudělá jedinou poznámku. Celé stránky má pokreslené černými a červenými srdíčky. Děkuje bohu za konec vyučování. Ani na oběd nejde. Nemá na nic chuť. Jediné, co chce je jít domů a lehnout si do postele.

„Nikdo není doma.“ pomyslí si, když otočí klíčen v zámku a zjistí, že je zamčeno. Pomalu vejde do prázdného a tichého bytu. Batoh se školními pomůckami si položí, jako obvykle za dveře svého pokoje a jde si sednout na postel. Jenom, co dosedne začne zase plakat. Jak tak sedí na posteli a pláče, napadne ji něco, co ji už několikrát předtím napadlo, ale teď to byla odhodlaná uskutečnit. Je to myšlenka na sebevraždu. Přemýšlí, jak by tuto myšlenku mohla uskutečnit. Jen sama pro sebe si šeptá: “Mohla bych se předávkovat prášky, ale ty mi v žádné lékárně neprodají. Nebo bych si mohla podřezat žíly, ale ne, to by bolelo. Já nesnáším bolest. A co skočit z mostu? Ano, třeba z toho, co stojí ani ne 700 metrů od našeho domu. Most, to je ono.“ Bez dalšího váhání se zvedne a rychle naškrábe dopis na rozloučenou, který položí na stůl v kuchyni, obuje se, vezme si teplou mikinu a vyrazí. I přes to, že je nedočkavá, jde hodně pomalu a nepřestává přemýšlet.

Najednou stojí před mostem, vlastně ani neví, jak se tam se tam dostala, ale to ji nezatěžuje, hlavně, že už tam je. Dojde do té části mostu, kterou považuje za jeho střed. A pomalu se přiblíží k zábradlí, které je jedinou překážkou k uskutečnění jejího plánu. Nakloní se přes jeho okraj a dlouze se zadívá dolů. Najednou už není tak odhodlaná, jako předtím. Teď už nemyslí jenom na sebe, myslí taky na svou rodinu a kamarády. Nemůže se rozhodnout. „Když skočím uleví se mi. Ale co ti, které tady nechám? Odejdu bez rozloučení, bez jakéhokoli, i toho nejmenšího náznaku, že se už neuvidíme. Co oni? To jim přece nemůžu udělat. To nedokážu. Nedokážu skočit. Nedokážu to.“ Se slzami v očích se otočí a stále ještě nerozhodnou chůzí se vydá zpět domů.

Díky bohu nejsou rodiče ještě doma. Rychle dojde do kuchyně, zvedne ze stolu dopis na rozloučenou, který předtím narychlo naškrábala, zmačká ho a vyhodí.

Myslela si, že si nikdo nevšiml toho, jak trpí, ale spletla se. Její nejlepší kamarádka si všimla. Všimla si toho, že s ní není něco v pořádku. Hned druhý den se jí na to zeptala. A Andrea jí to všechno vyprávěla.

Od toho dne se jejich přátelství ještě víc utužilo. Každou volnou chvíli trávily spolu.

A po nějakém čase se v Andreině životě znovu objevila bytost, pro kterou má smysl žít.