Podiv VII. Mé malé srdce

Několik dní po té záležitosti v divadle jsem nevyšel z bytu.
Phelio mi nezavolal ani nenapsal. A co tam vůbec dělal ten sráč Reat? Pořád jsem na něj musel myslet. Na tón jeho hlasu, na pohled, kterým jako by mi dával jasně najevo, kde je moje místo a kam patřím. Kdyby byla hierarchie města tabulka, byl jsem ještě několik příček pod krysami ve stokách.
Co jsem si myslel? Že bych se mohl cítit jako doma v luxusu Pheliovi vlastním? Že mě společnost v divadle přijme mezi sebe s otevřenou náručí, když svému milenci přinesu stříbrný medailonek, zatímco on je zahrnutý dary za tisíce, možná desetitisíce? Byl jsem jako naivní dítě. Měl jsem odejít domů, sotva mi došlo, že je tam nějak moc lidí.
Otevřel jsem si k malování láhev vína.
Strnul jsem. Bylo červené. Byl jsem si jistý, že z regálu jsem bral bílé! Upustil jsem láhev, rozechvěl se. Schoulil se do klubíčka, zakryl si pusu.
Proč červené?!

Rána. Pak druhá. A další.
Matka zase likvidovala moje věci. Prokopávala pomalovaná plátna. Místností létaly prázdné lahve od alkoholu, koberce byly plné střepů. Hystericky vřeštěla, většinu jejích slov jsem v tom nepříčetném ječení nedokázal rozeznat.
Stál jsem bokem celý pomazaný zaschlou barvou a díval se na ni, jak ničí, co jí přijde pod ruku.
Už jsem nedokázal plakat.
Co se táta odstěhoval, chovala se jako blázen. Nejen, že postupně rozmlátila na kusy všechno, do čeho jsem investoval všechen svůj čas, když jsem zrovna nebyl ve škole, ale taky naprosto rozložila dětský pokojíček Delilah. Kdysi jasně růžové tapety na zdech byly postříkané cákanci červeného.
„Čumíš na mě úplně stejně jako on! Za co mě, kurva, trestáš?!“ ječela.
„Máš radost, že tu není?! Že se nemusíš dělit o žrádlo s dalším hladovým krkem?!“
Dolly byla skutečně pryč. Bez ní tady bylo tísnivé ticho.
„Zůstala jsem na to všechno sama!“
Když ji ten kamion srazil, byl jsem tam.
Táta nás vzal do ateliéru, ale zapovídal se s vrátným. Já obdivoval nové barvy ve výloze přilehlého papírnictví. Jen na moment jsme ji spustili z očí. Moment, který mé rodiče připravil o vymodlenou dceru a mě o malou sestřičku. V jednu chvíli stála vedle mě s veselými jiskřičkami v šedých očkách, v druhou ležela v tratolišti krve na silnici. Nebylo poznat, jaká končetina náležela kterému místu. Celá byla tak… zkroucená.
Tehdy mi došlo, jak strašně křehký je život a jak snadno lze zlomit lidskou duši tak, že z jejích už tak mdlých barev zbude pouhý stín.
Po nespočet nocí jsem neutišitelně vzlykal do polštáře, sám. Otec a matka se hádali. Nepřetržitě. Křik nespočtu hádek střídalo žalostné lkaní a to zase celá plata léků na uklidnění. Sám jsem jich pak spoustu spolykal, doufajíc, že se už neproberu. Byl jsem pořád dítě, nevěděl jsem, jak předávkování funguje, jaká dávka je ta smrtelná. Jejich kombinace s alkoholem však přinášela zvláštní klid, i když dočasný.

Na pohřbu se otec neukázal a já měl za to, že to bylo to, co bylo pro jeho vztah s mou matkou posledním hřebíčkem do rakve. Zatímco já s matkou a prarodiči jsme se loučili s Dolly, on si sbalil věci a odešel. Nebyl schopný čelit důsledkům své nezodpovědnosti, ani se naposled podívat na svou dcerku, s níž si pracovníci pohřebního ústavu dali opravdu práci. Vypadala jako malý navždy snící andílek, s tou alabastrovou pletí a blonďatými vlásky. Jen křidélka jí chyběla. Nebo je urval náraz toho náklaďáku?
Zůstal jen široký náhrobek s vyrytým nápisem:

V nebi tichém hvězdném, mé malé srdce spí.
S láskou, co nezná konce, ve stínu těch nejlepších vzpomínek.

Pro mou matku jsme se staly vrahy a táta pro mě otcem, který mě opustil, když jsem ho nejvíc potřeboval. Byli jsme v tom spolu a on mě jí nechal na pospas.

Zase ten ohlušující řev. Probral jsem se z té ochromující, jen abych zjistil, že tentokrát nebyl matky v mé hlavě, ale můj. Jako bych neměl právo na déle než pár dní štěstí a radosti. Všechno to šlo ven. Řval jsem, dokud jsem neochraptěl. Pak jsem zmlkl. Bez hlesu jsem lkal v přerývaném oddechování, topil se v záplavách vlastních slz. Sliny mi stékaly na bradu a odtamtud kapaly na zem. Připadal jsem si jako ve zlém snu. Ale tohle nebyl sen. Když se ostatní lidé probouzí, jejich noční můry se vypaří v paprscích ranního slunce. Ty moje ne. Byly pořád se mnou.
Jen chvíle s Pheliem mi pomáhaly je na chvíli přehlušit. S Pheliem a… malý sáček pohozený za závěsem u stojanu upoutal moji pozornost. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi to nezdá, ale když jsem se po kolenou přišoural blíž, skutečně tam byl.
A v něm karmínově rudý prášek.
Podiv! Musel jsem ho tam ztratit.
Neváhal jsem. Potřeboval jsem pryč, daleko od vší té hanby.
Do naprostého bezpečí.
Celý obsah sáčku, ani jsem nevěděl, kolik gramů to vlastně bylo, jsem rozmíchal ve hrnku ginu. Poslední sklenici jsem totiž rozmlátil, když jsem se vrátil z divadla. Všechno jsem to do sebe nalil.
Okamžitě se mi rozbušilo srdce, měl jsem pocit, jako by mi někdo urval vršek lebky. Ale byl jsem tam.

„Ly,“ pozvedl Rudý úzké obočí.
Přes clonu slz jsem na něj pohlédl a složil se do křesla. Nacházel jsem se na úplně novém místě, v interiéru. Všechno tam bylo v odstínech červené, jako by pokryté krví. Pohovka z kůže pokryté šupinami jako vystřižená z magazínů s nejluxusnějším nábytkem, podlaha s nafoukaným karmínovým pískem, granátový lustr. Nebe za klenutým oknem. Hvězdy.
„Potřeboval jsem pryč,“ vydechl jsem. Byl jsem přesvědčený, že pokud zůstanu v mém světě třeba jen navíc, rozerve i ten zbytek duše, která mi ještě zbyla, napůl.
Rudý se vyhoupl na nohy a obešel mě.
„Neukázal ses celé týdny,“ vyčetl mi a usadil se na moje kolena, „Stýskalo se mi. Víš to?“
Také se mi po něm stýskalo. Po jistotě a všeobjímajícím přijetí, které mi uměl poskytnout jen on. Přítomnost Phelia byla živelná a uspokojivá, ale když se ukázaly rozdíly mezi námi, nutilo mě to myslet na matku i na Dolly. Na to, co bylo a co mohlo být.
Rudý byl ten, kdo trpělivě naslouchal mému pláči, i kdyby trval po celé hodiny. Nikdy ho to neotravovalo. Ale Podiv stál víc, než jsem si mohl dovolit, kdybych chtěl žít v obou světech najednou V životě každého člověka přijde okamžik, kdy si musí vybrat směr, jímž se chce ubírat. Má chvíle se neúprosně blížila, cítil jsem to v kostech.
„Omlouvám se… je mi to tak líto,“ zasténal jsem.
Nevěděl jsem, jak z toho ven. Rudého karmínová dlaň mi přejela přes stehno po tříslech a břiše nahoru, na prsa. Trochu přitlačil, abych se nemohl zvednout.
„Já vím, že ano.“
Za celou dobu ani jednou nemrkl. Až teď jsem si všiml, že jeho oči mají mžurky, podobné těm, jimiž disponují draví ptáci nebo plazi. To dělalo jeho upřený pohled ještě palčivějším.
„Co můžu udělat?“ zeptal jsem se.
„Pro mě?“ promluvil trochu zmateně, „Co můžeš udělat pro sebe?“
Potřeboval jsem se vzmátořit. Na nějakou dobu se uzavřít světu tam venku, jenže jsem měl tak tak dost prostředků na dávky Podivu, které jsem pravidelně nakupoval, kdybych utrácel víc, nezbylo by mi na jídlo.
„Náš vztah bude tvou potravou.“ prohodil Rudý, jako by mi četl myšlenky. Pak mě ujistil: „Neboj se, nevyhladovíš.“
Věřil jsem mu. Nikdy neudělal nic, čím by mi naznačil, že bych nemohl. Na rozdíl od Phelia, který se mě ani nebyl schopný zastat před Reatem ani před svými snobskými kamarády.
„Měl bys mu říct o ohni, který v tobě hoří.“
Namítl jsem: „ K čemu to bude?“
Rudý se usmál.
„A k čemu bude, když tak neučiníš? On bude žít v tom, že je to v pořádku a ty se budeš trápit a dusit to v sobě. To není zdravé. Hlídej si své hranice.“

Hlídat si hranice… i v tomhle měl Rudý zajímavou pointu. Phelio mě možná měl za potulného psa, který za ním půjde i na kraj světa, zatímco já jsem měl co dělat, abych si ho pro sebe na pár hodin uloupil. Když se mi zachtělo jeho společnosti, musel jsem za ním v drtivé většině případů do divadla a zbývalo mi modlit se, abychom tam byli sami.
Věděl jsem o zodpovědnosti, kterou Phelio za svůj život měl, ale skutečně jsem musel být tím, kdo za ním chodil jako stín, zatímco on sám mi napsal nebo zavolal zřídkakdy bez ohledu na to, jak kvalitně jsme poslední společný čas strávili?
„Ty nejsi žádný pes. Nedovol mu, aby se k tobě tak choval.“ zašeptal mi Rudý do ucha, načež jazykem letmo přejel po mém lalůčku. Měl pravdu. Proč bych měl v tichosti snášet, že ke mně Phelio přistupoval jako k nižší formě života, kdykoliv se měl rozhodovat mezi mnou a svými přáteli nebo divadlem? Nabízet mu své srdce na dlani, aby se mohl rozmyslet, zda o něj vůbec stojí?
Nezasloužil jsem si to. I když mi na něm záleželo, chtěl jsem mu ukázat, že i já znám svou hodnotu.
Objetí Rudého bylo tak opojné… zavřel jsem oči.

Když jsem se probral, první vjem, který jsem cítil, byl zápach zvratků všude kolem. Ležel jsem na zemi a třásl se. Byla mi taková zima. Kůži jsem měl ulepenou potem a úplně ledovou, smrděl jsem. Sotva jsem se trochu vzmátořil a svět se mi přestal houpat před očima, vysoukal jsem se na nohy a odešel k umyvadlu. Vůbec jsem neměl pojetí o čase ani dni. Z odrazu v zrcadle na mě koukal můj vlastní odraz, překvapivě nevypadal tak strašně, jak jsem se bál že vypadat bude. Moje oči působily trochu unaveně a byl jsem pobledlý, ale nebyla to žádná hrůza. Napil jsem se studené vody a dal si sprchu, pak jsem do sebe nacpal zbytek ztvrdlých koláčků z pekařství Val. Něco málo z nich jsem ještě hodil Kočce, která se jako obvykle krčila v rohu a když kolem mě procházela, udržovala si zhruba třímetrový odstup. Působilo to téměř vtipně, skoro jako by stepovala podél neviditelné půlkruhové zdi.