Portrét

Pečlivě zkoumal duhovku svého oka, tu podivnou mísící se barvu. Zornici, která se neustále stahovala a rozpínala, stahovala a rozpínala. Sledoval lesk svého bělma, přičemž se snažil nalézt ten správný odstín – ne, zdaleka mu nešlo přiřadit čistě bílou, jak by se snad mohlo zdát. Každý záhyb jedné narůžovělé žilky, prasknuvši se táhnoucí bulvou. Studoval tu zvláštní miniaturu uvnitř. Tam, kde je největší tma panenky. Odlesk. Odraz sebe sama. Nezkreslený, jediný opravdový, a přece překroucený ze všeho nejvíc. Dosud si nikdy v životě ten zmenšený obrázek ve vlastním – na vlastním – oku neprohlížel tak detailně. Sotva o něm mohl vědět dřív. Až teď, neboť právě teď potřeboval najít ten správný a jediný dokonalý odstín. Odstín sebe samého. A proto musel dopodrobna poznat i tu nepatrnou postavičku třpytící se mu na zorničce. Byl tam celý svět.
Maloval portrét. Autoportrét. Své největší a snad i poslední dílo. Tak nějak to cítil, tím prazvláštním způsobem, který vnímají pouze umělci a možná také blázni. Musel být perfektní. Ne snad proto, že by byl sebestředný či měl sklony k narcismu, kdepak. Byl jen realista. Tenhle portrét bude to jediné, co po něm zůstane. To také matně pociťoval s onou podivnou rezignující jistotou tam někde uvnitř. Proto musí popisovat skutečnost. Každou vrásku, každý pór, každý ohyb kůže a škubnutí svalu. Žádné chyby – žádné zkreslení.
Jemně, se soustředěním chirurga při operaci novorozence míchal barvy. Olejová zelená potřebovala lehounký závan teple hnědé a pevný řád uhelné černi. Ano, to byla ta barva, kterou hledal, která popisovala jasný zápal jeho zastřených očí. Odtrhl štětec od plátna a znovu se zahleděl do zrcadla. Obličej měl již téměř hotov, byla to část, jíž si nechal až na konec. Děsil se toho. Na tváře, čelo, kořínky vlasů i chřípí měl už jen své odrazy, iluze oněch hladkých vypoulených stříbrných ploch kolem stojanu s portrétem.
Teď mu zbývalo pouze oživit vlastní kopii očima, které vidí, místo těch prázdných otvorů, jež se naň šklebily nyní. Na tvar neustále se roztahující zorničky si nemohl sáhnout, poznat jeho strukturu, uchopit povrch a promnout jej mezi prsty... zde byl zcela odkázán na pravdomluvnost zrcadel. Sžíralo ho to? Zajisté. Jak vůbec mohl vědět, jestli ony živoucí, hýbající se podobizny jeho samého vážně existují? Nebo zdali jsou opravdu jím? Co když je to všechno pouhý klam? Jak by pak ale mohl správně zachytit skutečnost, jak?
Ničilo ho to – tou bezmocí a strachem, hlubokým a temným jako Jáma nebo vesmír. Jeho srdce se splašeně rozbušilo. Prostor kolem něj se začal vlnit, ztrácel jistý tvar.
Panikařil.
Tápal. Táhlým, pátravým pohybem přejel konečky prstů po hřbetu druhé ruky. S naprostou koncentrací své roztřesené mysli zkoumal každý jednotlivý záhyb, vnímal všechny póry i jemné chloupky, elastickou něžnost pokožky nad zápěstím i ztvrdlou, tuhou kůži dlaně. S každou palmární rýhou, jíž zachytil svým hmatem, se jeho dech zklidňoval a srdce přestávalo bít na poplach. Tohle bylo hmatatelné, mohl to dokonale cítit i vidět, ta ruka, ta byla! Vždyť i křivky nosu a vrásky kolem rozpraskaných rtů si mohl ověřit dotekem.
Ale oči? Existovaly vůbec jeho oči?
A pak tady byl ten odraz v jeho zorničkách. Kdo tedy byl ten človíček sledující jej z jeho vlastních bulev? Jak by tam mohl být? Kde byla ta místnost za ním? Co to bylo za svět kolem něj?
Realita?
Iluze?
Nemohl se ho dotknout. Ale přesto tam byl. Miniaturní výjev projektovaný na onom drobném černém poli a uprostřed zvláštní silueta – byla to dívka, byla to dívka! Veskrze mimo veškerý dosah reality, ale byl tam, neskutečný ve své nejisté přítomnosti. Byl jako barvy jeho tváře – nedotknutelný, stálý. Jenže svět není černobílý a on maluje pouze realitu. Tak i ten odraz zůstával v jeho očích. A proto jej musel i přes své sebezapření namalovat. Zlehka si přejel prsty po sklopených víčkách, po tmavých řasách, jimiž byla lemována. Potom je zvedl a pohlédl do zrcadla. Vzal štětec a začal opatrně nanášet zelenou barvu na bílé plátno.

 „Kdo jsi?“ zeptal se jednoho dne zrcadla. Právě dokončil duhovku i s jemným náznakem strnulé bílé místnosti se šepsovanými lněnými i stříbrnými plátny, v níž se nacházel a ve které dlela i ona, uvězněná v odrazu z lesku jeho zraku. Zornička se svou nekonečnou hloubkou nicoty stále čekala. Celá malířova tvář již dýchala nesmělými barvami pleti a vlasů ve všech svých opravdových odstínech, jen ta dvě bílá černá místa zůstávala celé ty týdny a měsíce prázdná. Ta dvě místa a dívka, která se v nich měla usmívat.
Mlčela, když se s nezvykle živou černou na štětci poprvé dotkl čekajícího obrazu. Celý se přitom téměř nepostřehnutelně třásl, jenom ruka s náčiním zůstávala klidná, jako by snad věděla něco, co zbytek jeho těla ještě ne. Nebyla hmatatelná. Jak by mohla být skutečná, tichá a plná naděje? Kde by se asi tak vzala, odkud by přišla? Neměla domov!
Ale přesto tam stála, krásná a osamělá.
Tak nereálná, jako barvy jeho tváře, zvláštní odstín na lících, specifická kaštanová hnědost drobného znaménka na krku – čerstvá káva zředěná trochou rozehřátého mléka a rozpuštěné čokolády, nastrouhané na jemné šupinky, voněla skořicí a podzimem. Trhalo ho to. Vzbuzovala v něm hrůzu. Propadal jí. Den co den se kvůli ní ocital kdesi na pomezí mezi ireálnem a skutečností, mezi přeludy a fakty a on se ztrácel v tom bezrozměrném prostoru šílenství. Měl neskutečný strach pokaždé, když zasedl k plátnu, podbarvený neskutečnou láskou.
Přesto, nebo snad právě proto si zodpovědně hrál se všemi jednotlivými křivkami jejího těla, pečlivě a s něžností obtahoval každou odchylku úsměvu, jenž vždy nosila jako nějaký nádherný šperk, toho tajemného úsměvu Mony Lisy v jiskřícím jezeře mezi jeho řasami. Maloval svědomitě podle reality, jak jen to bylo možné z odrazů ulhaných mlčících zrcadel a zrcadel vlastních očí.
Přestože realita mohla být jen klamem v očích všech. Jaký by pak to všechno mělo smysl?
Mohlo racionální jsoucno existovat současně s tím nepříčetným, aniž by jakkoliv vylučovalo to druhé?
Nebyla jen dávno zapomenutým přáním, náhle odkrytou rytinou vzdálené minulosti?
Někým, koho si vysnila zrcadla a jeho mysl, toužící po uvolnění?
Nevěděl. Stále mlčela.

A pak byla najednou hotová. Zachytil ji tam. Nevěděl, kdo to je, neznal ji, ale přesto ji namaloval. Přesně tak, jak tam stála, s tímtéž matným pohledem i zvláštním posmutnělým úsměvem, jenž jí pohrával na rtech, kdykoliv ji tam spatřil zevlovat. Vypadala tak naivně, tak ztraceně, jako by snad pocházela ze země snů a iluzí. Musela být přeludem idealismu, plná představ a přitom sama klamem. Jako závan nějaké vzpomínky z dob, kdy ještě věřil na zázraky.
Ale byla krásná, ta tajemná dívka, jež mu postávala v očích.

S tichým, sotva postřehnutelným klapnutím odložil štětec a ten vyčerpaně dosedl, zanechávaje další šmouhu na tisících vrstev rozmazaných po dřevěné paletě jako důkazy starých dob. Otřel si ruce do potrhaného bavlněného hadru, na němž jako dávní svědci lpěly zaschlé skvrny všech těch neznámých nekonečných barev, které kdy ten malíř namíchal. Vydechl a znělo to náhle, jako by zadržoval dech celé ty dlouhé měsíce nebo roky, po něž obraz maloval. Zvedl se a beze slov opustil ateliér. Nechal dílo schnout.

Nebyla tam. Nemusel to kontrolovat v zrcadle nebo se ptát neznámých lidí na ulici, co se mu leskne v očích. Prostě to cítil, byl to neměnný fakt skutečnosti. Jako by najednou mohl natáhnout ruku a sáhnout do onoho prostoru, v němž žijí falešné nehmotné podobizny z lesklých hladkých ploch, a jediné, co by našel, by bylo prázdno, jen strohá bílá místnost s plátnem a stojanem z levného světlého dřeva.
Prostě tam nebyla.
Zmizela. Ani mu neodpověděla na otázku.
A jeho obraz lhal.

Běžel, jako by šlo o život. Nikdy se zbytečně nehnal, naopak sám vždy mlčky opovrhoval lidmi žijícími ve věčném spěchu, ale nyní muselo jít vše stranou. Studený vítr mu kradl teplo z tváří, zatímco chvátal mrazivými ulicemi k třípatrové budově ateliéru sotva ve vlněném svetru a rozepnutém kabátu, a schody do podkroví plného zrcadel obklopených vůní barev mu sebraly všechen vzduch z plic. V chladném ateliéru jej tiše přivítal ředidlový odér výparů z malířských potřeb, jimiž byla místnost prostoupena a který pro něj definoval vůni domova. Lapaje po dechu a snaže se zklidnit divoký kašel se malíř dostal ke svému plátnu. Zůstal stát, pohled stočený k zemi. Bál se. Možná se styděl.

Ta tajemná dívka dřepěla v jeho očích a posmutněle se usmívala. Dlouhé vlasy jí padaly přes rameno. Nebyla krásná – ona byla nádherná.
Až tehdy ji malíř poprvé spatřil, tehdy, když se jednotlivé tahy rozdrcených kaštanů a stočeného slunce a smaragdu moře při svítání slily a zaschly a staly se reálnými.
Ona zvláštní dívka v jeho očích se obrátila ve skutečnost.
Nebyl schopen se nadechnout, nebyl schopen promluvit ani od ní odtrhnout zrak. Díval se bez hnutí sám sobě do očí, uvězněný v pohledu drobných zorniček sotva pár milimetrů velké zhmotněné iluze z toho jiskřícího prostoru na sítnici, kde žijí všechny opravdové klamy a přeludy, aniž by se kdy mohly stát hmotnými doopravdy. Ale ona, ona byla tady. A proto už nemohla více být tam, zářící, krásná a záhadná na vypoulené černotě jeho bulvy.
Náhle byla na dosah, reálná, ale zároveň jako by to nebyla ona, ne úplně. Namaloval ji dokonalou, přesně tak, jak ji vykresloval odraz na všech těch stříbrných tabulích, přesto na ní bylo cosi jinak.
Ten stesk a osamělost, co se skvěly v černých perličkách tůní jejích nepatrných očí?
Výčitka?
„Neplakej,“ zašeptal malíř a setřel ji.

Portrét visel na stěně jednoho menšího obchůdku s všelijakými obrazy postrádajícími autora. Často se lidé pozastavovali nad tím neobvyklým dílem, divili se, že vypadá tak živě, a něco je pořád nutilo obracet k němu svůj zrak a potom rychle zmizet, kam už je zvláštní pohled toho muže nemohl sledovat. Je to obdivuhodná malba, poznamenávali později proslulí kritici, to už podobizna měla své místo v jednom věhlasném muzeu umění. Tak realistická, vzdychali světoznámí malíři, jako by to byla fotografie. Jen jedna věc snad portrétu chyběla k dokonalosti skutečnosti. Ten poutající pohled byl natolik plný strohého řádu a pravidel, že nenechával prostor pro chybičky ani pochybnosti.
Nebo naději, bláznivou naivitu idejí.
Ale když se člověk podíval pořádně, mohl v malířových nehybných očích vidět nepatrnou šmouhu, jako by tam snad kdysi něco bylo. Vypadala skoro jako nějaká silueta, možná drobné tajemné dívky, ale spíš to bylo jen pouhé zdání. Iluze zrcadlového snění v onom přísném nařízení reality.

A co se stalo s malířem? Kdo ví. Snad umřel na zápal plic, když se nachladil při svém zběsilém úprku městem, snad jen svůj autoportrét dal anonymně k prodeji a odešel do neznáma. Nebo se mohl prostě někde ztratit, když se snažil ve stříbrných jezerech znovu najít onu zvláštní dívku, co se tak smutně smála a možná nebyla tak úplně iluzí (i když nebyla ani tak úplně skutečná). Kdesi na té bezrozměrné cestě mezi skutečností a sněním, kterou mu kdysi ukázala a na které už se ztratili mnozí.
Třeba ji nakonec našel. Třeba jsou na tom portrétu spolu, silueta vedle siluety, že vypadají spíš jako nějaká šmouha nebo prapodivný kaz klamu ve světě perfektnosti.
A přitom se iluzí ten malíř tolik bál.