Teď už to vím

Kavárna byla malá a útulná. Markétka seděla v rohu, nepřítomně cvrnkala kostnatým prstem do cukřenky a pohled nespouštěla ze dveří. Bylo deset minut po páté a ona, i když si to nechtěla přiznat, začínala být nervózní. Co když nepřijde? Tohle setkání bylo to jediné, v co mohla doufat, jediný záchranný kruh, kterého se chytala.

Musel se změnit, to je jasné. Sedmačtyřicet dlouhých let změní každého a ona ho neviděla od doby, kdy jim oběma bylo dvacet. Ale… nezměnil se náhodou natolik, že už mu na ní nezáleží? Třeba na ni zapomněl, nebo chce zapomenout…

Ba ne. Na první lásku se nezapomíná, usoudila. Hned byla maličko klidnější.

***

Zacinkání zvonečku, letmé zavrzání dveří a zvuk lidských kroků. Pomalých, pomalých kroků.

Markétka vydechla. Poznala by ho kdekoliv, a i když si s ním čas pohrál a úrodnou půdu jeho tváře přeměnil na hory a pustá údolí, jeho očím bylo stále dvacet let. Nezměnil se ani způsob, jakým se rozhlížel po místnosti, a ani úsměv, kterým ji počastoval, hned jak ji spatřil. Byl Princem už napořád, to mu vzít nemůžou.

Prošel mezi stoly a dosedl na dřevěnou lavici vedle ní.
"Markétko," řekl místo pozdravu a ona mu jen stiskla ruku. Nechtěla mluvit, teď ještě ne, chtěla se jen dívat a přemýšlet, jestli je to opravdu ten stejný Princ, jakého si pamatuje. A tak mlčeli spolu a to ticho bylo dojemně nostalgické, asi jako když ze skříně na půdě vytáhneš staré šaty po babičce.

"Chci ti všechno vyprávět, úplně všechno. Proto jsem za tebou přišel," řekl nakonec Princ tiše. Markétka beze slova přikývla, pořád se jí nechtělo mluvit. Mlčení bylo jednodušší.

"Vím, že jsem ti tehdy ublížil, když jsem si vzal ji. Jenže to nešlo jinak, slíbil jsem to, slíbil jsem, že si vezmu tu, které ten střevíček padne jako první. Bylo to hloupé, teď už to vím. Tehdy jsem si ale připadal jako pravý romantický Princ, který najde svou vyvolenou, se kterou bude pak žít šťastně až do smrti."

"Ty tvoje sny," povzdechla si Markétka tiše. Tak tiše, že ji neslyšel, i když seděl vedle ní.

"Ten střevíček byl nádherný, až mi připadalo, že tak krásná věc musí patřit někomu naprosto úžasnému. Vysnil jsem si ji jako neskutečnou vílu, jako někoho, kdo už jen svou přítomností umí vyřešit všechny problémy a odvát všechna trápení. Jediná špatná vlastnost, kterou jsem té snové bytosti povolil, byla roztržitost: jedině roztržitá víla může zapomenout svůj střevíček na schodech do plesového sálu, když odtamtud před půlnocí utíká."

Mlčela, hrála si s cukřenkou. Tohle bolelo, i po všech těch letech.

"A tak jsem se vydal do města," pokračoval Princ, nespouštěje z ní oči. "Zvonil jsem u každého domu a každé dívce jsem zkoušel na nohu tu malinkatou botičku, která by se snad hodila jen pro nějakého skřítka. Skřítka jsem nenašel, zato ji ano. Tvářili se, jako by ji přede mnou chtěli schovat, ale já se nedal a vyzkoušel jsem jí střevíček i přesto, že měla nohy špinavé popelem a prachem. Nepadl jí úplně dokonale, ale říkal jsem si, že to mohlo dopadnout i hůř. Až se vykoupe a trošku upraví, bude docela hezká. A moje víla? Kousek víly můžu najít kdekoliv, každá dívka jej v sobě má…

Začal jsem jí říkat Lucie, protože jméno Popelka se mi prostě nelíbilo. Možná jsem byl tehdy i šťastný, nevím. V každém případě, ty její povedené sestřičky už musely dávno vědět o té změně v závěti mého otce, jinak by ji se mnou nikdy nenechaly odejít. Musely už dávno vědět, že z Prince se nikdy králem nestanu, a tak využily příležitosti zbavit se nepohodlného strávníka, jakým pro ně Lucie bezesporu byla.

Já jsem se to dozvěděl až mnohem později, až už jsem byl s Lucií dávno ženatý. Neříkám, že bych si ji býval nevzal, kdybych o tom věděl. Byla moc milá a já jsem ji měl svým způsobem rád, navíc jsme už v té době měli dceru a další dítě bylo na cestě. Nikdy bych neopustil rodinu.

Ale začal jsem pochybovat. Pochybovat o sobě a o své honbě za přeludem, který se stejně nakonec rozplynul, jak už to přeludy mívají ve zvyku. Slíbil jsem, že si vezmu tu, které padne střevíček nalezený na schodech plesového sálu. Ale co když ten střevíček vůbec nebyl její? Co když byl opravdu nějaké víly, nebo někoho úplně jiného?

Čas plynul a tyhle mé myšlenky pomalu zapadaly prachem. Lucie mi byla dobrou ženou a dobrou matkou našim dětem, a mně připadalo nespravedlivé ji ničit svými pochybnostmi. Až do té doby, než jsi mi poslala ten dopis."

"Nechtěla jsem," Markétka si odkašlala, aby se jí ze sevřeného hrdla podařilo vyloudit aspoň nějaký zvuk. "Nechtěla jsem ti brát tvou rodinu, nebo snad vytahovat staré záležitosti. Chtěla jsem se jen přesvědčit, že i když ses nestal králem, jsi pořád Princem. A možná se malinko ujistit, že jsi měl šťastný život, protože bývaly doby, kdy mi na tom záleželo ze všeho nejvíc."
"Bývaly doby," opakoval po ní a nepřítomně zíral na mušku, pochodující po stole sem a tam. Tohle začínalo být až moc sentimentální a oba to věděli.
"Zjistil jsi někdy," ťukla Markétka nehtem do cukřenky, "komu ten střevíček patřil?"
"Ne. A ani to nechci vědět. Ublížil bych tím Lucii, a to si ona nezaslouží."

"Uteklo to," řekla Markétka a nemyslela tím čas strávený v kavárně.
"Nic neuteče, když víš, jak to chytit," řekl Princ a také tím nemyslel čas strávený v kavárně.

Nakonec se zvedli, řekli si sbohem a navzájem si vyklouzli ze svých životů. Některé pohádky chtějí zůstat pohádkami.