Podiv V. Střízlivý pijan

V duchu mého posledního splynutí s Rudým uběhlo dalších několik dní. Víc než ochotně jsem mu odevzdával své tělo i mysl. Sténal jsem pro něj, zatímco mnou prostupoval. Někdy jsem měl pocit, že mé slastné vzdechy jsou to, co jej živí, nikoliv množství Podivu, které jsem zkonzumoval a které způsobilo, že jsem se ocitl takříkajíc na suchu. Nepodařilo se mi sehnat další. Výpadek, říkal dealer. Jak dlouhý, to nikdo netušil. Ale ubezpečil mě, že to nebude trvat dlouho.
„Někdy dodávka přijde, někdy prostě ne. Normálka.“ říkal tehdy. Mělo to i svou světlou stránku, lépe jsem teď vnímal realitu, i když jsem měl solidní bolehlav.

Rozhodl jsem se, že se Pheliovi konečně omluvím. Osobně. Popravdě, chyběla mi jeho společnost a čas, který jsme společně trávili, než jsem zaspal naši poslední schůzku.
Z doslechu jsem věděl, že má práce nad hlavu, neměl jsem tušení, kdy bude doma, proto jsem se rozhodl, že ho navštívím v práci. Většinu času trávil v městském divadle, kde pravidelně vystupoval. Trénoval tam často celé dny. Herectví, zpěv, tanec. Jeho životní styl byl nikdy neustávající dril.
Dobře jsem si vzpomínal na chvíle, kdy se mu ze všech sil vzpíral. Byly to časy plné svobody a vzájemného poznávání, kdy odmítal dělat čest své vlivné rodině. Phelio byl o sedm let mladší než já, bylo mu tehdy čerstvých osmnáct, vlasy měl jen kousek pod ramena a poprvé v životě zakoušel skutečnou volnost. Rád jsem mu s tím pomáhal. První flašky vína, první hašiš, první noci, kdy se naše obnažená těla proplétala v jednom vášnivém chumlu. Trávili jsme spolu každou volnou chvíli, skoro jako bychom si byli souzení.
Kéž bychom byli.
Tu myšlenku jsem ani nestihl potlačit, prostě tu najednou byla.
„Jako bych ti patřil,“ říkal tehdy, když mě svíral nohama okolo pasu, jako by mě už nikdy nezamýšlel pustit.
V těch chvílích jsme jenom nepíchali.
Milovali jsme se.

Bál jsem se, aby mě do divadla pustili, přece jenom bylo dlouho po otvírací době, ale postarší recepční byla docela milá. Nebo ne moc chytrá. Zabrala na to, že chci Pheliovi popřát k narozeninám, proto mi otevřela zadní vchod a nechala mě projít. Kdybych byl zloděj, celé bych to tam vyraboval.
Ale mně teď záleželo jen na jednom. Znal jsem to tam, proto jsem zamířil směrem k zákulisí hlavního jevištního sálu. Cestou jsem potkal jenom pár kulisáků, kteří se moc nevyptávali.
Nezajímalo je, kdo jsem, ani co tam dělám a ochotně mi ukázali, kde Phelia najdu. Za sametovou oponou jsem se zastavil. Vykoukl jsem zpoza ní na jeviště. A skutečně. Phelio tam byl. Tančil. I když to bylo slabé slovo. Jako by se vznášel nad podlahou. Odskoky střídaly ladné piruety. Na sobě měl černý šlechtický kabátec, punčochy a taneční polobotky. Část jeho kostýmu na nadcházející představení. Slušelo mu to. Byl dokonale koncentrovaný. Poslouchal každý sval na svém těle, aby se vyhnul byť jediné chybičce. Mohl jsem na něm oči nechat. Najednou sebou při jedné otočce zprudka trhl a klopýtl, div neskočil do hlediště.
„Lylo!“ okřikl mě.
„Vylekal jsi mě, nemůžeš nosit na krku zvoneček nebo něco takového, až se sem budeš příště plížit?“
Založil ruce na prsou.
„Nechtěl jsem ti to zkazit,“ prohodil jsem omluvně.
Phelio si stále trochu dotčeně upravoval nedbalý drdol, který měl sepnutý velkou sponou, aby mu vlasy nepřekážely ve výhledu.
„Pozdě.“ odvětil potom úsečně. Hypnotizoval mě pohledem fialkového zraku, který k němu tak specficky patřil.
„Chtěl jsem se ti omluvit… za ten NoV, však víš, že jsem tě v tom nechal.“
Povzdechl si a zavrtěl hlavou.
„Nešlo o to, že jsi nepřišel, ale o to, že ses neomluvil. Seděl jsem tam jako idiot, ty víš, že mě to tam bez tebe nebaví.“
Krátce se odmlčel.
„Dobře, omluva přijata. Ale zadarmo to nebude.“
Zarazil jsem se. Byla sto a jedna věc, kterou po mně mohl chtít a já bych ji rád splnil, ale přesto byl ve své živelnosti dost nepředvídatelný a já měl obavy, aby mě nechtěl navléknout do nějakých smradlavých, plísní prolezlých, svršků z archivu, kde byly uložené kostýmy dvě stě let staré.
Phelio po chvíli ticha, jímž mě napínal, pokračoval: „Potřebuji, abys mi pomohl rozepnout ten korzet pod doubletem, moje garderobiérka už odešla a já bych se z toho zase soukal nemožně dlouho.“
Překvapeně jsem vyvalil oči. Tohle bylo ještě lepší, než jsem čekal.
„Skončils?“
Mávl rukou.
„Už mám dost, protančil jsem tu dneska dvoje střevíce.“ mrkl a když procházel do zákulisí, jemně mě uchopil za límec, aby si mě přitáhl do polibku na přivítanou a snad i na usmířenou. Odpuštěno, říkal mi tím. Vřelost, s níž se ke mně už zase choval, mě zahřála u srdce. Doprovodil jsem Phelia do šatny. Svlékl si kabátec, který pečlivě pověsil na ramínko a pak se ke mně s naprostou samozřejmostí otočil zády.
„Nejlépe shora dolů, už bych si potřeboval vydechnout.“ dodal ještě, kdybych náhodou nevěděl, co si počít. Začal jsem tedy jeden po druhém rozepínat cvočky korzetu.
Už jsem si ani nevzpomínal, kdy jsem naposledy viděl jeho nahá záda a hebkou, bělostnou kůži, kterou jsem teď kousek po kousku odhaloval. Cítil jsem, jak se Phelio uvolnil.
„Jak dlouho jsi v tý věci trčel?“
Zamyslel se a korzet si ode mě s vděčným „Díky,“ vzal.
„Asi dvanáct hodin,“ odpověděl potom. Sledoval jsem ho, jak si sundává i punčochy. Nemohl jsem přehlédnout nafialovělé podlitiny na jeho kotnících. Neznal jsem většího dříče než byl Phelio. Devastoval své tělo za cenu vytoužené dokonalosti a byl na sebe právem hrdý. Sám se pro svou cestu rozhodl, když se dosyta nabažil všech možných i nemožných lákadel, které mu svoboda z nabyté dospělosti nabízela.
„Neměl bys chuť si zavzpomínat na staré časy?“ nadhodil jsem, když si začal oblékat své civilní šaty.
„V jakém smyslu?“ vzhlédl ke mně s otázkou.
„No, v NoVu je zavřeno, ale co si dát skleničku nebo dvě dobrého vína?“
Kousl se do rtu.
„Pokud to bude suché,“ přijal mé pozvání po chvíli váhání. Hlídal si jídelníček a úzkostlivě dodržoval každou kalorii, kterou měl v rozpisu, proto to byl z jeho strany pořádný ústupek, kterého jsem si vážil, i když suchá vína jsem dvakrát nemusel.

„Co matka?“ zeptal se mě Phelio, když jsme se usadili v nedaleké vinárně, poslední, která měla touhle dobou otevřeno.
„Prý mám zdechnout,“ odpověděl jsem prostě.
„Moc kreativní tedy není,“ zkonstatoval, „Lylo, nemůžeš si prostě změnit číslo?“
Uchechtl jsem se.
„Ne, dokud existujou telefonní seznamy. A co vaši?“
Teď se zasmál on a přihnul si trochu vína.
„Máš na mě špatný vliv, jsi líný asociální flákač a děláš mi ostudu všude, kam po tvém boku přijdu.“ šťouchl mě prstem do prsou.
„Teda, moc mě nešetří, co?“
Znovu se napil.
„Ani trochu.“
Zdálo se, že mu to vůbec nevadí. Phelio byl člověk, který si dokázal svůj život a vztahy v něm perfektně uspořádat. Každá osoba, kterou přijal, měla své pevně stanovené místo a danou roli. Alespoň tak jsem ho v té době vnímal.

Povídali jsme si, smáli se, bylo to skoro jako před lety. Sklenka střídala sklenku, skončili jsme slušně pod párou a když jsme se vydali na cestu domů, řehtali jsme se do chladné noci jako dva blázni.
Chvíli jsem já imitoval jeho autoritativního otce, potom se on snažil napodobit postarší garderobiérku, které nešel zapnout jeho korzet.
„Jako chcípající oslice!“ zachechtal jsem se, až jsem se za břicho popadal. Phelio se ke mně přidal a zavěsil se do mě. Pomalým tempem jsme se kymáceli až k němu domů. Úplně jsem zapomněl, že obvykle se tam dvakrát nehrnu a když mě pustil před sebe, vpadl jsem dovnitř jako velká voda. Alkohol bourá zábrany a pro mě to platilo dvojnásob.
Moje image tichého malíře byla v troskách. Bruslili jsme v ponožkách po mramorových podlahách, váleli se ve vířivce, div jsme nevytopili sousedy a nakonec popustili uzdu sebeovládání ještě o kousek víc, když jsem vyvolal polštářovou bitvu století. Všude lítalo hebounké peří.
Když se ozvaly dunivé rány na vchodové dveře, doprovázené podrážděným: „Můžete laskavě ztichnout?! Na vaše mecheche tady není nikdo zvědavý, podívejte se, kolik je hodin!“, konečně jsme ztichli. Funěli jsme jako umanutí ještě dlouho. Náš tep byl ještě trochu zrychlený, když se naše rty náhle spojily v polibku. Nedalo se přesně říct, kdo to začal, ale jedno bylo jisté. Nebyla to ta pusa, kterou jsme si dávali každou chvíli, ale skutečný dlouhý, smyslný polibek, který instinktivně vyplynul v líbání. Víc z toho nebylo. Usnuli jsme už o pár minut později, v pevném objetí.

Ráno bylo perné.
Ne ani tak protože na nástěnce visela první oficiální stížnost Pheliových sousedů na rušení nočního klidu, ale protože jsme ho celé prozvraceli. Suché Chardonnay Chateau Montelena vzalo za své. Z nejhoršího nás vytáhl až silný a nechutně předražený vývar, který Phelio objednal z rozvozu. Než jsme ho do sebe s nechutí nasoukali, střídali jsme se v držení vlasů toho druhého, zatímco krmil mísu. Kolem dopoledne už ji nebylo čím krmit a tak jsme jen seděli celí pobledlí u stolu a skuhrali, že už nikdy nebudeme pít.
Těžká rána opilcova.
„Opravdu na mě máš špatný vliv, Lylo,“ zaskučel Phelio s hlavou v dlaních.