Vánoční směna

Byl sice Štědrý den, ale Viktorovi to bylo úplně fuk. Nesnášel 

Vánoce, proto celkem rád přijal směnu v práci. Ale byl si moc

dobře vědom, že tenhle den bývá na hasičské stanici pěkně 

veselo. Určitě ho čeká zajímavá směna.

   Hned po příchodu na stanici si všiml bujarého veselí v kanceláři

a vůbec neměl náladu se připojit. Pro odpor k Vánocům měl své

důvody, o které se ale s kolegy nechtěl dělit, proto slýchal četné

narážky, že je starý morous. Byl u místního hasičského sboru už 

sedm let, kdy se sem nechal přeložit a za tu dobu o jeho soukromém

životě nikdo nevěděl. Moc nemluvil. Neměl nejmenší chuť někomu 

vysvětlovat, proč je během těchto svátků takový. Zamířil rovnou

do šatny, převlékl se a trochu si i v duchu přál, aby byl nějaký 

výjezd a on by se tak dostal ven a nemusel řešit věci, které 

nechtěl.

   Z myšlenek ho vytrhl jeden z kolegů, který se vřítil do šatny 

a neodpustil si hned několik narážek.

   "Šťastný a veselý, Viktore! ...... A jooooo, já zapomněl. Ty to 

vlastně neslavíš..."

   Viktor zůstal v klidu a ani svému kolegovi nevěnoval pozornost.

   "Nemrač se, Viktorku. Nebo se na tebe Ježíšek vykašle a nic

ti nepřinese," pronesl sarkastickým tónem.

   "Víš, kam mi s Ježíškem můžeš vlézt?" opáčil Viktor a stále se

na svého kolegu ani nepodíval. 

   "Proč jsi na svátky takový? Není jen tak, abys dostal deprese

sotva začne prosinec," naléhal dále na Viktora. Ten už ho přestal

ignorovat, podíval se mu do očí a chystal se rázně odpovědět, ale

už to nestihl. Ozval se zvuk oznamující výjezd. Oba muži si vyměnili

několik pohledů, mlčky se vydali obléct plnou výstroj a pak rychle 

do garáže a do vozů.

   Pro Viktora byl výjezd svým způsobem úlevou. Mohl svoji mysl 

zaměstnat prací a soustředit se jen na to, aby se nezranil on ani

nikdo další. Nahlášen byl požár v rodinném domě. Při příjezdu 

na místo už bylo přízemí zcela v plamenech. Ve druhém patře 

mával z okna muž ve středním věku a za ním bylo slyšet další 

osobu.

   "Přízemím neprojdeme, musíme po žebříku," řídil Viktor akci

a obhlížel zbytek domu. Ze všech spodních oken šlehaly plameny.

V prvním patře ještě nehořelo, což dávalo trochu času na záchranu

osob. Snad se dům nezačne hroutit. Žebřík byl vysunut a Viktor

už po něm vybíhal do druhého patra. 

   Uvnitř byli muž a žena, kteří překřikovali jeden druhého a nebylo

jim rozumět. Až po chvíli Viktor vyrozuměl, že je v domě ještě jejich

dcera, ale dveře do jejího pokoje nelze otevřít.

   "Uklidněte se a s mými kolegy běžte do bezpečí, oni se postarají

o vás, já o vaši dceru. Nebojte, najdu ji a přivedu ven," uklidňoval

Viktor oba dospělé a zamířil hlouběji do domu. Bylo slyšet dívčino

volání z pokoje na konci chodby. Dveře měly otevírání dovnitř, ale 

nebylo možné s nimi pohnout. 

   "Klíč se v nich zasekl a nemohu s ním otočit," volala dívka z pokoje.

   "Zůstaň v klidu, dostanu se k tobě," volal Viktor, ale při pohledu 

na mohutné čalouněné dveře si tím tak jistý nebyl. Z téhle strany 

nebylo možné se dostat žebříkem k oknům kvůli letitému dubu, jehož

větve se opiraly přímo o dům. "Odstup od dveří," zakřičel Viktor, 

popadl sekyru a začal se propracovávat dovnitř. Šlo to velmi pomalu. 

Plameny se už stihly rozšířit do prvního patra i přes veškeré snažení 

hasičů venku. Konečně bylo možné se protáhnout alespoň částečně

do pokoje. Viktor zkusil odemknout zbytky dveří a po velikém úsilí

se mu to nakonec povedlo. Dívka uvnitř se celá třásla strachem,

ale při pohledu na hasiče a odemčené dveře se úlevou rozplakala.

   "Tak honem ven," zavelel Viktor, popadl dívku a mířili přes chodbu

k oknu se žebříkem. Dívka už byla venku a sestupovala do bezpečí,

když v tu chvíli praskly pod Viktorem trámy a on se začal řítit 

do nižšího patra. Vše kolem něj se zpomalilo a pomalu utichlo až

nastala tma.

 

 

   "Viktore........no tak, synku, vstávej! Prober se."

Otevřel oči a snažil se pochopit, co se stalo. Silueta nad ním byla 

rozmazaná. Ale ten hlas..... ten přeci zná......To není možné.

Nemůže to být pravda. Byl to hlas jeho otce....Jenže ten byl už 

20 let po smrti.

   Pak mu to došlo. Určitě zemřel! Ty trámy pod ním praskly a on

se zřítil do plamenů v nižším patře. Jak jinak si vysvětlit, že se

nad ním právě sklání jeho mrtvý otec? Ležel na zemi, i když 

pod sebou žádnou neviděl. Jakoby se vznášel v černém prostoru.

Nikde nic nebylo vidět. Jen jeho otec stojící přímo nad ním.

   "Táto, co se stalo? Umřel jsem?"

   "Když se tak na tebe podívám, přijdeš mi mrtvý už dávno. Co je

s tebou, chlapče? Vždyť ty vůbec neužíváš života? Jsou Vánoce

a ty jsi naštvaný, sotva otevřeš oči. A po zbytek roku žiješ jen 

prací. Býval jsi plný života. Žil jsi okamžikem. Dokázal jsi si užít

každou hezkou chvilku...."

   Viktor, který během otcova monologu vstal z neviditelné země,

sklopil zrak a dlouho hledal slova.

   "Dřív to bylo jiné, tati. Měl jsem sny a ideály o tomhle světě. 

Věřil jsem, že jednou budu mít hezký, spokojený život.... Jenže

to byly jen sny, představy a falešné naděje.... Jak můžu být 

šťastný, když ...... když Ali umřela..... Ona byla můj svět, má 

naděje .... Má vstupenka do lepšího světa....." mluvil Viktor 

tiše a díval se stále jen do země.

   "Já vím, synku, bylo to těžké...."

   "Jak to můžeš vědět???????" vykřikl Viktor a upřeně hleděl

svému otci do očí. Bouchl v něm všechen nahromaděný vztek.

"Vždyť jsi tu nebyl! Odešel jsi příliš brzy. Byl jsem ještě dítě, když

jsi umřel. Potřeboval jsem tě!..........." Ozvěna jeho zvýšeného 

hlasu se nesla prostorem. Vztek z něj vyprchal a začal mluvit

klidněji. "Promiň, tati. Nechtěl jsem křičet. Ale nemůžeš vědět,

čím jsem prošel."

   "Sleduji tě celý tvůj život. Vím, jak jsi těžce nesl, když jsem

umřel. Poznamenalo tě to..... A smrt Ali byla pro tebe víc než

krutá....... Ale je to už sedm let. Nezahazuj zbytek života.....

Ještě můžeš najít své štěstí."

   Viktor znovu hleděl jen do země a slova jeho otce pro něj

nezněla povzbudivě. Vlastně je ani nevnímal. Myslel na Ali.

Vybavoval si znovu a znovu ten den, kdy se vracela od svých

rodičů. Nejel tehdy s ní, protože zůstal s bývalými kolegy 

na vánočním večírku. Nic mu nevyčítala a odjela navštívit

rodiče sama. Cestou zpátky během sněhové vánice se střetla

s protijedoucím autem, které dostalo smyk a už nebylo možné 

srážce zabránit. Zemřela na místě. Byl to večer před Štědrým dnem.

Zhroutil se mu tehdy celý svět. Nechal se přeložit na jinou stanici,

uzavřel se do sebe a ve své ulitě setrvával do teď.

   Pak mu jakoby zpětně došla k uším slova jeho otce. " Jak to 

myslíš, abych nezahazoval zbytek života? Cožpak nejsem mrtvý?"

   "To záleží jen na tobě. Jsi teď na půlce cesty mezi životem a 

smrtí. Pokud budeš mít vůli, můžeš se vrátit zpátky. Ale musíš 

chtít."

   Viktor chvíli zpracovával, co mu otec řekl, ale pak znovu posmutněl.

"Proč se vracet? Nechci zpátky. Nemám chuť hledat a doufat, že se 

to všechno jak zázrakem změní k lepšímu."

   "Dej tomu šanci..." ozval se za ním dívčí hlas a on okamžitě pochopil,

komu patří.

   "Ali...." zašeptal a otočil se. Stála před ním a byla tak krásná, jak si 

ji pamatoval. Zíral na ni a neubránil se slzám. "Lásko...." víc slov 

ze sebe nedokázal dostat.

   "Viktore, nevzdávej se. Prosím, ještě nepřišel tvůj čas," 

   "Ale vždyť tu můžu zůstat s tebou, tak proč jít zpátky?"

   "Protože ještě můžeš žít. Já tu na tebe budu čekat, ale ty nesmíš

promarnit možnost se vrátit. Ještě můžeš mít hezký život."

   "Jak může být hezký bez tebe? Ty jsi byla moje všechno. S tebou měl

život smysl. Každé ráno při pohledu na tebe jsem věděl, že ať se stane

cokoliv, zase se večer vrátím k tobě a víc jsem nepotřeboval." Pod tíhou

slz selhal Viktorovi hlas. Po sedmi letech teď mluví s láskou svého života

a znovu by ji měl ztratit. 

   "Pořád budu s tebou, lásko. Ať půjdeš kamkoliv. A pořád na tebe budu 

čekat.....Ale teď se ještě vrať. Až přijde pravá chvíle, zase budeme spolu."

A po těch slovech jakoby Viktor pochopil, že musí zpátky. Nechtěl jí opustit,

ale měla pravdu. Díval se na ní a přál si, aby tenhle okamžik trval věčnost.

Pak pohlédl na otce, který stál opodál a chvíli na sebe mlčky koukali. 

Nakonec se Viktor zmohl jen na jedinou větu: " Mám tě rád, tati."

   A nastala tma.

 

 

   "Tak se prober, Viktore! No tak!" Cítil, jak s ním někdo třese. Slyšel 

sirény. Do plic se mu se vzduchem prodral i závan kouře. Otevřel oči a

tentokrát se na něj místo otce díval jeho kolega.

   "Veselé Vánoce," procedil přes zuby Viktor a pokusil se o úsměv.

   "Ty jsi snad zhulenej. Od kdy máš rád Vánoce?"

   "Dostal jsem jeden předčasný dárek. Pojď někdy po práci na pivo a

já ti o tom povyprávím."