Podiv III. Pan Blešík

Tatínek přišel domů z ateliéru.
Máma byla nastartovaná jako vždycky, když se tak stalo... každého božího dne.
„Jak si to představuješ? Co si myslíš, že budou děcka jíst? Myslíš si snad, že jim uvařím z těch nesmyslně drahých štětců? Nebo z toho stojanu, který sis koupil, protože ti nestačil nějaký obyčejný?! No jasně, anebo jim můžu uvařit vývar z toho smradlavého oleje, co táhne na celý barák, kdykoliv se odtamtud vrátíš!" Její hlas se odrážel od papírových stěn našeho skromného dvoupatrového domku.
„Ale zlato, až prodám obrazy, budeme se mít dobře," ubezpečoval ji táta, pobledlý nedostatkem spánku. Celé noci maloval v ateliéru a když zrovna nebyl tam, maloval doma.
„Až prodáš obrazy? To mi ksakru říkáš už pět let! Pět let už jsem měla trpělivost s tou tvojí vizí slavného malíře, ale zatím jsi neprodal jediný, zatímco naše úspory jsou v prdeli!"
Můj táta se nevzdával. V jeho námitkách jsem slyšel silnou vůli a cílevědomost mu vlastní. I když se mu povětšinou nedařilo, nikdy neztrácel naději a byl jako buldok. Když se do něčeho zakousl, nepustil se.
„Gwen, už se blížím, mluvil jsem s jedním koordinátorem jedné galerie v centru, pokud se mi do konce měsíce podaří namalovat ještě nějaké obrazy, prý pouvažují o jejich vystavení, budu mít vernisáž a pak se nám to všechno vrátí,"
Chvíle napjatého ticha.
„Vrať se do práce, Alexandere. Máš rodinu, není to snad pro tebe důležitější než umění? Maluj si ve volném čase, ale nemůžeš mě nechávat, abych každý týden žebrala u otce o trochu jídla nebo peněz, protože Lysanderovy boty jsou durch mokré, kdykoliv přijde ze školy domů!"
Další křik. Další výčitky. Slzy, drama, bouchnutí dveřmi.

Seděl jsem v dětském pokoji, zatímco se u mě choulila Delilah. Zalykala se pláčem, tulila se ke mně a celé její drobounké tělo se v mém náručí chvělo. Nesnášela konflikty, kdykoliv se rodiče hádali, mohla si oči vybrečet.
„Maminka tatínkovi zakazuje malovat?" Rozechvělý hlásek mé malé sestřičky zněl tak bezelstně. Ve svých šesti letech ještě nemohla rozumět tomu, co se dělo. „Je mi špatně," zakňourala pak a přitiskla se ke mně ještě blíž. Jako by se mi chtěla vsáknout do hrudi. Bylo mi příšerné horko.
„Mají nás rádi, Dolly... všichni dospělí se občas hádají." odpověděl jsem neurčitě, zatímco jsem hleděl oknem ven. Táta už zase někam odjížděl. Poslední dobou nebýval skoro vůbec doma, chyběl mi.
Na schodech se ozvaly kroky a ve dveřích se objevila máma. Oči měla pořád zarudlé od pláče, na rtech hraný úsměv, v každé ruce malý talířek.
„Mám pro vás oběd," položila talířky na stůl. Byla na nich trocha nakládaného tuřínu, levné maso z konzervy a na tom růžovém kousek stranou taky pár bonbónů. Nikdy jsme si nemohli rozhazovat, ale poslední dobou byla naše jídla skromnější a skromnější. Všichni jsme pomalu chřadli.
„Díky, mami." pokýval jsem hlavou a do jídla se pustil. Nebyl to žádný vrchol gastronomie a vlastně to ani nebylo nic, co by se dalo nazvat výživným jídlem pro teenagera, natož malé dítě, kterým byla Dolly, ale i ona dobře věděla, že nic jiného nedostane.
„Pojď, miláčku, půjdeme se koukat na Pana Blešíka," řekla pak máma a vzala Delilah za ruku.
Osaměl jsem. Vždycky si ji brala stranou do obývacího a koukala s ní na pohádky, na které už jsem já byl moc velký.
Veselé příhody Pana Blešíka. Příběhy o blešce, která se pořád snaží s každým kamarádit a z každé situace si vezme to pozitivní, zatímco ona je vlastně všemi nenáviděná za to, čím je. Nesnášel jsem to, odmalička jsem měl pocit, že živoucím ekvivalentem Pana Blešíka jsem já.

Převalil jsem se na gauči na druhou stranu, hledíc na tmavozelenou zeď. Už uplynulo několik dní od chvíle, kdy jsem viděl posledního člověka a přesně tři hodiny od okamžiku, kdy mi cinkla SMS zpráva s jednoduchým a zcela očividným sdělením: „Zdechni".
Matka měla všelijaké stavy, v těch obzvlášť opileckých z ní lezlo to nejhorší. Rád bych řekl, že jsem si na to zvykl, ale bolest z jejích slov vyplývající byla pokaždé stejná. Hořká a palčivá, stejně jako můj vztek. Na ni, na sebe... na svět.
Otázka, která by v tu chvíli napadla každého normálního člověka: Proč jsem si ji nezablokoval? Protože si vždycky našla jiný mobil, ze kterého mi mohla napsat aspoň jednu nebo dvě podobné zprávy měsíčně. Už dlouhé roky jsem se ani nesnažil na ně odpovídat. Někdy jsem je smazal, jindy se zase nějakou dobu hromadily a já se divil, že baterka mého stařičkého mobilu pod návalem vší té nenávisti neexplodovala.
Neochotně jsem se zavrtěl v marné snaze najít si pohodlnější polohu, ale pak jsem to vzdal a neochotně se odšoural na balkon. Kočka kolem mě proběhla ven jako stín. Nadechl jsem se čerstvého ranního vzduchu. Obloha byla šedivá, zamračená a lilo jako z konve, ale to mi nevadilo, alespoň jsem ušetřil za vodu. Navíc, když bylo venku hnusně, málokdo si mohl stěžovat na nudistu, který exhibuje na balkóně a kouří při tom jednu cigaretu za druhou. Nebyl jsem žádný notorický kuřák, ale když to na mě přišlo, zvládl jsem během chvíle pokořit celou krabičku.

Pak se mi podařilo přesvědčit Valerii, aby se mnou vyrazila na kafe. Valerie, říkalo se jí Val, byla moje nejstarší kamarádka. Bavili jsme se spolu od mých šestnácti, kdy jsem definitivně utekl z domova. Nechala mě u sebe tehdy bydlet. Byla to taková mamina, ať už by to platilo o jejím věku, bylo jí něco přes pětačtyřicet, nebo o chování. Neměla děti ani muže, žila v maličkém jednopokojovém bytě s hromadou zvířat, která nasbírala všude možně. U popelnic, na silnici, od sousedů... tak jako tak, v jejím bytě se nenašlo jediné volné místo, na kterém by nestála klec, pelech nebo aspoň nějaká miska.
Val taky vlastnila malé pekařství na kraji ulice, ten krámek byl její druhá největší láska. A tam jsme se také měli sejít.
„Vypadáš teda děsně, Lysandere." zkonstatovala ustaraně, když do kavárny konečně dorazila. Její čokoládový labrador Dionýsos poskakoval kolem a s hromovým štěkotem, ze kterého uši zaléhaly, mě vítal. Podrbal jsem ho za uchem.
„Dík," odvětil jsem ironicky a hodil Dionýsovi keks, aby mě nechal na pokoji. Když jsem se podíval do zrcadla, nezdálo se mi, že bych vypadal nějak hrozně. Ano, byl jsem dost utahaný, ale jinak jsem byl úplně normální. Pravda, poslední dobou můj vzhled kritizovalo čím dál tím víc lidí.
„Víš, že jsem brala. Něco o tom svinstvu vím." nenechala se Val odbýt. Její narkomanská minulost byla po většinu času tabu, ale ve spojení s Podivem na ni upozorňovala často.
„Podiv není peří," zamračil jsem se.
„Ty si snad myslíš, že je to pro tebe něco zdravýho?"
Kdyby nebylo Podivu, už bych tu nebyl, ale tím jsem ji nehodlal zatěžovat, aby si nemyslela, že jsem nějaký fňukal.
„Nemůžeme otočit list?"
Už mi lezlo na nervy, jak se na Podiv stočila řeč, kdykoliv jsem se s kterýmkoliv ze svých kamarádů viděl. Jako by se znenáhla neuměli bavit o ničem jiném.
„Jak chceš. Ale zamysli se nad tím," utla Val neochotně téma, „Co ty a Phelio?" zeptala se potom.
Z bláta do louže, napadlo mě okamžitě. Stejně to ale bylo lepší téma než Podiv, nebo jak mu Val říkala, Bedekr.
„Je nakvašenej, zapomněl jsem se a nepřišel do NoVu."
Dívala se na mě jako na naprostého hlupáka. Přece nemůžeš být takový ignorant, vyčetl jsem v jejím baculatém obličeji.
„Prostě mi to nedošlo."
Zavrtěla hlavou a mávla rukou, jako by se snažila zahnat otravnou mouchu. Dionýsos se znovu rozštěkal.
„Mlč," zahučela Val a hodila mu meruňkový šáteček, aby ho umlčela na déle než tři vteřiny. V životě jsem nepotkal uštěkanějšího psa. Ale stejně tak jsem neznal takového, který by miloval všechno živé tak jako on.
„Měl by ses mu omluvit... on tě má opravdu rád, Lysandere." řekla pak vážně, opřela se o pult a ustaraně si podepřela hlavu dlaní.
„Jo, já vím,"
Taky jsem měl Phelia rád, ale zároveň jsme se navzájem vytáčeli, když jsme byli ve společnosti toho druhého moc dlouho. Podle Val je to normální. Z nějakého důvodu se mi čím dál tím víc zdálo, že ji začalo bavit hrát si na dohazovačku, protože kdykoliv jsme se s ní já nebo Phelio setkali, básnila o tom druhém.
„Nikdo by neměl být sám," pokrčila rameny jako by se nechumelilo, když jsem se jí na to zeptal.
Na otázku „A co ty?" odpověděla, „Co já? To je něco jiného."
V ideálním světě by snad Phelio mohl být můj partner. Chci říct, komu by neimponoval? Znal jsem velmi málo mužů i žen, kterým jeho šarm a půvab neučaroval, on totiž na rozdíl ode mě okouzloval už jen svou existencí. Byl něco jako druhá strana mé mince.
„Aspoň to s ním zkus, za to nic nedáš."
O našem vzájemném pokusu vést něco jako vztah nevěděla, ale neměl jsem chuť jí o tom fiasku vyprávět.
„Všichni něco řešíme, jestli čekáš na to, až bude na vztahy klid, tak se nikdy nedočkáš."
V tom měla možná pravdu... ale já teď klid měl. Minimálně jsem jej nacházel u přijímající a vřelé energie Rudého. On nikdy nesoudil ani se mi nesnažil vnucovat svá východiska z nejrůznějších svízelných situací. Phelio byl pohledný a snažil se mě podporovat, ale Rudý existoval se mnou. Nebo pro mě?
Tak nebo tak, nikdy se nestalo, aby Rudý neměl čas, když jsem za ním přišel. Nikdy jsem od něj neslyšel slovo „ne". Těžko říct, jestli ho vůbec znal.
Val se svýma zelenkavýma očima vpíjela do mých, ocelově šedých. Měl jsem pocit, že mi vidí až do hlavy, ucukl jsem pohledem. To poslední, co jsem s ní chtěl rozebírat bylo, že jsem našel svou spřízněnou duši v jiné dimenzi, se kterou mě Podiv spojil. Už tak neměla daleko do toho, aby zavolala na psychiatrii. Po zbytek dne jsme si povídali o všem možném a já jsem byl rád, přece jen mi to trochu zlepšilo náladu a já alespoň na chvíli skoro zapomněl na toxickou zprávu „Zdechni".

Po návštěvě Val jsem se ještě zastavil v místní umělecké akademii, kde jsem pravidelně stál modelem na hodinách malby. Přivydělával jsem si tím. Nestálo mě to skoro žádnou námahu, prostě jsem mohl stát, ležet nebo sedět v požadované pozici a přemýšlet, než mě ti pilní studenti přenesli na čtvrtky.
Toho dne to nebylo jiné.
Zhruba v polovině času jsem se začal nudit a tak se mé myšlenky stočily k Rudému. K jeho tělu, v pocitům, které v mém nitru rozpaloval... ke sladkým slovíčkům.

V noci, kde tma objímá tajemství,
Polibky vášně jako růže v rozkvětu,
Ve stínu, kde srdce hladí něžné vlny,
Láska pulsující jak básnický sen vzdušný.

Doteky, co tančí na pomezí sladkého šepotu,
Srdce, co v noci odhaluje své nejhlubší noty,
Ve spojení, kde lásky řeka klidně plyne,
Náručí, kde intimní touha hledá svůj domov.

Pak ke vzpomínkám na mé začátky s Pheliem, kdy jsme se navzájem hřáli pod teplou přikrývkou po noci prohýřené v NoVu. Po těch časech se mi stýskalo, měli jsme k sobě tou dobou tak blízko. Byly to doby, kdy Phelio...
„Nevím, na co myslíte, ale můžete laskavě zkusit něco jiného? Dnes máme kurz pro nezletilé,"
Ten důraz na profesorovo poslední slovo, pronesené nadmíru pohoršeným tónem, mě téměř přinutil nadskočit. Poslední, co jsem chtěl bylo, přijít i o tu poslední brigádu, kterou jsem měl, jenom protože Lysander o patro níž si žil vlastním životem. Nacpal mi do ruky prostěradlo, kterým jsem se měl překrýt a to jsem taky udělal. Pár děvčat i chlapců mělo obličeje rudé jako raci a ani já se tomu neubránil. Měl jsem sto a jednu podivnost, ale exhibice před mladistvými mezi ně rozhodně nepatřila. Nicméně, v okolí se o mně občas říkalo, že jsem úchyl a tohle mojí pověsti dvakrát nepřispělo.
Pravda, občas jsem tu měl problémy se vzrušením, když se moje myšlenky zatoulaly moc daleko, ale nikdo si z toho nic nedělal, pokud se zrovna nezabýval kresbou intimních partií. Ti vysokoškoláci, kteří tu malovali obvykle, už jich při svém životním stylu nejspíš viděli tolik, že jeden navíc je opravdu z míry nevyvedl. Navíc jsem díky tomu občas přišel k příležitosti, jak si nezávazně užít.

Domů jsem se vrátil před půlnocí o pár liber bohatší. I když mi profesor něco málo strhl za tu neplánovanou erekci a nezapomněl mě upozornit na následky, pokud mě takhle znovu uvidí, stejně jsem se mohl stavit v non-stop potravinách a koupit si něco k snědku. Když jsem to pak na linku všechno rozložil, měl jsem pocit, že svět je zase v pořádku. Na chvíli. Ozval se domovní zvonek.