Rodiče

Dvacetiletá Věra se podívá z okna jejich přepychového domu. Na zahradě je spousta lidí. Všichni v černém. Stejně jako ona. Nebe se zatahuje a brzy začne pršet. Musí tam jít. Musí sejít po schodech a vykládat všem, jak je jí líto, že její rodiče jsou mrtví.
Nadechne se, vezme si kapesník, aby působila důvěryhodněji a vykročí ze dveří.
Cestou vzpomíná na rušné dětství. Její rodiče se neustále hádali, matka často, otci na truc chodila přespat k babičce. Hodně často. Vlastně obden. Věra vždy zůstala doma a do půlnoci čekala na otce, až jí dá najíst a podepíše úkoly. Jejich rodina byla bohatá a vážená. Její otec byl výborný obchodník a matka skvělá návrhářka společenských šatů, ale jako rodiče nestáli za nic. Ani jeden.
Už byla skoro dole, když spatřila svoji příšernou babičku. Zalezla za roh schodiště a poslouchala.
„Je to chudák dítě, paní Cibulková. Takový neštěstí,“ řekla s až téměř nuceným soucitem sousedka Věřině babičce. Babička jen povrchně přikyvovala. Věra byla znechucená jejím pokrytectvím. Pokrytectvím všech v jejím okolí. Všech bohatých a znuděných lidí, které tolik nenáviděla. Přesně takový byly i její rodiče.
Její matka přistupovala ke všem problémům s elegantními, chladnými slovy. Nedokázala dceři v ničem poradit. Její otec nad vším mávl rukou. Dokázal se přitom i usmát a říci: To bude dobré.
Babička Cibulková si jí všimla a zavolala na ni. Nechala se dramaticky podepřít a zavést se na zahradu, kde se shromáždila většina lidí na proslov. Věra starou dámu dovedla do čelu stolu a stoupla si po její pravici. Všichni pozvedli číše a napjatě čekali, co se stane. Vražda dvou lidí z bohaté čtvrti byla velkým tématem.
„Moje dcera, byla výjimečný člověk. Byla to výborná, modní návrhářka, skvělá dcera, obětavá sousedka a v neposlední řadě i výborná matka...“ začala polohlasem. Při posledních slovech se celý stůl otočil na Věru a očekávali její reakci.
Ta výraz nezměnila a opět se vrátila pozornost její babičce. „..Můj zeť byl také dobrým otcem a rádcem své milované dceři, připíjím na jejich památku,“ řekla a napila se ze skleničky. Věra se v duchu zasmála.
Je zvláštní, že v proslovu, nebyla zmínka o perfektním manželství. Zamyslela se Věra. Ano, na oko to bylo vzorové manželství. Když se rozešli byla to pro ostatní velké překvapení. Tehdy dvanáctiletá dívka si však nepřála nic jiného. Proto byla zklamaná, když se k sobě po roce a půl znovu vrátili. Hlavně kvůli řečem. Oficiální tvrzení znělo jinak: Kvůli Věře. Dítě musí vyrůstat s oběma rodiči. Několik měsíců se k sobě chovali slušně. Bylo vidět, že nejsou zamilovaní, ale matka se obden nestěhovala. Jenže pak začalo vše na novu a Věra je začínala ignorovat. Přehlížela je a oni si toho ani nevšimli.
„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhne jí z přemýšlení sestřenice Eva.
„Jen tak vzpomínám, na staré krásné časy,“ odpoví lehce ironicky. Její naivní sestřenka si ničeho nevšimne a starostlivě se usměje.
„Neměla by ses zabývat minulostí,“ napomenula ji a sestersky objala. „upřímnou soustrast Věrko,“ dopověděla a odešla. Po chvíli se za ní otočila a zamávala. Potom už konečně zmizela v houfu cizích lidí, které Věra nikdy předtím neviděla.
Přála si být už zase ve svém pokoji. Chodit do školy, bavit se s přáteli na nočních večírcích. Místo toho však musela oplakávat rodiče, které neznala a neměla ráda.
Navíc se po ní všichni pokukovali a číhali na první slzy. Některým už to začínalo být divné a tak se Věra falešně rozplakala a utekla do kuchyně.
Tady se uklidnila a nandala jednohubky. Utřela si tváře, upravila make- up a chystala se vrátit na zahradu. Naproti ní se vyřítila babička.
„Co to mělo být? Takový hysterický záchvat!“ křikla na ni šeptem. Věra se zarazila. Vždyť na to všichni čekali, ne? Zeptala se sama sebe v duchu. Dala si za ucho pramínek černých vlasů a přemýšlela co říct.
„Zemřeli mi oba rodiče, musím být hysterická. Stejně jako ty,“ zasyčela a odešla. Všichni hosté se začali hrnout do haly, neboť začalo pršet. Jen Věra šla ven. Posadila se na schody, položila talířek s občerstvením. Pozorovala matčiny růže.
V pubertě na ně žárlila. Chtěla jít s matkou nakupovat oblečení, ale ona neměla čas. Věra nevěděla jestli jí rodiče vůbec mají rádi. Jediný z rodiny, koho dívka snesla byl její nevlastní bratranec Mário. Rodiče se ho zřekli ihned po jeho osmnáctinách. Byl prudký, výřečný, svéhlavý, tvrdohlavý a ctižádostivý. Vymetal jeden večírek z druhým a s radostí rozhazoval peníze rodičů. Neustále jim odporoval. To chtěli oni, to on zásadně odmítal. Byl to buřič. Právě proto byl také Věřiným hrdinou. Rozuměli si spolu, i když byl o pět let starší a měl ji pořád za malou holku. Mário ji vzal na první party a seznámil s prvním klukem.
„Pojď dovnitř, ať nenastydneš,“ vyzve ji Eva. Dívka se nepřítomně zvedne a zamíří do domu. Je trochu zmoklá, ale vůbec jí to nevadí.
„Už přijel Mário?“ zeptá se Evy a nabere další jednohubky.
„Nepřijede. Ty to nevíš? Minulý týden ho zatkli za výtržnosti. Účastnil se nějaké demonstrace.“
„Je vidět, že není z naší rodiny,“ pronese, spíš jen pro sebe Věra. Eva jí slyšela a jen kroutí hlavou.
„Jak o něm můžeš mluvit po tom co ti udělal?!“ křikla na ni a rozzlobeně odešla. Věra nevěřícně kroutila hlavou. Oni mu to pořád vyčítají. Po třech letech? Divila se.
Bylo jí sedmnáct. Šli do jednoho z podezřelých klubů, které měla Věra přísně zakázané. Její rodiče také věděla proč, neboť z něj Věra odešla o půlnoci, sama a těhotná.
Ve vší tichosti porodila. Dítě si chtěla nechat, ale rodič to nedovolili. Hned po narození musela dát synka k adopci. To byla pro dívku poslední kapka. Od té doby s rodiči nemluvila a Mário nesměl do jejich domu vstoupit. Nikdy ho z toho neobviňovala. Podle ní za všechno mohli její rodiče. Nenáviděla je.
„Věro, promiň mi, že jsem na tebe křičela. Chápu, jak je to pro tebe těžké,“ omluvila se Eva.
Věra v tu chvíli pocítila, že nechce předstírat, že rodiče milovala. Všichni na ni berou ohledy. Přejí jí soustrast a snaží se jí pomoci. Ona si to nezaslouží a ani na to nemá právo.
Dokonce o to ani nestojí.
A dost už. Řekne si nejednou. Cítí, že říká něco co by neměla, ale bylo příliš pozdě.
„Dejte mi pokoj! Dejte mi všichni pokoj. Nejsem chudinka, žádná chudinka, žádný sirotek! Já jsem vrah!“
Všichni ztichnout. Ačkoliv si to neuvědomila, křičela. Všichni to slyšeli. Vyběhla ven a za nikým už se neohlížela.
Ano, byla to pravda. Byl čtvrtek a rodiče se zase hádali. Vyčítali dceři všechny chyby, každé pochybení, které do té doby v životě udělala. Už se to nedalo vydržet. Křičeli, vyčítali. Matka ječela. Dala dívce pohlavek a ta se neudržela. Vzala vázu a než se vzpamatovala leželi její rodiče na zemi v kaluži krve.
Věra byla jako šílená. Už to všichni věděli. Nemělo cenu se ospravedlňovat. Nic už jí nepomůže je ztracená. Ztracená mezi lidmi, které nenávidí. Děsí jí pomyšlení, že j ještě horší než oni. Ona je vrah.

Když se policie ptala Věry proč to udělala, řekla: „Zničili mi dětství i mládí. Byla jsem jiná než oni a to nebylo správné. Byla jsem špatná dcera a oni špatní rodiče.“

Prosím o hodnocení či komentář. Děkuji.