Podiv VI. Lišaj

V Pheliově společnosti jsem strávil tři dny. Tři úžasné dny, které mi připomněly, proč jsem ho dřív tolik miloval.
Sotva se mu udělalo o něco lépe, čemuž přispěl dobrý vývar, byl zase tak spontánní, s hlavou plnou nápadů uskutečnitelných i neuskutečnitelných.
Jednou mi třeba řekl:
„Měl bys to zkusit v divadle. Po pár skleničkách by z tebe spadla všechna tréma a já věřím, že bys byl skvělý herec. Je to v tobě, na to mám nos. Přijď na konkurz, zařídím ti to.“
Ne… nebyl jsem herec. Jedna tragická role mi v životě stačila. Ta moje, která mi nedávala spát a kvůli které jsem tak často vyhledával Rudého, kdykoliv jsem měl po ruce třeba jen trochu Podivu. Nebylo to tak, že bych se nikdy nesnažil uspět v reálném životě za zdmi své ubohé špeluňky, ale vždycky to bolelo. Moje impulsivní povaha mi nedovolovala fungovat v pracovním procesu déle než pár týdnů. Když se ukázaly první problémy, bouchly mi saze. Byl jsem při svém metru sedmdesát taková malá atomová puma.
Jindy ho zase napadlo:
„Lylo, potřeboval by ses podívat ven. V létě poletím na Bora-Bora, potřeboval bys načerpat trochu sluníčka. Zaplatím ti letenku a pokoj, na tobě bude už jenom jídlo a poplatek za slunečník.“
I když to od něj bylo hezké a upřímně mě to dojímalo, nemohl jsem ho nechat, aby za mě zaplatil dovolenou na Bora-Bora, když jsem sám měl sotva na nájem a moji hlavní složku potravy tvořila včerejší čína a koláčky z pekařství Val. Phelio se pro své úspěchy a peníze opravdu dřel. On se nenechal odbýt, nakonec byl ale ochotný změnit téma, za jedné podmínky:
„Víš co? Alespoň si to promysli. Pro mě.“
„Dobře, promyslím,“ slíbil jsem mu. Oba jsme museli vědět, jak toto moje promýšlení dopadne, ale nemohl nic namítat.
Phelio byl skutečný přítel. Navíc, i když jsem si to nechtěl připouštět, pořád mě neskutečně přitahoval. Bylo mi vedle něj tak dobře, že jsem zapomněl, jak moc nepatřičně jsem se v jeho apartmánu kdykoliv dosud cítil.

„Víš, co se mi na tobě vždycky nejvíc líbilo?“ řekl jsem, když jsme leželi naproti sobě v jeho obrovské vaně, napuštěné až po okraj.
„Ty dlouhé nohy a skvělá manikúra? Taky se mi líbí, děkuji za kompliment.“
Zasmál jsem se. Po dlouhé době jsem cítil, jaké to je se opravdu smát a být docela střízlivý. Moje ústa na to nebyla zvyklá, kdykoliv se mi roztáhla do úsměvu, cítil jsem ve tvářích zvláštní pnutí.
„To taky.“
Ne, že by to nebyla pravda, nohy měl opravdu jako nějaká profesionální modelka.
„Vždycky se mi na tobě líbilo to, jak si dokážeš udělat čas na každýho člověka a to bez ohledu na to, jak je nebo není zajištěnej. A jak samo ti všechno jde, jako bys měl talent na všechno na světě. Jako bys ty nepatřil světu, ale svět tobě.“ vysvětlil jsem. Ano, sice pořád trénoval, ale podle mého laického pohledu to vůbec nepotřeboval.
Phelio se pousmál.
„Možná to není tak jednoduché, jak si myslíš. Pečovat o to všechno,“ Letmým pohybem ruky naznačil svět kolem.
„Vlastně už ani nevím, jak dlouho mi trvalo, přijmout zodpovědnost za svůj život. Za to, kým jsem se narodil.“
Zamyslel jsem se. Odpověď na tohle jsem znal. Aby taky ne.
„Rok.“
Přikývl.
„Nevím, kde bych skončil, kdybys mě tehdy nehlídal na každém kroku.“ přiznal a přehodil si nohy přes ty moje. Pohladil jsem ho po nich. Byly hebké, bez jediného chloupku, stejně jako celé jeho tělo. Péči o sebe věnoval skoro tolik času jako práci.
„Ty se vyhrabeš ze všeho, hlavu na to máš. Navíc, vaši by tě padnout nenechali. To by bylo faux pas.“
Trochu se naklonil a víc se ke mně přiblížil.
„Víš, co by bylo po tom všem ještě větší faux pas?“ zašeptal se rty tak blízko těch mých, že jsem na nich mohl zřetelně cítit jeho dech.
„Kdybych si tě tady a teď vzal,“ odpověděl jsem troufale.
Okusil jsem jeho rty v polibku, dlaněmi se rozběhl od jeho hrudi dolů. To už mnou elektrizovalo vzrušení. Usmál se, nosem hravě přejel po tom mém a pomalu se ke mně otočil zády, která mírně vyklenul v němé pozvánce.
Mohl jsem si Phelia vzít… a taky jsem to udělal.
Po dlouhé době mi věnoval sebe. Visel mezi námi sice neoficiální status milenců, ale to spíš jen tak ze zvyku, dlouho jsme spolu doopravdy nespali.
Jako dobu jsem ho neslyšel pro mě vzdychat, ale teď mi nešlo na rozum, jak jsem to bez toho mohl vydržet.

Stejně jako všechno krásné, i naše skotačení muselo jednou skončit. Odpoledne třetího dne se hopem překulilo do večera, tehdy jsme se rozloučili. Bylo načase, abychom se oba vrátili do všedního života.
„Lylo, vážím si toho, že jsi Podiv na chvíli odložil stranou.“
Ne, že bych měl na výběr, ale nechtěl jsem mu kazit radost.
„Však jsem ti to slíbil.“ odvětil jsem namísto toho, jako bych na Podivu neujížděl ještě kolik dní potom, co jsem mu přísahal, že si dám pauzu. Nemusel vědět úplně všechno a navíc, přece jsem byl teď čistý. A na tom se dalo stavět.

Podiv se vrátil na trh, ale mně na tom zase tolik nesešlo. S Pheliem jsme spolu trávili zase o něco více času. I když Pheliovi se z nějakého důvodu už nechtělo vyrážet do NoVu, nevadilo mi to. Chodili jsme na výstavy, společné snídaně anebo se jen tak procházet podél řeky. Taky jsem ho navštěvoval v divadle. Často jsme teď končili v posteli.
Když jsem každou noc uléhal na pohovku, myslel jsem na něj. Zase jsem hodně maloval. Snažil jsem se v malbě hledat terapii. Možná jsem při tom zároveň snil o budoucím životě, který na mě čekal. Bude tak úspěšný, jak jen to bude možné, a po boku Phelia. Pak budeme moct letět na Bora-Bora.
Až to všechno překonám…
Svět se zdál zase barevnější. Samozřejmě, že jsem si občas vzpomněl na Rudého, ale poté, co jsem se několik týdnů Podivu ani nedotkl, jako by z něj byla jen mlhavá vzpomínka.

Během toho času jsem mnohokrát seděl modelem studentům v umělecké akademii a pak se rozhodl učinit další krok k našemu už tak příjemně se rozvíjejícímu sblížení: Koupit Pheliovi vůbec první dárek k narozeninám, které měl dva dny před Vánoci.
Byl to stříbrný medailon, do něhož jsem gravírkou vyhotovil rytinu lišaje smrtihlava. Lišaj byl něco jako symbol našeho vztahu. Byl to právě tento motýl, kterého jsem Pheliovi ručně vytetoval nad třísla hned první noc, kdy jsme se potkali.
Peníze, které jsem za medailon utratil, jsem si mohl odložit na Podiv nebo si za ně nakoupit nové barvy, ale neodolal jsem. Když jsem si ho na Pheliově krku představil, připadal mi ještě krásnější. Zabalil jsem medailon nejlépe, jak jsem uměl a musel jsem uznat, že maličký balíček, který mým přičiněním vznikl, vypadal opravdu hezky.
Byl zabalený v hnědém balicím papíru, převázaný jutou a vyzdobený větvičkami túje a sušenými šípky.
Dárek jsem chtěl Pheliovi zanést do práce a překvapit ho.
V podvečer jsem přišel do divadla.
Nemohl jsem si nevšimnout, že tam bylo o poznání víc lidí než obvykle. Všichni byli krásně oblečení, a taky draze.
Takřka bez výjimky se na mě dívali jako na vetřelce, ale nijak to nekomentovali, maximálně jen nakrčili nafrněné nosy a dál si hleděli svého. Bohužel, naše město bylo malé a lidé si ledacos pověděli o každém, kdo třeba jen trochu vybočoval.
Zákulisí bylo krom vánoční výzdoby ověšené taky houfy zlatočerných balónků. Z pódia se ozýval halasný smích. Oslava? Vánoční večírek?
Když jsem stanul za oponou, odkud jsem si navykl na Phelia koukat, když trénoval, několikrát jsem rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. Olízl jsem si rty. Netoužil jsem narušovat večírek s Pheliovými kolegy a přáteli z divadelní branže. Když jsem se však otočil k odchodu, zastavil mě mužský hlas.
„Co tady děláte? Vy nejste zvaný, Thorne.“
Ohlédl jsem se přes rameno. Zatrnulo mi. Dech se zastavil.
Čelil jsem pohledu vysokého čtyřicátníka s plnovousem a černými vlasy, prokvetlými trochou stříbra. Na sobě měl napasovaný oblek a lakovky tak naleštěné, že se v nich mohla odrážet i budoucnost. William Reat.
Ten, kvůli kterému mě vyrazili z bývalé práce v malé galerii, kterou shodou okolností vlastnil.
Byl to arogantní bastard, který si nevážil nikoho, kdo nedosahoval jisté společenské prestiže anebo neměl konexe.
„Neměl jsem ponětí, že tady něco slavíte, šel jsem jenom navštívit Phelia. My…“ nedokončil jsem větu.
Co tady on vůbec dělá?
Reat ozvedl obočí. Zaměřil se na balíček, který jsem schovával v ruce, pak na můj obličej. Na jeho rtech jsem postřehl nepatrný náznak úsměvu, ten však nevěstil nic dobrého.
„No, rozhodně vám nebudu bránit, abyste mu dal dárek, když už jste tu.“ pronesl lhostejně a odhrnul oponu, načež mi pokynul, abych vstoupil na pódium. Učinil jsem tak.
Na pódiu byla už namačkaná naprostá většina hostů. Stáli u kulatých stolků, popíjeli drahé šampaňské, uzobávali cukroví a bavili se o věcech, kterým jsem moc nerozuměl. Jejich témata mě ale nezajímala, šlo mi jen o Phelia. Najednou jsem ho uviděl. Stál úplně vzadu, v hloučku několika jeho přátel. Nikoho z nich jsem neznal, ale to mi nezabránilo se k nim vydat, i když jsem se se svým ošuntělým vzezřením cítil dost nepatřičně.
Konečně se na mě podíval.
Vypadal překvapeně a čím víc jsem se přibližoval, tím rozpačitěji se tvářil. Najednou ztuhl.
Reatův hlas za mnou totiž spustil:
„Přátelé, jsem rád, že jste se zde sešli v tak hojném počtu, děkuji vám za to. Ještě než se náš večírek pořádně rozjede a my se tady společně občerstvíme, rád bych vám někoho představil, hlavně těm, kdo ho ještě neznáte.“
Zvedl se mi žaludek.
Ne. Ne!
„Tohle je Lysander Thorne, který přichází nečekán, nezván, až z druhého konce města, aby předal dárek a strávil s námi nějaký čas. Přivítejte ho jako vzácného hosta a chovejte se k němu s úctou, jakou jeho významná služba veřejnosti zasluhuje.“
Ten posměšný tón byl nepřeslechnutelný. Po koutech to zašumělo tichým smíchem, sem tam zase znepokojené mrmlání. Skoro jako by mezi ně přišel nějaký smradlavý bezdomovec. Lúza, žebrák, násoska, narkoman.
To byly ty lichotivější přezdívky, které jsem z davu zaslechl.
Všichni věděli o mně a Podivu. Ti, kdo ne, se to dověděli vzápětí.
On jim to snad..?
Nasucho jsem polkl. Atmosféra byla tak hutná, že by se dala krájet. Čas jako by se zastavil.
Phelio se na mě upřeně díval a já na něj, než jsem stanul těsně před ním. Všichni ztichli. Desítky párů očí na mě zíralo. Některé s výsměchem, jiné s opovržením.
Nebyl jsem schopný slova, všechno, co jsem chtěl Pheliovi říct, za co mu poděkovat, jsem v tu chvíli dočista zapomněl. Natáhl jsem proto ruku s malinkým balíčkem.
„Všechno nejlepší,“ spíše jsem zašeptal, než pronesl.
„Děkuji,“ poděkoval a balíček si ode mě bez dalších průtahů vzal. zastrčil si ho do kapsy fraku.
Možná to bylo přijatelnější, než kdyby ho rozbaloval tady přede všemi, obzvlášť když mi pohled zabloudil na obrovský vánoční strom, pod nímž ležela veliká hromada honosně nazdobených darů. Žádné objetí, žádný polibek. Jen to ochromené, tak trochu studené: „Děkuji“. Jako bychom spolu před dvěma dny ani nespali a nelíbali se, jako by se mezi námi nikdy nic nestalo.
Jeho ignorace mě dopálila. Nedával jsem to na sobě nijak okatě znát, ale pohled do mých očí mu musel vyzradit úplně všechno. Ramena se mi zachvěla.
Nikdy nebudu jeden z nich.
Chtěl jsem se otočit a odejít. Reatovi stačily jen dva dlouhé kroky, aby mi nadběhl.
„Nemusíte se stydět, Thorne, jsme rádi, že vás tady máme… cožpak si se mnou ani nepřipijete? Ta naše malá neshoda nám oběma očividně prospěla, přeci si nemusíme dělat zlou krev, co bylo, bylo,“
Reat si svou převahu před ostatními přímo vychutnával. Podával mi broušenou sklenici s šampaňským, kterou držel mezi palcem a ukazováčkem. Nedokázal jsem ho poslat do prdele, můj mozek byl v tu chvíli úplně paralyzovaný.
Sklenku jsem si od něj vzal. Reat si s ní jemně, takřka významně, přiťukl tou svou.
„Tak tedy, připíjím vám na mnoho úspěchů a hlavně, hlavně na střízlivé zdraví.“ napil se.
Ani jsem nemukl, jen můj obličej už zase nabýval červené barvy. Bylo mi takové horko. Doslova jsem cítil, jak se mi cévy na krku i spáncích derou na povrch.
Sotva jsem alespoň trochu našel ztracenou rovnováhu, praštil jsem sklenicí s šampaňským na kulatý stolek, který se vlivem ráznosti s halasným randálem převrátil, a vyřítil se kolem Reata ven ze sálu.
Už jsem se neohlédl.