Podiv IV. Role tvá i má

Protože oblečení, ve kterém jsem se vrátil z venku, už jsem stihl svléknout, zavázal jsem si okolo pasu alespoň svetr a otevřel jsem dveře. Na chodbě stál Rowley. Když mě uviděl, div neodskočil stranou. Byl to typický domovník těsně před důchodem s knírem rezavým od piva. My dva jsme k sobě nikdy nechovali zrovna sympatie, ale po většinu času mě nechával být, nejspíš jen díky tomu, že o mojí existenci v činžáku skoro nikdo nevěděl. A když říkám skoro…
„Todlencto prostě musí skončit, čemu na tom nerozumíte?!“
Rowley byl celý žhavý na to, až mě přijde sjet za nahotu na balkóně, že prostě nemohl počkat do rána? Ten chlap byl nezmar.
„Vždyť přes tu mlhu nebylo skoro vidět.“ namítl jsem, podrážděný skutečností, že musím obhajovat vlastní přítomnost na vlastním balkóně.
„Mě ale nezajímá, že byla ňáká mlha, to vůbec! Nebudete se tu producírovat nahatej, když tu všude bydlej sousedi s děckama, na to si najděte nějakej jinej nájem- a chci vidět, kdo vám ho za tak mrzkej poplatek tady ve městě dá! Vám není trapný, že paní Petersonová o patro pod vámi vám vidí až do prdele, když vyleze na terasu aby zalila ty svoje muškáty, co jste jí posledně pochcal?!“
Mohl by být ještě o oktávu hlasitější, aby ze dveří o poschodí níž začali vylézat ospalí nájemci, které svojí rozhořčeností vytáhl z pelechů.
„Prdele máme snad všichni,“ odvětil jsem rádoby klidně, zatímco mi začalo být už zase horko a cítil jsem, jak mi rudnou uši. Co bylo pozitivní, tak to, že byly schované pod nedbalým hnízdem rozpuštěných světle hnědých vlasů. Jeho poznámku o pochcaných muškátech jsem raději ignoroval. Nemočil jsem z balkónu často, vůbec ne, ale láhev červeného, kterou jsem si té noci otevřel, byla prostě silnější než já a na záchod z balkónu daleko.
„A vy si jako myslíte, že všichni chtěj koukat zrovinka na tu vaši?! Thorne, okamžitě se chytněte za rypák, protože jinak vám tu smlouvu vypovím ještě před tím, než vyprší, a potáhnete!“ Rowley taky rudl. Těžko říct, jestli vzteky nad tím, že tu situaci musí řešit, nebo tím, že můj přístup působil tak laxně. To byla moje výhoda a slabost zároveň, ta zdánlivá apatie byla totiž často maskou pro poryvy vzteku, který jsem prožíval uvnitř. Pak to mohlo pro leckoho vypadat, že jsem nepředvídatelný labilní hňup. Přitom jsem na teplotě stoupal celkem pozvolna.
Pokrčil jsem rameny.
„Ještě něco?“
„Jak, ještě něco? Tak uděláte s tím něco, nebo vám tu smlouvu mám vypovědět rovnou?“
Rowley byl blíž, než by se mi líbilo. Moje ruce se automaticky zatnuly v pěsti. Nádech, výdech a zase nádech. Ne, že by to fungovalo tak, jak mi terapeut kdysi doporučoval.
„Jo, na balkón budu chodit ve slipech,“ odsekl jsem příkřeji než jsem zamýšlel.
„Dobrý. A laskavě si zatemňujte okna, protože odnaproti si na to taky stěžovali, děcka jim pak choděj před oknama nahatý, protože to viděly u vás.“
Promnul jsem si oči.
To je zlej sen.
„Až dáte opravit ty žaluzie, co mi slibujete od tý doby, co jsem se sem nastěhoval.“
Rowleymu zacukal knír a na nafialovělé pleti se mu samými rozpaky začaly dělat světlé fleky.
„Zavolám údržbářovi, ať se na to podívá a hodím vám do schránky nějakej termín.“ řekl se stejným klidem, do kterého jsem se před chvílí musel nutit já.
„Fajn.“
Alespoň k něčemu to bylo dobré, bez žaluzií to bylo na prd.
„Tak dobrou.“ rozloučil se domovník a otočil se na buclatých krátkých nožkách, než zamířil po strmých schodech dolů. Tak trochu škodolibě jsem doufal, že zakopne a skutálí se, ale on se zuby nehty přidržoval zábradlí a krok za krokem se vzdaloval.
Ještě chvilku jsem se za ním díval, než jsem zahučel: „Dobrou,“ a zabouchl dveře, které jsem z druhé strany nezapomněl obdarovat několika dobře mířenými ranami stále sevřených pěstí, až se dunění rozléhalo chodbami.
Ať si nasere.
Nemohl jsem si pomoct, muselo to ven. Už jsem neměl rudé jen uši, ale i celý obličej, jak jsem z pohledu do zrcadla zjistil, když jsem se odporoučel do koupelny. Opláchl jsem si tváře, oči i čelo studenou vodou, to mě alespoň trochu osvěžilo a míra mého vnitřního vzteku klesla ze sta na pouhých pětasedmdesát. Potřeboval jsem se prospat, cítil jsem, jak mě únavou štípou oči, ale nepřinutil jsem se k tomu. Ne předtím, než se uklidním, jít spát zaslepený agresí bylo stejně o ničem.
Zamířil jsem k malířskému stojanu, abych zhodnotil stav zásob Podivu. Tři pytlíčky po pěti gramech, to nebylo nic moc. A vzpomněl jsem si na slova dealera, bylo teď těžké něco sehnat.
Jen tři gramy.
Rozhodl jsem se po chvíli horečnatého uvažování. Méně než pět gramů jsem si nevzal, co jsem Podiv užíval, nevěděl jsem, zda to bude stačit, ale měl jsem snad v tu chvíli jinou možnost než to zkusit? Vždycky jsem si mohl přidat.

Následoval můj klasický rituál.
Vzít sklenici s alkoholem, rozmíchat prášek a vzniklý karmínový nápoj zapít. Vychnutnat si sladkou sametovost i nahořklé aroma. Uvelebit se, tentokrát vleže na boku. Nechat víčka ztěžknout.
Vzory, které ve spirálách tančily, byly tlumenější než obvykle. Hřejivost, která se mi jindy postupně šířila po celém těle, se na slabší dávce projevovala jen, jako by se v místnosti o pár stupňů přitopilo, ale i to bylo příjemně podmanivé. Můj přerývaný dech se vyčistil. Tlak, pramenící ze zadušeného vzteku, zmizel. Cítil jsem teplé paže, které se mi zezadu ovíjely kolem hrudi, jak mě Rudý objímal. Jeho tělo mě hřálo na zádech a já cítil, jak mu tluče srdce. Tlouklo pomaleji než to lidské. Jeho tep mě uklidňoval. Zabořil mi nos do temene hlavy, aby nasál vůni mých vlasů, zatímco já vdechoval tu jeho. Nikdy jsem necítil nic, co by třeba jen připomínalo Rudého agresivně kořeněné a přitom sladké aroma. Stejně jako v jeho vzhledu, i ve vůni se snoubily mužské prvky s ženskými, a to v dokonalé rovnováze.
Otevřel jsem oči. Nebyl jsem nikde jinde, než ve svém jednopokojovém bytě, ale on tady byl. A to bylo jediné, na čem záleželo.
„Máš těžkosti, Ly?“ zeptal se tím svým sametovým hlasem, zastřeným starostlivostí. Ly… to oslovení, které používal, mě vždycky pohladilo na duši.
„Jen jsem tě chtěl vidět.“ hlesl jsem.
„Jen jsi mě chtěl vidět,“ zapředl jako obrovská rudá kočka a přimkl se ke mně ještě víc.
„Také jsem tě chtěl vidět,“ dodal jakoby významně. Naklonil se tak, aby mi viděl do obličeje, hebkou tváří se mi lísavě otřel o rameno. Jen pouhý pohled do jeho očí bez zornic i duhovek mě naplňoval čirou harmonií.
„Trápí mě, že já a Phelio,“ začal jsem.
Zaujatě, bez jediného mrknutí mě sledoval.
„On si tě nezaslouží, Ly, a víme to oba… oba víme, že pochází ze snobského světa pýchy, hedvábí a materiálního nadbytku. Nikdy nedokáže pochopit to, kým jsi. Ani to, v jakých podmínkách jsi vyrůstal, co z tebe udělalo člověka, jakým jsi nyní.“
Uchopil mě dlouhými prsty za bradu, posetou neudržovaným strništěm a v podmanivém gestu mi pozvedl hlavu.
„Ty se nemusíš měnit… pro nikoho, pro koho nejsi dost dobrý. Myslíš si, že pro něj kdy budeš..?“
Po krátké odmlce, kterou mi dal na zamyšlení, změnil téma, už mluvil trochu nadneseněji.
„Stejně ty pelargonie staré Petersonové nemůžeš vystát,“ zkonstatoval věcně. Byla to pravda, z těch zatracených muškátů jsem měl celé období květu oči jak angorský králík.
„A stěžovala si na tvou nahotu, protože její manžel jí už roky zahýbá se sousedkou. Proto nemůže vidět žádného nahého muže, který by jí to mohl připomínat,“
Nikdy mě nepřestávalo udivovat, kolik toho Rudý ví o lidech kolem mě a jejich každodenních problémech.
„Jak jsi to..?“
Úzké rty se mu roztáhly do rozpustilého úsměvu, pohladil mě po tváři.
„Jsem pořád s tebou, Ly, a většinou, troufám si tvrdit, dohlédnu dál než dohlédneš sám.“
Nerozuměl jsem tomu. Jestliže byl pořád se mnou, proč se neukázal i bez Podivu, když jsem ho nejvíc potřeboval?
„Protože pak bys přišel o to pravé kouzlo,“ zavrkal, jako by přesně odtušil, na co myslím. „Ne vždy se může vlk nažrat a koza zůstat celá, kdo něco chce, musí něco dát. I když tě miluji, musím se udržet při síle. A tomu pomáháš užitím Múzy, však to znáš.“
Múza byla jen další z mnoha přezdívek, které Podiv měl.
„Znám,“ přitakal jsem na souhlas, stále trochu sklesle.
„Přivolal jsi mě, abychom spolu strávili nějaký čas, není-liž pravda? Nezatěžujme se okolnostmi, které nemůžeme změnit.“

S posledními slovy přiložil rty na bok mého krku, který začal zahrnovat mravenčími, sotva zřetelnými polibky. Slastně jsem vydechl a naklonil hlavu na stranu, zatímco jednou rukou jsem sklouzl dozadu k jeho stehnu, abych jej přitáhl ještě těsněji ke svým hýždím. Cítil jsem, jak se o mě něžně otírá, mezitím, co polibky začal obdarovávat i mé rty. Bezelstně jsem mu je oplácel, zcela se poddávajíc jeho dlaním, které se mnou dělaly divy. Lehl jsem si z boku na břicho, takže jsem mu poskytl výhled na své šlachovité tělo zezadu. Byl to nezvyk, protože dominantním aktérem jsem býval většinou já, ale nedalo se ani v nejmenším pochybovat o tom, že to bylo vzrušující, pro jednou nevědět, co mě čeká. Zdálo se, že i jemu se ta nová příležitost zamlouvala. Rozkročil se a obkročmo se mi usadil na stehnech.
Jako by skoro nic nevážil, pomyslel jsem si překvapeně, až jsem se musel pootočit, abych se přesvědčil, zda tam Rudý pořád je. Byl tam, hladil mě spalujícími doteky po ramenou, zádech i bocích, stále níž, až k hýždím. Masíroval mě tak nenuceně, přirozeně, plynule. Přisunul se blíž a jemně mě přilehl. Přišel jemný tlak… pak rozkoš. Spojil naše těla v jedno. Zasténal jsem. Zakoušel jsem dosud nepoznané pocity hlubokého intimního splynutí. Bylo to… jiné. Rudý už nebyl jen můj, ale i já jeho. Stejně jako v lázních minule, i v mém malém pokoji se nyní vzduch horkostí vlnil a barvy v něm byly tlumené, překryté jakoby průsvitným závojem. Rudého tiché vzdechy se mi rozléhaly v uších, zatímco mě ochromovala stále ta stejná slast, kterou mi svým činěním způsoboval. A byla intenzivnější a intenzivnější, prostupovala mnou a podmaňovala si mě tak, že bych jí nedokázal odolat, ani kdybych chtěl. Jen pár okamžiků poté, kdy Rudý dosáhl bouřlivého vrcholu, jsem jej následoval. Ještě dlouho na mně ležel, šeptal mi slova v jazycích, kterým jsem nerozuměl, ale přesto jsem v duši cítil jejich skutečný, hluboký význam.
Jeho ruce mě hladily po těle, jeho dech i samotná existence prostupovaly celou mou bytostí, která se náhle cítila plná energie, elánu a naděje v lepší zítřky. Dodal mi, po čem jsem toužil: Pocit milovanosti, celistvosti. Pak, s posledním polibkem, pozvolna zmizel. Jako by se ve vlnivém chvění vypařil. Pokoj nabyl svých skutečných barev.

Kočka na mě z okenního parapetu upřeně zírala. Když jsem po delší době vstal abych si došel pro vodu, nelibě zasyčela, vyklenula hřbet, seskočila dolů a proklouzla mi mezi nohama pryč do předsíně, ocas jako černou naježenou prachovku.
Co to do ní vjelo?